"Vždycky jsem si myslela, že Lurdy jsou jen legenda, než jsem přišla a pochopila, že je to neuvěřitelná skutečnost." Už téměř půldruhého století přicházejí do Lurd lidé obtížení strádáním, bolestí a nemocemi, aby našli úlevu ve vodě tryskající z jeskyně Massabielle. Přestože má pramen složení běžné pitné vody, bez účinných minerálů, stále zde dochází k náhlým uzdravením, pro něž lékařská věda nemá přirozené vysvětlení.

Mluví se o zázracích, které se zapisují s podpisy specialistů do knihy o mnoha stranách. Speciální lékařské centrum studuje mimořádné případy a na výstavce jsou k vidění fotografie i chorobopisy uzdravených. Mezi pěti a půl miliony poutníků je každoročně na sedmdesát tisíc těžce nemocných, které doprovází stejný počet dobrovolných pomocníků, lékařů a sester. Pro jejich ubytování slouží devět nemocnic a bezpočet hotelů i mládežnický kemp. Existují dvě tváře Lurd, jedna představuje město kypícího turistického ruchu na francouzské straně Pyrenejí a ta druhá, nezapomenutelná, praví, že nikde na světě nespatříš tolik těžce nemocných v naději na uzdravení. Mezi poutníky jsou křesťané i lidé jiných náboženství. Jedna z nejpopulárnějších světových náboženských osobností čtrnáctý tibetský dalajláma přišel do Lurd jako poutník už několikrát a často hovoří o svém obdivu k tomuto posvátnému místu. Z Čech a Moravy sem přijíždějí celé autobusy návštěvníků, v posledních letech k nim pravidelně patří i výpravy vojáků české armády.

Zrození legendy

Stromořadí starých kaštanů směruje kroky poutníků ke chrámovému komplexu, nad nímž se majestátně zvedá bílý vrchol Pic du Midi. Oči mimoděk zabloudí k sousoší prosté venkovské dívenky v dřevácích uprostřed stáda oveček. Je to Bernardetta, dcera zchudlého mlynáře Soubirouse, které se v jeskyni určené pro nejhrubší městský odpad zjevila 11. února 1858 krásná Paní v bílém šatě, převázaném modrou stuhou, se zlatými růžemi na bosých nohou a s růžencem v sepnutých rukou. Čtrnáctiletá Bernardetta měla během pěti měsíců osmnáct vidění, při kterých její tvář vždy neobvykle zkrásněla a její oči zářily, jako by se v nich zračila sama vznešená Paní. Dívku provázely ponejprv dvě děti, sestra Marie a spolužačka Jana, později přicházelo až několik tisíc zvědavců.

Při jedné extázi trvalo její vytržení několik hodin a svíce hořící v rukou ji vůbec nepálila. Bernardetta často rozmlouvala se svou Paní a předala lidem její vzkaz, aby žili prostě, modlili se a vystavěli nad jeskyní mariánskou kapli, kam by se chodilo v posvátných procesích. Zástup viděl také zrod "pramene milosti", který otevřela malá vizionářka svým jazykem. Když voda uzdravila na smrt chorého chlapce, přicházeli další nemocní, až z Paříže vypravovali celé "bílé vlaky" trpících. Během několika chvil některým nemocným dorůstaly neexistující části končetin, opadávaly boláky a slepé oči prohlédly. Ubohá Bernardetta byla přesto neustále vyslýchána a osočována z podvodu. Až po čtyřech letech zkoumání prohlásila komise, složená z předních zástupců církve a vědy, její zjevení za pravá. Zemřela jako řeholnice v mladém věku šestatřiceti let na tuberkulózu kostí spojenou s astmatem, důsledkem bídy prožité v dětství. Po devětatřiceti letech bylo její tělo exhumováno a nalezeno neporušené. Dnes se chodí lidé poklonit k její prosklené rakvi do kláštera v Severs. V roce 1933 byla Bernardetta Soubirousová svatořečena. Lurdy jsou dnes nazývány druhým křesťanským Římem. Nad památnou jeskyní stojí katedrála, zasvěcená Neposkvrněnému početí, pod ní je krypta a Růžencová bazilika se skvostnými mozaikami růžencových tajemství. Je tu též podzemní bazilika Pia X., kde se shromažďuje k bohoslužbám až třicet tisíc lidí. A chrám sv. Benardetty je určen především k rozjímání.

Pojďte se k prameni napíti

Přes veškerou nádheru sakrálních staveb každého nejvíce láká malá jeskyně, nazývaná Grotto. Jako by zde stále přebývala tajemná Paní, která sama sebe nazvala Neposkvrněné početí. Můžete ji spatřit ve výklenku v podobě sochy, kterou vytvořil podle Bernardettina vyprávění Joseph Hugues Fabisch. Na pokraji jeskyně, jejíž špína kdysi vzbuzovala pojem "díra", stojí dnes obětní stůl a obrovský pyramidový svícen symbolizuje světlo v temnotách. Každodenně jsou tu slouženy mše v mnoha jazycích světa. Ve chvíli volna vstupuji do tajemného přítmí Grotty. Vlhká skála je ve výši rukou vyhlazena dotyky poutníků.

Snímám na tvář kapky padající vody – jsou jako slzy. A u nohou mám prosklený ovál, světlo pod ním dává vyniknout léčivému prameni. Jen pár kroků nalevo od jeskyně si každý může načerpat něco z jeho životodárné vody. Nalevo se pak nachází lurdský bazén, rozdělený do soustavy devatenácti bazénků, kam se přicházejí koupat nemocní. Jsou jich celé zástupy. Někteří jdou pěšky, chromé a slabé přivážejí pomocníci na vozících připomínajících rikši. Také podstupuji ten zvláštní magický rituál, kdy člověku přechází mráz po zádech nejen z dotyku chladivé vody, ale i z všeobecného očekávání, které je tu přítomno. Budu právě já ten, komu se dostane milosti uzdravení?

Dostávám lístek s modlitbou, kde úvodní slova vybízejí POJĎTE SE K PRAMENI NAPÍTI A V NĚM OČISTITI. Přichází pokorné očekávání za neustálých modliteb, které právě pronáší zástupce izraelských poutníků. Povzbudivé úsměvy pomocnic se znakem maltézského kříže na prsou. Svléknutí donaha v přípravné kabině. Tři schůdky. Pak dvoje ochotné ruce ponoří celé moje tělo do ledové vody. Políbím sošku madony a prosím... Ne však za sebe, ale za bezvládnou ležící dívku, která mne v koupeli předešla a kterou sem přivezli na nemocničním lůžku. Paní, je-li to možné, uzdrav ji! Nemohu myslet na své malé trápení uprostřed nekonečné bolesti druhých. Pro mnohé jsou Lurdy poslední nadějí.

Když se nad městem začne snášet noc, scházejí se poutníci ke světelnému průvodu. Rozžaté svíce uvnitř bílých lampiónů v rukou zdravých i nemocných provázejí slova růžence, umocněná společným zpěvem mariánských písní. Při každém Ave! se proud světel zavlní. Připadám si jako kapka v řece světla, přelévané do proudu lidské lásky, víry a naděje. Známý židovský spisovatel Franz Werfel, nekatolík, napsal v roce 1941 slavný román Píseň o Bernardettě jako splnění slibu za vyvedení z pekla válečného strádání. Ta kniha se stala průvodcem mých vzpomínek na Lurdy. Také bych ráda zapěla děkovnou píseň.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v lednu 2008.