V neděli jsem se probudil brzy a už jsem se těšil, jak pojedu do zahradnictví a koupím si sazeničky. Bohužel jsem zjistil, že nemám klíčky. Prohlédl jsem všechny kapsy, díval jsem se pod postel, postupně jsem prohledal všechny pokoje a šuplíky, zbytečně. Nechápaje a zklamán jsem po zbytek dne prohledával své okolí a čekal jsem, kdy se klíče vyčarují ze záhadné černé díry, která je pohltila.

Večer už jsem se smířil se skutečností, že zmizely do "nebe ztracených věcí" společně s ponožkami, drahými pery a potápěčským průkazem. Hledal jsem číslo prodejce aut a chtěl jsem si nechat udělat nový klíč do zapalování. Když se ozval můj syn: "Tati, v pokojíčku je myš"! Přiběhl jsem a uviděl maličkou šedou myšku, jak se krčí pod šuplíky. Den předtím jsme nechali otevřené zadní dveře, protože bylo hezky, a myš se dostala dovnitř.

Pak jsme se dvě hodiny snažili malého vetřelce přelstít. Nebyla to žádná legrace. Hbitý tvoreček s úspěchem unikal našim nástrahám. Dokázal dokonale odhadnout, kdy má uprchnout pod postel, a odtud dál pod stůl. Nakonec jsme ho chytili pod krabici. Ale když jsme se snažili pod ni podsunout víko, našla si myš úzkou skulinku a hned nato i novou skrýš ve skříni.

Došlo nám, že máme co dělat s chytrou a inteligentní myší, a tak jsme připravili složitý plán na její odchycení. V rohu papírové krabice jsme vyřezali díru a k ní jsme přilepili igelitový pytel na odpadky. Pak jsme na konec násady od smetáku přivázali synova dřevěného hada a krabici jsme postavili mezi dvířka od skříně.

Chápali jsme, že myš ještě víc vyplašíme, ale byl to jediný způsob, jak ji vysvobodit. Zamával jsem hadem nad myší a ta horem pádem vyrazila ke dveřím. Vběhla do krabice, okamžitě našla díru v rohu a vlezla do igelitového pytle.

Když se nám to podařilo, bylo už dávno po západu slunce, takže jsem si na cestu s pytlem vzal baterku. Šel jsem asi sto metrů ke srázu na okraji mého pozemku a tam jsem otevřený pytel položil na zem. Namířil jsem na něj kužel světla z baterky a čekal jsem, až se chlupatý kamarád objeví. Nejdřív vystrčil čumáček, pak opatrně vylezl celý. Silné světlo ho oslnilo. Díval se na mě zvědavě a s úlevou. Za chvíli už pelášil do noci.

A pak se stalo to kouzlo. Přesně tam, kde se se mnou myška rozloučila, ležel kroužek s klíči. Asi mi tam vypadly, když jsem den předtím vynášel ořezané větve. Jako zázrakem jsem myš vypustil na stejném místě.

Teď se mě syn čas od času ptává, jestli si ještě pamatuji na tu myš, co mi našla klíče. Myslí si, že to matka příroda mě odměnila za vysvobození jednoho z jejích miláčků.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2009.