Pokud se člověk nechce nechat na své cestě životem snadno zmást blýskavými pozlátky, nejlepší je stát se nestranným pozorovatelem. Vše se v pravý čas odhalí, tak jako ovoce na stromě musí nejprve dozrát. Berte život jako pohádku nebo pouhý sen. Obdivujte tvůrčí sílu tohoto velkolepého Božího díla, jeho barvy, chutě a vůně. Bavte se, pozorujte lidské stvoření a obdivujte krásy přírody. Buďte jako malé děti, neberte si nic osobně, zbytečně se nerozčilujte a mějte smysl pro humor.

Pravda a Lež

Četl jsem hezký příběh o Pravdě a Lži, které se potkaly na břehu moře. Bylo horko, a tak se rozhodly, že se zchladí v moři. Odložily své svršky a skočily do vln. Jako první z vody vystoupila na břeh Lež, pohlédla na své staré otrhané šaty a pak na krásný oděv Pravdy. Zamyslí se a rychle na sebe hodí krásné nové šaty Pravdy a uteče. Když z vody vyleze Pravda, zjistí, že ji Lež ukradla šaty a nechala jí jen své staré roztrhané. Než by však chodila mezi lidmi nahá, tak si raději oblékne staré hadry Lži. Tady příběh končí, s tím, že od té doby si lidé Pravdu a Lež pletou. Podle mě se ale vše děje v souladu s Boží vůlí a vyšším záměrem. Pravda je sice oděna do otrhaných šatů, ale je tak alespoň méně nápadná a může mezi lidmi procházet bez zbytečně velké pozornosti. Povrchní lidé si spíše všimnou nastrojené Lži, hloubaví jedinci budou zkoumat vnitřní skryté hodnoty Pravdy.

Obchodník s Bohem

Mnozí z vás jistě četli bestseller Hovory s Bohem od Neala Donalda Walsche. Když přišla do ČR první vlna euforie, hodně lidí mi říkalo: "To si musíš přečíst!" Po pravdě jsem však odpověděl, že z knížky nic necítím. Po několika letech konečně N. D. Walsch dorazil do Prahy coby zářivá hvězda první velikosti, aby ke svým obdivovatelům promluvil osobně. Setkání mnoho posluchačů šokovalo, neboť zbožňovaná modla odložila poprvé veřejně svou masku a vyloupl se obyčejný smrtelník se všemi lidskými nectnostmi a chybami. A tady bych se zase pana Walsche pro změnu zase rád zastal. Původně sice ohlásil, že Bůh mu řekl, aby napsal tři knihy, ale obchodní úspěch byl tak velký, že Bůh se znovu ozval a řekl: "Donalde, i přes svou vševědoucnost jsem nečekal, že se těch knížek prodá tolik. Byla by škoda takového úspěchu nevyužít, koukej napsat alespoň deset dalších, svět je velký a čtenáři se najdou i jinde než ve Spojených státech." A tak se i stalo. Walschův úspěch pokračoval, a tak se Bůh znovu ozval: "Donalde, napiš klidně ještě dalších deset knih, dokud byznys tak pěkně jde. A když už jsi tak populární, měl bys založit rovnou i nějaké celosvětové hnutí, má církev nějak marketingově pokulhává." A tak se stalo. Pokud si myslíte, že toto není ten Walsch, kterého znáte z Hovorů s Bohem, zhlédněte film The Secret (Tajemství). Zde pan Walsch otevřeně říká, že můžete být neomezeně bohatí a Bůh vám to posvětí. Mám rád úspěšné lidi, včetně obchodníků s Bohem.

Ruský Andersen

Přejme upřímně panu Walschovi jeho miliony, zaslouží si je. Říká se tomu americký sen, ale zdatné pohádkáře najdeme i na opačném konci světa, třeba v Rusku. Tady jistý Vladimír Megre dlouho hledal možnosti zbohatnutí na nerostných surovinách, ale zlatý důl nakonec našel úplně jinde – na pohádkovém příběhu o Anastasii. Křehké blondýnce – živoucí bohyni ze sibiřské tajgy, která zná odpovědi prakticky na všechny otázky, duchovní i čistě praktické. Rusové přijali knihu o Anastasii s velkým nadšením, snad proto, že v nich evokovala nápadnou spojitost s princeznou Anastasií, která údajně jako jediná přežila vyvraždění carského rodu. Knížka popisující vizi ideálního světa si rychle našla své příznivce po celém kontinentu, zejména mezi duchovně založenými lidmi. Pan Megre se projevil jako zdatný podnikatel a záhy přišel s dalšími pokračováními bestselleru a také doplňkovým prodejem nejrůznějších výrobků ze sibiřských cedrů. Zpočátku mě překvapilo, že se opravdu píše o cedrech, které na Sibiři vůbec nerostou. Pak vyšlo najevo, že špatně přeložili ruské slovo "kedr", což není v češtině cedr, ale druh borovice. Chápu, že název knihy "Zvonící borovice" by už nezněl tak velkolepě. Co mě však pobavilo, bylo barvité vylíčení soužití Anastasie a jejího novorozeného syna s medvědem v brlohu. Hodně čtenářů asi uronilo slzu nad dojemným popisem situace, kdy nepřítomného biologického otce Megreho zastoupil v tajze statný medvěd. Já jsem si v této souvislosti vzpomněl na jednu obzvláště veselou historku ze svého putování pouští.

Smějící se velbloud

Před lety jsme společně se skupinkou mladých lidí v rozpálené poušti Negev narazili na skupinku velbloudů. Jeden frajírek, který si celou dobu hrál na mistra světa, se chtěl s jedním odpočívajícím velbloudem vyfotit. Přistoupil až úplně k němu a chytil ho kolem krku jako nějakého svého kámoše. Mé varování, že by měl být opatrný, protože velbloud je zvíře nevyzpytatelné a jeho úsměv na tváři je jen zdánlivý, ke své smůle jen odbyl mávnutím rukou. Velbloudovi se familiérnost navoněného frajírka očividně nelíbila, nejprve se vztyčil na svých předních a pak i zadních nohách. Sklonil hlavu z výšky svých tří metrů k překvapenému hošíkovi, vycenil na něj žluté zuby, hlasitě zařval, poplival ho a odběhl. Frajírek se skácel k zemi a rozbrečel se. Kdyby mu nebylo kolem dvaceti, řekl bych, že bude zřejmě potřebovat přebalit. Když jsme k němu přistoupili, abychom zjistili, proč se sesunul k zemi, vysvětlil nám, že se ani tak nelekl řevu a potupného poplivání, ale porazil ho zápach linoucí se z velbloudových úst. Asi nepoužíval zubní pastu ani ústní vodu, doporučovanou devíti z deseti stomatologů. K.O. v prvním kole. Přišlo mi to tak vtipné, že jsem se smál ještě celý den. Proto mě pobavila i představa, kterak si křehká upravená blondýnka i s malým dítětem zaleze do brlohu k medvědovi. Zkuste si někdy přivonět k většímu zmoklému psu, vskutku libý odér. Každá šelma zkrátka výrazně smrdí a i pach vycházející z liščí nory vás až praští přes nos. Ale třeba Anastasia narazila na odrostlého medvídka Pú, který se živí jen medem a voní po fialkách. Nebo to byl krotký medvěd, uprchlý z cirkusu Berousek, který každý týden jezdil na mopedu své nové rodince do vsi pro čerstvý chleba. Každopádně pohádky mám rád, protože mají šťastný konec a je v nich hodně poučného.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2009.