Je rozdíl mezi lidmi, kteří vědí a těmi, kteří si myslí, že vědí. Ti, kteří skutečně vědí, (kteří došli na vrchol vývoje, uzavřeli svoji vývojovou smyčku a jsou v poslední inkarnaci), ti žijí nenápadně, nemají potřebu hlásat o sobě, jak jsou dobří. Plní si své životní poslání a jemně druhým informace nabízejí. Lidí, kteří si myslí, že vědí, těch je spousta.

Po revoluci se s různými kurzy na "rozšiřování vědomí člověka" roztrhl pytel. Kdokoliv začal číst knihy, chodil na kurzy, kde se obohacoval o nové názory z duchovní oblasti, studoval problematiku léčitelství apod., ten se svým vývojem posunul dál. Jinak to ani není možné: každá snaha je vždycky odměněna. Žijeme v geniálním světě a "kdo tluče, tomu se skutečně dveře otevírají víc a víc". Poznáváme své hlubší možnosti, jen z toho nesmíme zblbnout.

Vše, co nám padá do klína jako dárek, co nás okouzluje a přivádí na vrchol blaha (či na vrchol ega?) – to je pro nás hlavně a především v první řadě zkouška! Je to bonbónek s lákavou chutí! Nikdy nesmíme ustrnout v tom, co nám zavoní a zachutná, ač se nám to třeba zdá i jako velice okouzlující! Bonbón může být fakt dobrý. Ale to neznamená, že se jím necháme oblouznit natolik, že už nepůjdeme dál. Nejsme přece malé děti! Nic nesmíme pojmout tak, jako by to byl náš vrchol nejvyšší, naše konečná. K ničemu si nedosazujme slova: "Já vím." Vědění, ono skutečné "Já vím" přichází až v poslední inkarnaci po otevření všech čaker! Doopravdy realitu poznáme až tehdy, když se staneme průchodní pro veškerou Pravdu, své čakry si rozšíříme tak, že se do nich vejdou Niagarské vodopády!!! A do té doby vše, co nám padá do klína a vypadá to třeba i nesmírně zajímavě – mezi to patří i nové schopnosti - berme s velikou rezervou. Je to pro nás především a prvořadě zkouška. I já jsem okusila iluzi mámení. Dostala jsem se k léčebným metodám, které jsem chvíli na sobě i na lidech kolem uplatňovala. V roce 1993 jsem začínala kurzem sebepoznání a naučila jsem se tam i metodu tzv. mentálního léčení. Bylo to něco úžasného (myslela jsem si tenkrát), najednou jsem uměla věci do té doby nevídané! Kdybych to byla prohlásila za vrchol, možná bych nyní už nežila. Proč? Nikdy nic nesmíme považovat za vrchol moudrosti a dosadit si tam postoj: "Já vím." To by se nám od Řádu mohlo dostat zpětné vazby: "Nevíš. Ale snaž se, abys věděla"… a třeba by jako nápověda přišla i nemoc. Nejednou jsem se za poslední roky setkala s lidmi, kteří hledali cestu dál a nápověda zněla: "Začali jste svůj vývoj, to ano. Poznali jste určité metody, ale doba, kdy jste je mohli uskutečňovat coby váš vrchol poznání, ta minula. Přetahujete ‚povolený čas‘. Co přišlo, to byla nabídka k posunu dál a ne signál k zakolíkování sebe na jednom místě. Co teď žijete, to je bohužel už stagnace, je třeba se pohnout ve vývoji výš."

Jeden muž – mistr reiki – který si nejenom prošel všechny kurzy s touto tématikou, ale sám i teď léčení pomocí reiki vyučoval, byl delší dobu lehce nemocný. Vyhledal mě a žádal radu. Ze zprávy, že by se měl pohnout dál, nebyl vůbec nadšený. Naopak, rozzlobilo ho to. Cítil se být na vrcholu poznání. Měl z kurzů a z praktikování reiki i hodně peněz. Líbilo se mu to. Nemohla jsem udělat nic víc, nežli mu nabídnout informace. Dál to bylo na něm. Sám se musel rozhodnout, jakou cestou se dá – co je pro něho vrchol. Za půl roku byl u mě znovu, měl rakovinu… Na nic se nedívejme jako na svoji "konečnou". Vysoukejme se z omylů typu, že fakt něco víme. I mně spadly svého času do klína "léčitelské dary". Byly tak okouzlující, tolik se mi líbily… Dařilo se mi odstraňovat bolesti zad, domlouvat se s duší lidí, vidět i to, co se děje tam, kde jsem nebyla, pomáhat na dálku… Ač mě to oslovilo hodně silně, nezůstala jsem v tomto dílčím poznání dlouho – a už vůbec ne natrvalo. Nedovolila jsem si myslet, že něco vím. Snažila jsem se nepřehlédnout nápovědy své duše, prosila jsem Boha stvořeného (Řád, Světlo) o ukázání cesty dál. Nikdy neberme to, co se děje, jako by to byl vrchol možného. Je to jen dílčí impulz, nápověda k cestě dál.

Jak jsem byla "léčitelkou"

"Vy umíte kouzla! To je úžasné. Moc vám děkuji," jásal pan Miroslav. Bylo to v době, kdy jsem pomáhala lidem od bolestí tzv. mentálním léčením. Byla to metoda, kterou jsem se naučila na jednom kurzu pro léčitele. Bolavé místo jsem si představila jako tmavé a myslela jsem na to, jak bolest barvu mění – od temné přes lahvově zelenou jsem ji nakonec uviděla (tušila) jako úplně čirou. Dále jsem si představovala, jak nemoc ze širšího spektra soustřeďuji do malé kuličky. A jako pracují filipínští léčitelé s hmotou, něco podobného jsem prováděla pár centimetrů nad ní. Náznakem ruky jsem místo nad nemocnou kuličkou jakoby rozřízla a kuličku vytrhla a odhodila. Pan Miroslav měl před mým zákrokem na páteři viditelný výrůstek a podle vyjádření lékařů byla operace nezbytná, už na ni měl domluvený termín. A mně se podařilo bulku během pár minut odstranit. Pan Miroslav byl nadšením celý bez sebe.

Rozhovor s lidmi v bezvědomí

Když jsem pracovala v hotelu, jeden z rekreantů chodil telefonovat do mé kanceláře. Řešil s příbuznými úraz svého dědečka. Ten spadl v sadu na kamennou zídku a pochroumal si čelist. Nic závažného to nebylo, lékaři mu ránu pod narkózou sešili. Ovšem problém byl v tom, že se starý pán z bezvědomí neprobral. Podle lékařů k tomu neměl jediný důvod, celkově šlo o malicherný zákrok a kromě poraněné čelisti mu naštěstí vůbec nic nebylo. Jenže on se stále k vědomí nevracel. V té době jsem se zabývala pomocí lidem na dálku a vnuk poraněného dědy mě prosil, abych něco udělala. A tak jsem si představila, jak moje mysl pluje k mysli zraněného a zkoušela jsem si s ním povídat. Zprvu byl děda absolutně nepřátelský – vypadal jako chobotnice s mnoha chapadly a těmi na mě útočil. Vysvětlila jsem mu, že na něm vůbec nich nechci, že jedině snad kdyby on něco chtěl ode mne, mohla bych zkusit mu pomoci. Začal se uklidňovat, až mi posléze vyprávěl svůj příběh: Už delší dobu pil a považoval se za toho, kdo zklamal. Chtěl s tím milionkrát přestat, ale nikdy se mu to nepodařilo. Na děti i lidi kolem byl přívětivý. Moc ho mrzelo, že pití nezvládá a manželka mu to celé roky vyčítala. A teď se schoval do bezvědomí a nechtělo se mu k nim zpátky. Přesněji řečeno: nechtěl k sobě, ke své závislosti na alkoholu a ke všemu, co z toho vyplývalo.

Bezvědomím utekl sám před sebou, vyhnul se zodpovědnosti za svůj život, tížil ho tlak z okolí. Celou situaci jsem vnukovi vysvětlila: děda se bál výčitek a radši zůstával takto před životní realitou schovaný. Zdravý po těle – bolavý na duši – rozhodl se, že se do normálního života nevrátí. Bylo to stejné jako když otec mého známého – po úspěšné operaci a těsně před svým propuštěním z nemocnice - skočil z okna a zabil se. Tělesně byl zcela zdráv, ale vnitřně ho sužovaly nevyřešené nesváry s jeho manželkou i s dětmi. Navíc měl i problémy v práci. Aby se k ničemu nemusel vrátit, spáchal sebevraždu. On i muž v bezvědomí dělali stejnou věc: nevzali zodpovědnost za svůj život do svých rukou, neudělali změny, které by je přivedly z trýzně mysli do klidu a pohody. Vnukovi jsem vysvětlila, o co jde: "Pomoci mu můžete tak, že vytvoříte vstřícnější podmínky, přestaňte na něho vytvářet tlak. A jak to uděláte v praxi? Přijměte ho takového, jaký je, vše mu odpusťte. Pak se uvidí." Vnuk se poradil s příbuznými a s odpouštěním začali. Jenže starý pán se stále z kómatu neprobouzel. I když jsem mu v rozhovorech s jeho myslí vysvětlovala, co je to karma, že učební látce stejně neujde a že je dobré si ji zvládnout teď, když se okolí tolik snaží, že jednou bude ve stejných podmínkách a třeba to bude i těžší, muž se "zpátky" vrátit nechtěl, stále si trval na svém. Za pár dnů jsem byla v kanceláři a najednou jsem vnímala jeho hlas: přišel se se mnou rozloučit, říkal že odchází. Znovu jsem – a myslím že dost urputně – k němu mluvila, aby to zvládl, aby vše ještě zkusil, vždyť se všichni tolik snaží a určitě už to bude lepší. Nechtěl. Jeho poslední slova byla: "Ale já nevěřím. Nevěřím, že by to mohlo být lepší."

Když mi vnuk přišel říci, že jeho děda kolem třiadvacáté hodiny zemřel, jen jsem podotkla: "Já vím, stalo se to ve dvacet tři hodin patnáct minut."

Zastavování krvácení

Třetí příběh, spadající do začátků mé pomoci trpícím – do léčitelské éry – se stal před lety, kdy syn mých přátel byl v nemocnici a já jsem se do toho zapletla neuváženým slibem, který zněl: "Tak já to tedy nějak zkusím. Udělám, co půjde." Chlapec byl v nemocnici s rakovinou a čekala ho operace. Měl totiž zhoubný nádor v ledvině a jeho otec, šílený strachem, se na mě obrátil, zda bych mu mohla pomoci. Vytřeštila jsem na něho oči: "Ale já přece nic takového neumím! Nikdy jsem se s rakovinou nesetkala! Co to na mně chceš? Jak si myslíš, že mu mohu pomoci? Já mám za sebou jeden meditační kurz, což znamená, že umím zavřít oči a uklidnit se a něco málo nás tam učili z oblasti léčení rukama, ale to je všechno."

Otec byl na pokraji zhroucení, a tak jsem mu slíbila, že udělám, co půjde. To jsem ještě netušila, co moje rozhodnutí: "Já to tedy zkusím…" bude znamenat. Myla jsem doma nádobí a nemocný si pro moji pomoc přišel. Uslyšela jsem tato slova: "Potřebuji zastavit krvácení." Otřela jsem si o sebe mokré ruce, vyběhla o patro výš do svého pokoje a vklouzla do meditace. Viděla jsem svým vnitřním zrakem operační sál a tam šum lékařů i sestřiček, kteří mu zachraňovali život. Vtom se nemocný odpoutal od svého těla, vznesl se nad sebe a říkal mi, že odchází. Byl to dospívající chlapec ve věku mých dětí a já jsem mu toužila pomoci. Mumlala jsem nějaké nesmysly, jako že jeho krev se vrací do cév a tepen – ať je krev, kde má být – a ať krvácení přestává. A k tomu jsem mu připomínala, jakou bolest způsobí svým odchodem rodičům, ať bojuje a nevzdává to. On si na chvíli vklouzl zpátky do těla. Toto se opakovalo asi třikrát; vznesl se a v průhledné podobě visel nad svým tělem hmotným, které leželo na operačním stole. Říkal, že jde za svou babičkou, která před pár týdny zemřela.

Naštvala mě jeho laxnost. Říkal, že vlastně ani o nic nejde a rodiče to tu bez něho v pohodě zvládnou. Dokola jsem k němu mluvila svým vnitřním hlasem, ať kouká bojovat, když už mě požádal o pomoc, ať to nevzdává a žije. Jeho odchody z těla a návraty zpět trvaly asi dvacet minut. Najednou byl konec. Klid, smír, věděla jsem, že to dobře dopadlo. Vyklouzla jsem z meditace a byla jsem vyždímaná jako citrón. Vždyť oni by mě připravili o můj vlastní život – chodili by si pro mě v době jejich krize a já bych utíkala od nádobí, od vaření, od práce a možná i od milování a pomáhala jim, aby mohli žít.

Táhlo mě to dál...

Vedle těchto dá se říci zajímavých prožitků se dělo i něco pro mne absolutně nepřijatelného. Uvědomovala jsem si čím dál tím víc, že nemocní ke mně chodí, jako kdyby šli s porouchaným autem do opravny: "Tak tady mě, léčitelko máš, něco se mnou udělej…" Přednesli mi, co jim nefunguje, a čekali, až jim zdraví vykouzlím. Chyběl mi tam nemocný člověk, jakožto aktivní tvůrce toho, co se dělo. Vadilo mi, že v těchto metodách jsem byla aktivní především já a nemocný se tzv. "vezl". Musela jsem dál. Nabádala jsem se k větší zodpovědnosti. A v té nesměl být postoj: "Buďte v nečinnosti, já vše potřebné udělám za vás." Nechtěla jsem předvádět, že vyléčení možné je. Potřebovala jsem šířit myšlenku osobní zodpovědnosti za své zdraví. Všechno vyvrcholilo nemocným člověkem, který byl ke svému zdraví tak přehlíživý, že jsem "s pomocí" tohoto druhu nadobro skončila.

Musím koupit další nákladní auta...

Pan Viktor pracoval téměř deset let v zahraničí. Odebíral ručně těžké součástky z pásu a přemísťoval je o kus dál. Tímto jednostranným namáhavým pohybem si totálně zničil záda. Věděl, že časem bude muset jít na operaci, ale nechtěl to vzít na vědomí. Lékaři mu jasně řekli, že jeho tělo další námahu nevydrží, ať toho hned nechá, jinak že může skončit i na vozíku. Ke mně přišel, abych mu od bolesti zad pomohla. Bylo to tak do očí bijící, že jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci. "Ale to je přece jasné", říkala jsem, "vaše tělo už nemůže dlouhotrvající a jednostrannou námahu vydržet. Totálně jste si zlikvidoval páteř. Chtělo by to ulevit si, jinak přestanete úplně chodit. Co ode mne chcete?" Řekl, že četl moji nabídku a tam je, že pomáhám lidem od bolesti zad, a ať mu tedy pomohu. Potřeboval, abych ho bolesti zbavila a on mohl dál beze změn ve své práci pokračovat. (Potřebovali s bratrem koupit další nákladní vozidla do nově vznikající firmy).

Věděla jsem, že takhle nikoho "léčit" nechci. Pokud si ke zdraví nechce dojít on sám, přepíná své síly, myslí si, že tělo bude skákat, jak on píská, a nebere na signály své tělesné schránky zřetel… při tom asistovat nebudu. Uvědomila jsem si, že lidé často svými představami a požadavky jdou proti sobě a že tomu napomáhat nejenom nechci, ale ani nesmím. Panu Viktorovi jsem řekla: "Představte si, že se s mou pomocí zbavíte bolestí, dál budete zatěžovat svá záda a za pár dní vám obratel přetížením rupne. Takovou zodpovědnost si na sebe nevezmu. Nedonutíte mne k tomu, abych vás podporovala v přehlíživosti k vašemu tělu. Cesta k vyléčení samozřejmě existuje a ani si o ní nemusíme povídat. Vy ji znáte, hovořil jste o ní i s lékaři. Ale zda se skutečně vyléčit chcete, a nebo je vám jedno, co s vaším tělem bude, s tím já nic společného mít nesmím. Toto si v hlavě musíte srovnat sám." Vyléčení to není ponechání si starých, nesprávných názorů, postojů a zvyků a pokračování v nich dál. Vyléčení, to je vždy a jedině větší vstřícnost k sobě – odžití (pochopení a odstranění) dosavadních omylů a nasměrování sebe k Pravdě. Ač jsem v té době zvládla určitou kapitolu z léčitelství, nepokračovala jsem v tomto konání. Odložila jsem vše beze zbytku stranou… A nikdy jsem toho nelitovala.

Karmické léčení

Teď, když se lidé ptají na cestu z nemoci k uzdravení, pídí se po příčinách své nemoci, nabízím cestu zodpovědnosti – přijetí nemoci jako svého díla. Samozřejmě, že už neinzeruji, že někoho zbavím bolesti zad – i když vím, že to jde, umím to a kdybych chtěla, mohla bych v tom pokračovat. Proč to nedělám, už víte: nedovolím si to, protože by to byla cesta jinam, nežli kam mířím já. Rozhodla jsem se pomáhat, žít život smysluplně a nabízím se pro službu dobru… to ano. Ale tam patří i to, že musím o životě přemýšlet a nechytat se první vějičky, kterou mi život (ego) zamává před nosem. Léčitelství provozované tak, že lidem signalizuji, že za ně něco udělám a oni se dál mohou v pohodě vychylovat z Řádu, to není cesta, která by vedla ke skutečnému uzdravení. Je to pouhé odsunutí nemoci stranou. Nezvládnutá učební látka "oběhne palouček" a dříve nebo později se objeví znovu – jinde, jindy, jinak, ale stoprocentně přijde. Nemoc je pobídka ke kroku správným směrem dál a ne impulz k "blbostem", kterými se ještě víc od Pravdy oddálíme. Nejsem léčitelka, která by nemocné odváděla od nemoci s dovětkem, že se nic neděje, že všechno zvládnu za ně a oni nic dělat, ani chápat nemusejí. Tak ne, tak se nemohu chovat k nemocným ani k sobě. Nesmím šířit polopravdy – že já za ně kroky ke zdraví udělám a oni se nemusí měnit.

Začínám vždy a jedině od nich: opatrně se přeptám, zda si uvědomují souvislosti mezi tím, co žijí, a svými nemocemi. Většinou říkají, že ne, že skutečně nevědí, proč jsou nemocní. A tak jim vysvětlím, že nemoci jsou protestem jejich duše, která už se nemůže dívat na praktikované omyly. Cestu z nemoci nabízím skrze vyřešení mezilidských vztahů. Tím nemocný může začít chápat pomýlení, které žije směrem k sobě. A když si své omyly uvědomí a začne je napravovat, nemoc coby protest duše už nemá opodstatnění a z života odchází.

A tak jsem svého času sice začala uplatňovat metody léčitelství, které jsem se naučila na kurzu, ale dlouho jsem u nich nezůstala. Je jedno, co po mně lidé chtějí, jakou mají představu o životě. Sama jsem se rozhodla, kudy půjdu dál. Nedovoluji si myšlenku, že něco vím. Pravdu jen mlhavě tuším. A z toho tušeného odvíjím svůj život. Vědět, skutečně "Vědět" s velkým "V" budeme všichni až na vrcholu vývoje. A tam mohu dojít třeba až za pět, či dvacet životů. Ovšem nic mně, ani nikomu na světě nebrání, abychom Pravdu upřednostňovali hned teď.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.