Každý z nás nosí ve svém srdci místo, které je mu nad jiné blízké. Místo, jehož půvab časem nezevšední, krása nevyprchá a jehož barvy zůstávají i po mnoha letech stále stejně jasné. To krásné vzpomínky promlouvají z hloubi našich niter a dál tichounce šeptají svůj dávný příběh o lásce, radosti a obyčejném lidském štěstí. Také já mám svoje oblíbené místo, kam se dodnes velmi ráda vracím.

Snad je to tím, že jsem zde potkala lidi, kteří mne naučili dívat se na svět jinýma očima, že jsem se tu často procházela se svou velkou láskou, že jsem tady učila své děti jejich prvním krůčkům. Je to místo, jež svým půvabem láká mnoho návštěvníků ze všech koutů Čech. V blízkosti neblaze proslulých mosteckých dolů stojí Červený hrádek – zářivá barokní perla nad "měsíční krajinou".

Proti proudu času

"Chcete-li vstoupit do pohádky, navštivte zámek Červený hrádek", hlásá prospekt s několika retro fotografiemi v barvě čajových růží. A zdaleka nepřehání, je tomu skutečně tak. V idylickém prostředí uprostřed parku a přilehlé obory se nad poklidnou hladinou rybníka vyjímá nádherná stavba barokního zámku. Původní hrad Borek byl založen krátce před rokem 1415 rodem Kraa. Protože byl další z pánů Václav z Moravěvsi a Kopist katolík a odpůrce revolty, byl hrad roku 1421 dobyt husity a vypálen. Na čas se stal dokonce jejich opěrným bodem; znovu jej pak obléhali v letech 1432 a 1433. Ve 20. letech 15. století byl opravován, nově pokryt a jeho fasáda byla natřena na červeno. Tehdy získal i své nové jméno Červený hrádek. V průběhu následujících let hrad často měnil své majitele. Obývali jej například Konipasové, Ojíř z Očedělic a od roku 1472 Glatzové ze Starého Dvora. Později jej získal Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který byl zároveň majitelem nedalekého Chomutova. Bohuslavův syn Jáchym směnil svůj rozsáhlý majetek se svým bratrancem Jiřím Popelem z Lobkovic a odešel na Mladoboleslavsko. Jiří Popel nastolil tvrdý rekatolizační kurz. Za pomoci jezuitů, které do Chomutova sám povolal, jednal se svými poddanými nekompromisně. Vzpouru Chomutovských proti nastavenému trendu zažehnal v prostorách Červeného hrádku exemplárním trestem – popravou dvou vzbouřenců, uvězněním dalších a odepřením všech privilegií Chomutovu. O tři roky později, v roce 1594, se však Popel sám znelíbil císaři Rudolfu II., byl uvězněn a zbaven veškerého majetku. V roce 1605 koupil část panství s hradem, Jirkovem, zámkem v Blatně a čtyřiadvaceti vesnicemi Adam Hrzán z Harasova.

Od ruiny k baroknímu skvostu

Během třicetileté války byl hrad několikrát obléhán, dobyt, vydrancován a dvakrát dokonce vypálen. Roku 1646 jej převzal Jan Adam, syn Jana Hrzána. Pozdější žatecký hejtman, český místodržící a nejvyšší lovčí a říšský hrabě však držel v rukou neopravitelnou zříceninu. Přesto přistoupil k její renovaci a na částech původní stavby nechal zbudovat nový objekt. Včetně přípravných prací trvala stavba zámku 20 let (1655 - 1675). Tehdy získal svou dnešní podobu. Po dostavbě zámku se ještě řadu let pokračovalo v úpravě interiérů. Nejpozoruhodnějším a nejvíce zachovaným je rytířský sál v prvním patře, sahající až do podstřeší. Je bohatě architektonicky členěn a vyzdoben štuky, mytologickými sochami a malbami bitevních výjevů. Hodnotná je i částečně zachovaná původní výzdoba zámecké kaple.

V letech 1687 a 1688 na zámku působil sochař Jan Brokoff, který pro zámek vytvořil soubor soch, dvě kašny, vázy na schodišti a další díla. Na zámku se tehdy narodil i Brokoffův syn, Ferdinand Maxmilián, v Evropě později proslulý barokní sochař.

Historie a současnost

Léta plynula a na Červeném hrádku se postupně vystřídalo mnoho dalších majitelů. Posledním v řadě se stal šlechtický rod Hohenlohe-Langenburg. Zámek nakonec obýval Max Egon, který neblaze proslul tím, že v srpnu 1938 umožnil předáku sudetských Němců Henleinovi a anglickému lordu Runcimanovi schůzku, jež předznamenala následnou Mnichovskou dohodu. Zámek se tak neslavně zapsal do dějin a v roce 1945 byl rodu Hohenlohe zabaven. Ještě krátce po znárodnění byl zámek v doprovodu kastelána přístupný. Poté v jeho prostorách vzniklo rekreační středisko školní mládeže, později v něm sídlila správa domova invalidů zahraničního vojska, dále domov řeckých dětí, pak internát a hornické učiliště, po něm ubytovna studentů střední chemické průmyslové školy a vzdělávací středisko Chemických závodů v Záluží u Mostu. Od roku 1967 jej využívala chomutovská nemocnice jako ozdravovnu pro dospělé a nakonec jako léčebnu dlouhodobě nemocných.

V roce 1996 přešel zámek do majetku města Jirkova a o deset let později zde byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce. Dnes je Červený hrádek skutečným centrem kulturního a společenského dění, jež kromě nově zrestaurovaných prostor evokujících dávnou historii nabízí i skvělou příležitost k pořádání školení, seminářů, svatebních obřadů..

Tam, kde kouzlí dévové

V 18. století byl v těsném sousedství zámku zřízen anglický park a obora sloužící k chovu daňků a muflonů. Stěží bychom v okolí našli romantičtější místo. Nádherné vzrostlé stromy, široké lesní stezky, kudy kdysi jezdívaly panské kočáry, pozůstatky kamenných hradeb, starobylý altán vystavěný podle antického slohu a celá řada malebných zákoutí proměnily toto místo na dojemně krásný obraz časů dávno minulých. Běžně jsou zde k vidění celá stáda vysoké zvěře. Vzpomínám si na jednu ze svých procházek zámeckou oborou, kdy jsem spatřila něco naprosto úžasného. Na louku jen pár desítek metrů od hlavní cesty přiběhlo velké stádo laní. Usadily se na hedvábném trávníku a tiše odpočívaly. Měla jsem s sebou dalekohled, takže jsem si je mohla prohlédnout pěkně zblízka. Napočítala jsem jich rovných sto. Bylo to až k neuvěření. Jako krásný, neskutečně živý obraz, jemuž chyběl pouze pozlacený rám. Z flóry je zde unikátní alej plodících jedlých kaštanů. Avšak nádherné jsou i ostatní stromy. Kdo tudy jednou procházel, ten mi dá jistě za pravdu, že zdejší obora je jedním z oněch vzácných míst, které člověku doslova vdechnou nový život. Všudypřítomná vůně potěší a povzbudí naše smysly, láskyplná energie vyzařující z krásných zdravých dřevin zalahodí srdci a duši zahalí závojem čiré radosti. Upřímně řečeno, nevím o žádném jiném místě, kde bych se cítila tak svobodná a šťastná. Zdejší dévové jsou lidem zřejmě velmi nakloněni, když tak nezištně a velkoryse nabízejí zázraky svých smaragdových chrámů.

Přes oboru vede cesta z Hrádku do Boleboře, nejstarší osady Krušných hor, jež skýtá mnoho půvabných zastavení, včetně tří rybníků a bývalého jabloňového sadu.

Za zábavou i poučením

Před pár lety se zde o prázdninách konaly již tradiční Zámecké slavnosti, jejichž hosté se na pár hodin ocitli v nefalšovaném středověku. Skupina historického šermu připravila pro malé i velké vystoupení kouzelníka, dobových tanečnic i ukázky nelítostných rytířských soubojů. Nechyběl ani koňský turnaj na zámecké louce. Hlavním hostem programu byl ovšem světoznámý tenorista Peter Dvorský, který vystoupil hned dvakrát. Nejprve na jevišti před zámkem, podruhé pak v rámci benefičního koncertu v Rytířském sále. Velký úspěch sklidil také Balkánský den, jehož návštěvníci měli možnost poznat zblízka život v opomíjeném balkánském regionu. Tomu napomohla například výstava fotografií České vesnice v Banátu či přednáška o rumunských horách. Hlavním hostem byly děti z rumunské Suceavy, které trávily prázdniny se svými přáteli v Čechách. Spirit of Africa byl název další z prázdninových akcí – obrovskou energií nabitého vystoupení studentů taneční školy Inkululeko Yabatsha, které rozproudilo krev všem přítomným.

Na přátelství není nikdy pozdě

Mezi nejkrásnější a zároveň nejdojemnější setkání patří již tradiční dostaveníčka, která si zde každé jaro dávají ti, kteří z důvodu těžby uhlí přišli v minulosti o své domovy. V rámci severních Čech zaniklo takto od roku 1945 celkem na osmdesát obcí. Nejvíce byl bezohlednou těžbou uhlí zasažen mostecký region ležící v centru důlní oblasti. Důlní činnost změnila ráz krajiny na většině jeho území a doposud v rámci bývalého okresu Most zaniklo třicet jedna obcí. Svou největší daň si těžba uhlí vybrala v podobě zániku starého Mostu a jeho cenného historického jádra. První obce zde musely ustoupit postupujícím povrchovým dolům již koncem 50. let. Zatím poslední obcí, která takto zanikla, byly v průběhu let 1990 - 1993 Libkovice. Před pár lety jsem se i já zúčastnila Setkání obyvatel zaniklých obcí spolu s rodiči mého manžela, kteří kdysi žili v Dolním Jiřetíně, jenž byl zlikvidován v letech 1980 - 1983. Bylo to velmi krásné, ale zároveň i smutné setkání. Velká část návštěvníků převážně již důchodového věku, z nichž mnozí přijeli z velké dálky, se neubránila slzám dojetí při vzpomínce na své někdejší domovy, jejichž podobu si dnes mohou připomenout pouze prostřednictvím černobílých fotografií.

Bez strašidel to nejde

Na správném zámku nesmí chybět strašidla. Toto nepsané pravidlo respektují také na Červeném hrádku, kde již před pár lety proběhlo první probouzení zámeckých strašidel. Kromě stálé expozice výtvarnice Vítězslavy Klimtové, jejíž repertoár představují nadpřirozené bytosti všeho druhu, mohli hosté navštívit i "Strašidelné podzámčí" s pekelnou stezkou a houfem nejrůznějších bubáků. Čas od času navštíví zámek také hodné pohádkové bytosti. Jednou připravily například překvapení pro ty nejmenší. V pohádkovém lese soutěžily děti pod jejich dohledem v deseti různých disciplínách. S Beruškou a Ferdou závodily na koloběžkách, se Sněhurkou se snažily uhádnout jména sedmi trpaslíků a u Perníkové chaloupky získaly od ježibaby sladký perníček. V cíli andělé rozdávali odměny – andělské štěstí. Ti odvážnější si pak mohli s čerty opéct buřty nad pekelným ohýnkem.

Červený hrádek je místem, které si oblíbí snad každý. Půvabná barokní stavba, nádherná příroda a všudypřítomný duch dávných časů se zde snoubí s křehkou krásou rosou ojíněných jiter a hebkou náručí tichých večerů, jež se doširoka otevírá kouzelným snům třpytícím se na hladině blízkého jezera jako stříbrný paprsek tajné touhy. Takže, chcete-li vstoupit do pohádky..

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.