Mnoho lidí se domnívá, že je zavádějící tvrdit, že modlitba léčí. Jsou toho názoru, že modlitba je pouze falešná naděje. Falešná naděje je však kontroverzní koncepce. Naděje nemůže být nikdy falešná, vždy existuje možnost, že se věci změní k lepšímu, než bylo předpovězeno a že věříme-li ve zdárný vývoj, můžeme konečný výsledek změnit v náš prospěch.

Naneštěstí mnozí, včetně řady lékařů, s tímto názorem nesouhlasí. Domnívají se, že řeknou-li někomu s rakovinou, že ho modlitba může vyléčit, že je to neetické. Prý je zavádějící a kruté hovořit o pozitivním výsledku, když ze statistického hlediska jsou šance téměř nulové.

Naděje je však přítomna v jakékoliv situaci. Předepíše-li lékař protirakovinový lék i v případě "beznadějného" případu, doufá v pozitivní výsledky. Kdyby lékaři ztratili naději, nekonali by. Lékaři se snadno stávají oběťmi této pasti. Věří, že je normální doufat, že pilulka či operace pomohou, přestože vyhlídky na uzdravení jsou chmurné. Není však podle nich v pořádku, věříme-li v pozitivní účinky modlitby – víra v modlitbu je pro ně "falešnou nadějí", zatímco víra v pilulky a chirurgický zákrok je pro ně "skutečnou nadějí". Na čem jsou tyto postoje založeny? Zjistil jsem, že většina lékařů, kteří brojí proti falešné naději a modlitbě, jsou nejčastěji ti, již s vědeckými důkazy týkajícími se účinků modlitby nejsou dostatečně seznámeni. Navzdory datům zjištěným výzkumem věří, že modlitba je pouze záležitostí víry. Nepřekvapuje proto, že modlitba pro většinu lékařů představuje pouze falešnou naději. Proč za jakýchkoliv okolností nemůžeme věřit v obě metody? Proč by měly být rivaly, proč bychom je měli stavět proti sobě? Lepších výsledků v léčení do sáhneme, budeme-li se spoléhat jak na ortodoxní metody, tak i na modlitbu.

Někteří lékaři se obávají, že modlitba vzbudí tak obrovskou falešnou naději, že pacient nebude schopen patřičným způsobem oceňovat hodnotu léků či chirurgických zákroků.

Jistě, setkáváme se se sporadickými případy, kdy se lidé spoléhají pouze na modlitbu a následně zemřou, avšak rozsah tohoto problému je patrně silně zveličován. Tyto případy by měly být porovnávány s těmi, kdy modlitba byla spojena s ortodoxními léčebnými postupy. Ti, kteří pohrdají modlitbou, tak naneštěstí činí jen výjimečně. Měli bychom rovněž vzít v úvahu ony případy, kdy pacienti zemřeli poté, co se díky negativnímu postoji lékaře přestali na modlitbu spoléhat. Takovýchto případů je bezpočet. Ukazují, že naděje je schopna udržovat život a že její absence může zabíjet. Žádná terapie používaná v moderní medicíně nepřináší vždy stoprocentní výsledky: všechny jsou v méně či více případech neúčinné. Mimoto nelze nikdy dopředu předpovědět, zda terapie bude účinná či nikoliv. Je nutné ji vyzkoušet. Modlitba se v tomto ohledu od pilulek a chirurgických zákroků neliší. Někdy pomůže, někdy nikoliv. Nikdo ne může dopředu vědět, jaký bude výsledek. Vzhledem však k tomu, že statistické údaje potvrzují pozitivní účinek modlitby na zdraví žijícího organizmu, neměli bychom se jí vzdávat. Mám pocit, že mnoho kritiků odsuzujících modlitbu jako falešnou naději nemají modlitbu rádi z osobních důvodů, o nichž neradi hovoří, či jichž si dokonce nejsou vědomi. Možná, že je kdysi modlitba zklamala, což je velmi běžné. Takovéto zážitky vedou k antipatii vůči náboženství jako celku. Tyto postoje jsou pochopitelné, avšak nevypovídají o vědecky založeném lékaři. Rozhodujeme-li se, zda modlitba představuje falešnou naději, či nikoliv, měli bychom vzít v úvahu následující fakta:

• Modlitba je účinná: Více než 130 laboratorních studií ukazuje, že modlitba či stav mysli, jehož hlavní charakteristikou je láska a soucit, přináší pozitivní změny v mnoha typech žijících organizmů počínaje bakterií a lidskou bytostí konče. Neznamená to, že modlitba je vždy účinná, stejně tak jako ne vždy pomohou léky či chirurgie.

• Naděje léčí: Víra napomáhá mobilizovat obranné mechanizmy a vede k všeobecně lepším výsledkům. Dokladem toho jsou stovky konkrétních případů a vědeckých studií. Například psychiatr Thomas Oxman v Dartmouth Medical school zkoumal váhu modlitby u 232 pacientů po operaci srdce. Zjistil, že ti, jimž náboženství dodává sílu a naději, přežívají po operaci déle než ti, jejichž vztah k náboženství je vlažný.

Beznaděj zabíjí

Řada studií ukazuje, že můžeme zemřít v důsledku ztráty naděje a pocitů marnosti. I když se budeme snažit zůstat neutrální, nemocný člověk vycítí a je si vědom naší naděje či negativních postojů z našich slov a chování. Mnohokrát jsem byl příbuznými a přáteli nemocných a umírajících pacientů dotázán, jak by se měli během návštěvy jejich drahého v nemocnici chovat. Měli by zdůrazňovat naději nebo by měli být v tomto ohledu zdrženliví? Na slovech téměř vždy nezáleží. Nemocný člověk potřebuje lásku, nikoliv slova. Takže pro ty, jež se obávají, aby nevzbuzovali v nemocném falešnou naději, platí: Nedělejte si starosti. Činí-li vám potíže nabídnout naději, nabídněte namísto toho lásku. Láska nemůže nikomu ublížit. Láska jako naděje léčí. Je to podstata modlitby.

Modlitba za druhé bez jejich svolení

Nepotřebujeme svolení druhých, abychom je mohli milovat. Nemůžeme se proto modlit za druhé bez jejich svolení, jsou-li naše modlitby motivovány soucitem a láskou? Některé druhy lidského chování pokládáme za nekritické: poskytování potravy a přístřeší, pomoc nemocným a umírajícím. Podobné by to mělo být i v případě milující modlitby. Jenže co když někdo nechce žít (např. těžce nemocný, s bolestmi či zmrzačený po nehodě apod.) a má to i v osudu, ale milující příbuzní a přátelé ho svými modlitbami drží na Zemi. Takovému problému se vyhneme, budeme-li se jednoduše modlit: "Děj se vůle Tvá", v takovém případě se nesnažíme prosadit své vlastní řešení či přání. Spoléháme se na vyšší moudrost. Z nedávno uveřejněné studie, jejímiž autory jsou Dr. David B. Larson a jeho kolegové z Národního institutu pro výzkum péče a zdraví v Rockville ve státě Maryland vyplývá, že 43 % amerických lékařů se modlí za své pacienty. Řada lékařů se modlí potichu a o samotě. Vědí, že takovéto modlitby jsou stejně účinné jako modlitby vedle lůžka nemocného. Modlitba se pomalu začíná v lékařství zabydlovat a po nějaké době bude zřejmě snazší nalézt lékaře, jenž věří v modlitbu. (My můžeme jen doufat, že to "postihne" i naše české lékaře, pozn. red.) Ve své nejjednodušší podobě je modlitba postojem srdce – záležitostí bytí, nikoli konání. Modlitba je snaha a touha navázat kontakt s Absolutnem.  Kdykoli cítíme tuto potřebu, modlíme se.

Modlitba je to, co za ni pokládáme

Chirurg, jenž byl vedoucím svého oddělení na významném zdravotním středisku, mi řekl: "Většinu svého života jsem si myslel, že modlitbě nevěřím. Měl jsem pocit, že pro mne skončila, když jsem začal studovat na lékařské fakultě, ale uvědomuji si, že jsem se mýlil. Za své pacienty jsem se celou tu dobu modlil". Podle něj jsou modlitbou pocity lásky, soucitu a empatie, jež vysílá ke svým pacientům ještě předtím, než vstoupí do svého oddělení. Tyto pocity vytvářejí pocity jednoty, kdy se cítí součástí celku, jehož částí není pouze jeho pacient, ale i všichni členové operačního týmu. Ví, že operace má hlubší smysl a že není pouze záležitostí zručnosti. "Kdy jste měl pocit, že jste se přestal modlit?" zeptal jsem se. "Modlitbu jsem spojoval se slovy a s mluvením", řekl. "Modlitba pro mě bylo cosi, co říkáme většinou proto, abychom něco dostali, či získali. Byl to projev sobectví. Nechtěl jsem s tím mít nic společného". Poté začal vyprávět o tom, jak se jeho postoje vůči modlitbě změnily. "Během operace jsem zcela ponořen do toho, co se děje. Čím je operace obtížnější, tím je tento pocit intenzivnější. Někdy mám pocit, jako bych se skalpelem a pacientem tvořil jeden celek. Tento pocit je často spojen s pocitem úcty. Slovy to nelze popsat. Celý tento zážitek je pro mne modlitbou – nikoliv cosi, co říkám, ale co cítím." Chirurg se trefil do černého. Modlitba se často obejde beze slov. Avšak ne vždy je verbální modlitba nevhodná. Cítíme-li potřebu, můžeme zakřičet slova modlitby z vrcholu hory nebo tatáž slova můžeme zazpívat za doprovodu hudby. Jazyk je zázračný dar; proč bychom se ho měli během modlitby zříkat? Ne každý však dokáže tvořit se slovy. Měli bychom za to být vděční, protože život by byl nudný, kdyby každý byl orátorem. Je proto zcela přirozené, že bě hem modlitby vyjadřujeme své pocity různým způsobem – někteří spoléhají na jazyk více, jiní méně.

Modlitba je to, co nám nejvíce vyhovuje a za co ji pokládáme. Problémy vznikají, když budujeme zábrany – když například naléháme na to, aby byla vždy v podobě slov, ticha, hudby, rituálu, hravá, či vážná. Když modlitbu oplotíme, znechutíme ji lidem, kteří mají pocit, že se nemodlí, neboť jejich představa o modlitbě není v souladu s náboženskými normami.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v lednu 2008.