Příběh z archivu srdce
Moje vzpomínky na dědu Františka byly ukládány do růžové přihrádky v archivu srdce od první chvíle, kdy nás svedl životní osud dohromady. Pamatuji si ho bytostně – krásný, rozsochatý mužský s bílou hřívou místo vlasů, pravé ucho přitahovalo pozornost dvojnásob, protože po závalu v dole nezůstalo celé.
Měl laskavé modré oči a příjemný hlas, který dodnes ozvučuje mé vzpomínky na společné zážitky a moudré rady, kterými mě chránil před vším, čemu jsem nerozuměla. Milovalo ho všechno živé v jeho blízkosti. Dcera, sousedi, "kluci ze šachty", manželka Karolínka, o kterou posledních sedm let jejího života po mrtvičce bez reptání sám pečoval, zbožňovala ho i všechna zvířata.
Každé začínající léto, které rozdává vůni vlhké země a hmotní sílu slunce, moje vzpomínka na dědečka ožívá. Děda vychází z domečku, který své milované a křehké Karolínce postavil vlastníma rukama, cítím napětí uvězněných širokých ramen v seprané, ale čisté a voňavé flanelové košili, vidím široké kšandy jistící štruksové kalhoty a slyším klapot nefalšovaných dřeváků. Z podpaží mu trčí Rudé právo, jeho první kroky vedou jako každé ráno přes dvůr k latríně, před níž už na něho čekají ve vzácné shodě slepice seniorky, Terinka, Rozárka, Červenka a kohout Pepík, fena ovčáka Ambra a Méďa, kříženec "kozy s motýlem", kterého mi dědeček před léty dopřál a vychovával jedním vrzem se mnou. Děda všechnu tu milovanou havěť nahlas a jmenovitě zdraví a slibuje denní referát nejen o politické situaci ve státě. Ozvučená obrazová vzpomínka přináší nezapomenutelné svědectví. Slyším šustot klouzajících šlí a po dosednutí na trůn zavrzání dřeva, které vzápětí vystřídá papírový chrapot otevíraných novin. Nikdy nezapomenu na obrázek dědy na posedu s plnou náručí popsaného papíru, ani na otevřené dveře latríny s vyřezaným srdíčkem, před nimiž sedí jeho opeření a chlupatí kamarádi. Slepice přestaly kvokat, psi si sedli a děda spustil…
"Holky, tak tady píšou, že bych vás měl hodit na pekáč, když už jen baštíte a nechce se vám do snášení…. Pepíku, frajere, ty to máš taky spočítaný, řveš jako pavián a budíš mi Karolínku…Pane jo, prej to Tonda Zápotockej nemá jednoduchý… a kdo má, ty můj Tondo košilatej. Horníkům na vejplatě nepřidají, no jo, asi budou všichni topit slibama…" Když udělal, co měl, a přečetl noviny i s tiráží, natrhal čtivo na čtverečky a ukončil bohulibou činnost poznámkou, že si stejně nic jiného nezasloužily.
Film nekončí, ale začíná. Děda nasadil kšandy a zavelel posluchačům, že se jde makat. Sebral připravený rýč i hrábě a celé procesí za ním odkráčelo na zahradu. Děda bořil rýč do půdy hlavně za účelem nalezení žížal, na které stála frontu přestárlá kdákající čtveřice. Ta to měla u dědy i s každodenními referáty na dožití. Dodnes jsem nepochopila, jak je možné, že slepice dědovi rozuměly… "Rozárko, mazej dozadu, už jsi měla, teď je na forhontě Terinka, a nebuďte tak nenažraný, necháme tady něco kosákům."
Oba psi průběžně postupovali, aby byli dědovi co nejblíže, protože bez jeho letmých pohlazení už nedokázali být. Méďa, bílá chlupatá koule s jedním okem modrým a druhým černým, s náturou teriéra, jemuž bylo nutné odpouštět časté prohřešky, byl přesto dědou škádlen i milován naplno. Když Méďa zlobil hodně, děda zapráskal kšandami a pronesl: "Koukej si odhrnout chlupy z čela, abych věděl, kam tě mám čutnout."
Pamatuji si tu chvíli před více jak padesáti lety, kdy jsem přiběhla k dědovi se žádostí, jestli bych nemohla přinést z cirkusu Humberto bílého pejska, který je zaručeně čistokrevný, když stojí padesát korun. Vysypala jsem z kapsičky hrst drobných a poprosila dědu, aby mi to spočítal, když to umí. Přijal úkol s vážnou tváří a počítal nahlas. Až zadlouho jsem ve vzpomínkách uslyšela, že švindloval. Dvacet pět, dvacet šest, padesát…
Přinesla jsem kňučícího Méďu v půllitru. Děda si ho prohlížel a brumlal si pod vousy: "Snad by bylo lepší toho skřítka rozdrobit slepicím..." Ale když viděl mé zděšení, mrkl na mne a slíbil, že mu dá milost. Od toho dne se od sebe nehnuli. Jednou se chlupáč ztratil. Miloval jízdu autem, a to se mu málem stalo osudným. Skočil do sanitky, která přijela pro sousedku, udělal se neviditelným až do doby, než ho objevil řidič. Medvídka předal sestřičkám. Ty ho vykoupaly, načesaly a cpaly pamlsky tři dny. Děda se se ztrátou pejska nesrovnal. Oblékl si sváteční oblek a obcházel ulici za ulicí, aby všude položil stejnou otázku, jestli neviděli bílého pejska slyšícího na jméno Méďa. Úsilí přineslo ovoce, dostal tip. Nezaváhal ani chvíli a pro černého pasažéra si přišel. Sestřičky se k předání moc neměly, tak jim děda navrhl, že to nechá na Méďovi, koho si vybere. Když natupírovaného fešáka přivedly, skočil bez zaváhání do rozevřené náruče svého pána a málem ho ulízal k smrti.
Zanedlouho se karta obrátila. Děda musel do nemocnice na operaci s šedým zákalem. Havěť to špatně nesla. Slepice se rvaly, kohout Pepík si vyškubal ocas, Ambra celé dny zírala na zavřené dveře kadibudky a Méďa zalezl pod dědovu postel, kam si zatáhl jeho košili. Ale co hůř, přestal baštit i pít. Když jsem slyšela mámu, jak říká dědovi do telefonu, že to ten pes snad nepřežije, nacpala jsem přes odpor Méďu do ruksaku, skočila do autobusu a patnáct kilometrů trnula, aby si ten furiant nevzpomněl, že umí štěkat. Zavolala jsem z vrátnice na sesternu, jestli můžou dědu přivézt do nemocničního parku, protože se mi stýská a nechtějí mě do budovy pustit. Měla jsem štěstí, mé přání bylo vyslyšeno. Sestřička přivedla dědečka se zavázanýma očima k lavičce vzdálené asi padesát metrů od místa, kde jsem stála. Celou dobu byl Méďa v klidu, ale nejspíš zachytil zvýšenou frekvenci mého tepu a začal vyvádět jak pominutý. Ještě jsem nestačila ruksak sundat a už mi běžel po zádech. Po dopadu zavětřil a neomylně vyrazil správným směrem. Stačila jsem zahlédnout, jak dočasně slepý děda z lavičky vstává a rozpřahuje ruce. Méďa katapultoval svou živou váhu do náruče bezmála dvoumetrového chlapa. Střídavě dědu olizoval a střídavě mu fistulkou sděloval své trápení. Všichni, co na zahradě byli, přihlíželi projevu vzájemné lásky s dojetím. Hodinu si spolu povídali, a když nastal čas odchodu, řekl mi jen: "Děkuji, cácorko, zachránila jsi nás oba."
Jezdila jsem s Méďou do nemocnice každý den. Pejsek začal baštit, vrátila se mu chuť do života, věděl na minutu přesně, kdy jít na autobus, což mi připomínal tím, že si přinesl vodítko a lezl dobrovolně do ruksaku. Po návratu dědečka se od sebe nehnuli ve dne ani v noci.
Děda František byl krásný venku i uvnitř. Nikdy jsem ho neslyšela žehrat na osud, na nikoho nikdy nezvýšil hlas, lidi z okolí chodili k Františkovi na stopičku a na kus řeči. Dokázal každému na čas sundat závaží ze zad, děti z širokého okolí chodily za kouzelným dědečkem v létě na jahody a v zimě pro pětadvacetníky, kterých měl díky mariáši vždycky plné kapsy… Zemřel tři roky na to ve spánku a Méďa, ač zdráv, za ním odešel za sedm dní.
Všechno je pryč, a přesto pořád tady, protože my, pětašedesátileté děti na živé sny nezapomeneme…
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.