Nikdy mě nenapadlo, že moje letenka bude zpáteční, ale Donova jen tam. Letěli jsme do Houstonu na Donovu třetí operaci srdce. Don byl jinak zdravý, robustní muž, jemuž bylo teprve jedenašedesát let. Lékař byl přesvědčen, že náhradu srdeční chlopně zvládne bez komplikací

Nastal den operace. Byl to dlouhý den. Po šesti hodinách mi lékař přišel oznámit, že nemohou Dona odpojit od mimotělního oběhu. Srdce nechtělo pracovat. Implantovali mu kardiostimulátor. Ten musel být po dvou dnech odstraněn. Don byl pět dnů v kómatu za použití veškeré techniky, na kterou si jen vzpomenete. To ráno, když mi lékaři vysvětlili, že prohráváme, jsem šla k Donovi jako obvykle, vzala jsem ho za ruku, řekla mu, jak moc ho miluji a že vím, že se snaží vrátit se k nám. Pokud by to nešlo, dala jsem mu najevo, že má udělat to, co je třeba. "Budu tě vždycky milovat," řekla jsem mu. "Pokud musíš odejít, neboj se o mě, já se o sebe postarám." Tu noc Don zemřel.

Děti přijely na pohřeb a byly mi skutečnou oporou. Přesto jsem byla úplně ztracená.

S Donem jsem se znovu setkala třicet let poté, co jsme se na vysoké škole rozešli. Každý z nás vedl vlastní život, já v Houstonu a Don v Denveru.

Byla jsem rozvedená a po přečtení milostného dopisu ze školy jsem se rozhodla mu napsat. Chtěla jsem ho po třiceti letech pozdravit. Jeho adresu jsem našla v denverském telefonním seznamu a poslala mu dopis. Pak jsem s napětím čekala.

Odpověděl mi a napsal, že jeho žena před dvěma měsíci zemřela. Začali jsme si opět psát a nakonec jsme si domluvili schůzku. Jaké to bylo setkání! Opět jsme byli stejně příjemně zamilovaní jako před tolika lety. Vzali jsme se v dubnu, dva roky po tom, co jsme se znovu našli. Přestěhovala jsem se do Donveru. Strávili jsme spolu šest báječných let. Plánovali jsme mnoho a mnoho dalších.

Den před pohřbem jsem seděla na zápraží našeho domu a měla jsem pocit, že skončil nejen jeho život, ale i můj. Ze všeho nejvíc jsem chtěla mít jistotu, že Don už netrpí a nemá bolesti, že našel mír a jeho duše mi bude nablízku. "Dej mi znamení," prosila jsem.

Toho léta mi Don zasadil na zahradě žlutou růži. Vždy mě nazýval svou "žlutou růží z Texasu".

Růže byla až dosud neduživá a neměla ani jedno poupě. Teď můj pohled zabloudil k ní. Zarazila jsem se a nemohla jsem uvěřit svým očím. Vstala jsem a šla se podívat z blízka. Na jedné větvičce bylo několik nádherných poupat, která právě rozkvétala. Bylo jich šest, jedno za každý rok, který jsme s Donem prožila. Do očí mi vhrkly slzy. "Díky," zašeptala jsem. V den pohřbu měl Don v ruce nádherné žluté poupě naší růže.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.