Joga popisuje Nadjá jako dosažitelné postupně v čase a prostoru, zatímco metafyzika popisuje Nadjá jako existující, bezčasové a bezprostorové, a tedy neuchopitelné žádným postupem. Musíme začít praktickým stanoviskem, tj. jogickým, doplnit ho teoretickým, tedy metafyzickým, které harmonizuje obě předchozí.

Paul Brunton

"Ne jako svět dává, já dávám", řekl Ježíš. A přece i ten, kdo je na duchovní cestě, žije tady a teď. Je to také zde, kde prosíme Boha, Nadjá o pomoc. Ve skutečnosti ovšem tato pomoc je tu stále, podle Písma "při každém soužení pomoc vždy hotová". Ve své knize "Nadjá" píše Paul Brunton o této pomoci: "Špatné zdraví, vleklé choroby, nedostatek práce, potravy, přístřeší, přátel nebo peněz, obchodní nesnáze, technické problémy, nepříjemné příbuzenské vztahy, to vše a ještě více bylo zázračně a dokonale upraveno podle zkušenosti různých mých známých. Byli to lidé, kteří se naučili, jak se uvést v soulad s Nadjá, byť i jen v malém stupni, a svá břemena přenést na jeho mohutnější ramena. Tyto zármutky jim přinesla mocná síla osudu, ale svrchovaná síla Nadjá je nakonec vysvobodila." Brunton ovšem zmiňuje i úskalí spojená se spoléháním na vyšší moc. Jednak je nutný předpoklad, že se bude stále zmenšovat náročnost a starost žáka o hmotný blahobyt. Dále by si měl osvojit Ježíšovu radu, že Otec zná naše potřeby, takže mu nelze jaksi předkládat objednávky. Samozřejmě že tu neexistuje žádné tlačení na pilu, ale ani lenivá netečnost. "Žák bude své povinnosti vykonávat s ostřejší pozorností a svého zaměstnání si bude hledět důkladněji a pečlivěji než kdy předtím, neboť bude mít téměř posvátný postoj k plnění povinností."

Tajemství nadosobní pomoci je podrobit se

V buddhizmu existuje pravidlo, že máme k Absolutnu přicházet s prázdnými nádobami. Nemáme tedy mít vůbec vlastní představy, jak by se ta, nebo ona věc měla vyvíjet a jak skončit. Neměli bychom ovšem upadnout ani do druhého extrému, tj. do pocitu lhostejné bezmoci nebo otupělého fatalizmu. Naše odstoupení ze scény by mělo uvolnit místo vědomí Síly v našem nitru. Žák by si měl jasně uvědomovat nový postoj plný důvěry a prostý všeho egocentrizmu. "Nyní vidím to, co jsem ve své slepotě odmítal vidět, že Nadjá, jež mne podporuje a nese, může řídit všechny záležitosti, nést všechna břemena způsobem nekonečně lepším, než bych to kdy dokázal já, a to prostě proto, že ono je v síle a moudrosti sama nekonečné." Když si uvědomíme, že všechny naše starosti a obavy jsou spojeny s osobním já, budeme stále méně otroky tohoto rafinovaného tyrana. Naše vůle směřující k protlačení ega a jeho osobních zájmů jaksi změkne, ztichne a my se staneme užitečnějšími nástroji, "čistými průtoky pro Nadjá a neosobními služebníky Boží vůle.

Není problém, který by pro Nadjá byl příliš složitý nebo těžký. Naše lidské ego se ovšem nevzdává tak snadno a nalézá si tisíce argumentů pro svou důležitost a nepostradatelnost. Na nás je, abychom prohlédli jeho lstivé podvody a nesedali mu na lep. Víme, že dobro není bezmocné, i když jeho království není z tohoto světa. My však můžeme čerpat z nekonečna, a tak dosáhnout třeba i zdánlivě nemožného. "Možnosti těla a intelektu se mohou rozšířit jen pro určitou hranici, ale možnosti Nadjá jsou neomezené." Brunton přirovnává péči Nadjá o nás k péči matky o její děcko, které chrání a podporuje. "A právě tak jako pravá matka miluje své drahé dítě a vždy si přeje přivést je k pravému štěstí, tak i božské Nadjá miluje svého odbojného potomka, osobní ego a vždy hledá jeho pravé blaho tím, že ho vede po cestě pokání a návratu." Někdy cítíme tuto nepodmíněnou lásku, ale jindy vzdorujeme a jako marnotratný syn odmítáme splnit podmínky, až konečně prohlédneme a jsme schopni říci "Povstanu a půjdu ke svému Otci".

Cesta z utrpení

Samozřejmě není vždy každému dáno, co si právě žádá. "Osobní já se musí přizpůsobit kosmickému rámci, který je obklopuje a nesmí čekat, že tento rámec bude předělán podle něho. Ostatní ani neví, co je pro něj to nejlepší a co mu přinese pravé štěstí nebo blaho." Spokojenost přináší vždy, jsme-li schopni se ztotožnit se známými Ježíšovými slovy odevzdanosti: "né má, ale Tvá se vůle staň". Jen neradi se smiřujeme s tím, že utrpení se někdy nelze vyhnout. Často ale až dodatečně pochopíme, že je pro nás dobrým učitelem. Z každého neštěstí se učíme vydobýt lekci moudrosti. Není člověka, který by si nemusel projít zkušeností nemoci, zármutku nebo utrpení, ať již psychického nebo fyzického. "Kdo si přeje vyvolat pomoc Nadjá, kdykoli je znepokojen, pokoušen, sváděn, když je mu ublíženo, když je stísněn, má obavy, starosti, je nerozhodný nebo se zlobí – opravdu kdykoli nějakým způsobem trpí nebo hřeší, měl by praktikovat další cvičení." Nejprve by měl na chvíli cíleně uvolnit svůj dech a současně se sama sebe do nitra otázat: "Koho to trápí?" "Koho to bolí?" "Koho to skličuje?" "Koho to znepokojuje?" Myšlenky zadrží soustředěné na tyto otázky a vše ostatní neúprosně vymýtí z mysli. Celé cvičení může trvat jen pár minut, musí byt však prováděno s myslí zaměřenou hluboko do nitra. Pak už jen trpělivě čeká, protože řešení se nedostaví zpravidla okamžitě. Netrpělivost jen ruší působení vyšších sil, i když jsou "po ruce" hned a stále. Při tomto jednoduchém cvičení je třeba jakoby odstoupit ze scény a stát se svědkem situace, která potřebuje napravit. Pokud je totiž člověk ponořen v myšlení do svých problémů a "poddává se negativním myšlenkám, dvoří se právě těm starostem, jimž se chce vyhnout a posiluje je". Uvolněný a důsledný postoj však přinese vždy osvobození. Je to vlastně ono biblické "uvrhni své břímě na Hospodina". Předpokládá se ovšem vědomí, že Nadjá je stále zde, přítomné a od nás neoddělitelné. Člověk cítí ulehčení, dokáže-li odmítat myšlenky a nápady, které by ho chtěly odvléci od dobrotivé lásky Nadjá a "odstraní znepokojivé či škodlivé rozruchy tichým, neotřesitelným ujištěním o své existenci ve věčnosti". Brunton podotýká, že toto užitečné cvičení může sloužit i k pomoci jiným. Je-li v nepříjemné situaci nějaká milovaná osoba z našeho okolí, máme při pomyšlení na ni celý problém povznést k bílému světlu Nadjá v tichém žehnání. Pocit mentálního klidu a tiché úlevy může pak zasáhnout i nám drahou osobu. Když procítíme, jak vůle vyšší než naše vlastní tahá za drátky našich záležitostí, "a to vždy v nejvyšším smyslu, pro naše konečné dobro, stáváme se účinným nástrojem v Božích rukou. Všechny události se stanou tahy na nebeské šachovnici. Vše se spojí a bude se rozvíjet k nejlepšímu. Hořké utrpení i příjemné radosti bude poskytovat lekce statečnosti a moudrosti." Nerozmrzí nás ani největší křivdy od našich tzv. nepřátel, protože pochopíme, že "každá živá bytost nese skryté známky Božství a že i uprostřed toho nejhroznějšího, co koná, bezděky usiluje o dosažení nesmrtelného uspokojení, nesmrtelné pravdy a moci, jež existují jedině v Nadjá".

Cesta do středu

Při svých cestách po Orientu navštívil Paul Brunton i egyptské pyramidy a – jak píše – "snažil se z tohoto architektonického obra vydobýt několik tajemství". Zabýval se tím, jak byli kdysi zasvěcováni neofytové do mystérií, a stále ho napadala srovnání. Ujasnilo se mu, že celá stavba je symbolem lidského života a nese v sobě tiché poselství. Tak jako se neofyt musel plazit hrozivou tmou úzkých chodeb a opatrně a trpělivě prolézat tunely a chodbičkami, tak musí každý člověk klesat a stoupat zákrutami životní cesty v temnotě své nevědomosti, "týrán zkouškami nebo postrkován pokušeními, jež ze života činí příkré vzestupy nebo svahy prudkého pádu". Jako po určitém čase pak neofyt dosáhl středu pyramidy, královské komory, tak i naše snaha by měla cílit k odkrytí komůrky v srdci, k duchovnímu probuzení. "Dnešní svět považuje takové univerzální probuzení za nemožné, moudří zasvěcenci je s jistotou považují za nevyhnutelné. Příroda je však trpělivá." Alegorie pokračuje. Tak jako králova komnata skrytá ve středu pyramidy je malé místo, zvlášť ve srovnání s ohromným masivem pyramid, tak i "Nadjá atom leží v lidském těle skrytý v prsou velikosti menší, než je špička jehly". A poslední srovnání: jako se egyptský novic s touhou dosáhnout cíle s ohnutými zády plazil po kolenou s osvědčením maximální pokory, tak i od nás – přeloženo do soudobého jazyka – se žádá pokorně se přestat ztotožňovat s tělem a později i egem a poznat svou pravou podstatu. Zde Brunton přirovnává člověka ke lvíčeti, které od svého mládí žilo mezi ovcemi a zcela zapomnělo na svou pravou totožnost. Až jednoho dne uslyšelo z lesa zařvání lva a spontánně odpovědělo, protože náhle vědělo, že je lvem. Poselství "všech lidí, kteří dosáhli oblasti nadosobního bytí, musí přijít k intuitivním posluchačům jako to ponejprv slyšené zařvání lva. Je to volání, jež působí na tajemné hlubiny jejich srdcí, a buď je znepokojuje, nebo rozradostňuje.

Naší podstatou je vědomí

"Božská krása ukrytá hluboko v lidské přirozenosti již existuje a nemusí být stvořena, takže hledání není ani tak věcí dosažení jako spíše opětovaného nalezení. Vědomí je naší vlastní podstatou." Neosobní Nadjá je a bylo stále zde. Absolutní vědomí je ono JÁ JSEM, které bylo jediným jménem biblického Boha. Je to právě toto vědomí, které stojí "za každou individuální existencí, za samotným osobním pocitem bytí". "Člověk, který sleduje toto hledání, je jako paprsek, který se vrací ke svému zdroji. Když se však ponoříme do hlubin své mysli, zdá se nám, jako by náš intelekt i osobní já byly téměř pohlceny tím, kdo je stvořitel". Je to absolutní Bytí, jediné Nadjá, Bůh, "věčně existující uprostřed rození a smrti smrtelných lidí z hmotných světů. Lidé se však takové cesty bojí, protože se obávají ztráty osobnosti, která je pro ně samotným životem". Ve skutečnosti je naše individuální existence pouhou skořápkou a ti, kdo berou omezení ega za bernou minci a nechtějí hloubat nad tím, co je za ním, žijí v klamu a operují jen se zlomky svých latentních možností.

V čem je naše oběť

Každé náboženské učení zná tyhle pravdy starší než sám svět, a přesto si je musí každý objevit sám pro sebe. Jsou to milníky našeho osvícení. Při objevování nových – starých pravd musíme být v první řadě ochotni vzdávat se svého ega. Brunton tento proces přirovnává k biblickému příběhu o Abrahamovi, který byl připraven dosvědčit svou věrnost obětováním toho, co mu bylo nejdražší – syna Izáka. Dal tak přednost božskému před osobním. Byl však poučen, že této oběti není třeba. Bůh si žádal jen jeho neomezenou lásku. I my můžeme ponechat své ego naživu a osvědčit svou věrnost jen tím, že se vzdáváme všeho lpění, které je s egem spojeno. Můžeme pokračovat ve svém běžném osobním životě, ale na našem žebříčku hodnot mu přidělíme jen to místo, které mu patří. Je to místo prostředníka a nic víc. Měli bychom věnovat "každou minutu a hodinu svého života nádhernému našeptávání Nadjá". Ponoření ega do Nadjá popsal apoštol Pavel v Písmu, když řekl: "Byl jsem ukřižován s Kristem, nicméně žiji, avšak to už nejsem já, kdo žije, nýbrž Kristus žijící ve mně." Mějme tu na paměti, že Pavel vůbec nepropojuje Krista s Ježíšem, kterého nikdy v životě nepotkal. Ukřižování, jak o něm píše, je "ukřižování pocitu ega, obětování oddělené individuality". Kristem pak míní svou božskou totožnost. Kdybychom omezili obětování jen na vnější gesto, je to neporozumění, pravé obětování je jen vnitřní záležitost. A jako Abrahám se přestal trápit, když si odváděl Izáka od obětního stolu, tak zmizí i naše utrpení, které nám vnější odříkání někdy působí, když si uvědomíme, co se vlastně od nás žádá. "Pocit vnitřní úlevy je vždy znamení, že oběť byla správná a že Nadjá ránu zmírnilo. Všechny osobní žaly jsou zmírněny, když jsou postaveny do světla Absolutna." Kdo se poctivě zabývá hledáním, může být jist, že mu nebude odepřeno to, co mu náleží. "Tlucte a bude vám otevřeno", říká bible. Nepřijde to ani příliš brzy, ani pozdě. Dotyk Nadjá pak odmění naši trpělivost ve vhodném čase.

Všudypřítomnost neviditelného Nadjá

Radostné je zjištění, že na výsledky svých cvičení nemusí hledající čekat, až dokud nedosáhne svého cíle. "Aniž by člověk pohnul rukou, potřeby toho, kdo začal vcházet do kontaktu s Nadjá, mohou mu být poskytnuty u samého prahu dveří. To platí pro potřeby duchovní i materiální." Někomu se to může zdát ne dost důvěryhodné, ale Nadjá jako Duch je zdrojem našeho života a je přítomno v každé buňce našeho těla. Nadjá je prostor. Řečeno i slovy vědců: kdybychom v našem těle shromáždili protony a elektrony do jediného kousku hmoty, vzniklo by jen malinké místo. Tak základní a obsáhlé Nadjá zaujímá veškerý prostor. Před sto lety by se něco podobného nemohlo tvrdit, ale staré poučky mechanického materializmu vyšly z módy jako klobouky. Dosáhnout království nebeského není snadné, ale je na nás, zda se mu chceme aspoň přiblížit. Brunton píše o lampě, která vysílá své světlo, jež je ovšem tím slabší, čím víc se vzdalujeme zdroji. "Člověk, který k Nadjá přichází, začíná odrážet něco z Jeho vlastností ještě dříve, než vstoupí do plného jasu." To není pouhá teorie. S důvěrou a trpělivostí může člověk odstranit z vědomí všechny oslabující a škodlivé myšlenky a vzdorovat všem starostem a nevhodným emocím. Trampotám nelze uniknout, ale je možno je zvládat. "Člověk se v obtížné situaci obrátí k božskému pohledu, přeruší své ztotožňování s ní a táže se: "Kdo tu trpí? Koho to potkalo?" "Poznání, čím pravé já skutečně je, zapudí falešnou představu, že stavy těla a mysli jsou stavy nás samých." V samém středu klidu čeká tajemná pomoc. "Když zoufalství nemilosrdně klepe na dveře našeho srdce, přišel čas odevzdat věci Nadjá. Když nás svět jakkoli zklame, vnitřní ochrana vznikající z kontaktu Nadjá nikdy neslábne a nikdy nemůže být ztracena." Také těžko zvladatelné vášně a závislosti mohou být zkroceny tím, že mysl je uvedena do soulad s Nadjá. I tělesné návyky musí být především přemoženy v mysli. Ovšemže svou velmi důležitou úlohu tu hraje osud, nebo chcete-li, karma. Nicméně i ta pracuje s Nadjá v harmonii, protože cíl obou je totožný, je to probuzení, osvícení člověka. Ten, kdo ví, kdy se má osudu podrobit a kdy mu odporovat, ten je skutečným pánem svého osudu. Je to ona stará rabínská moudrost: "Mít sílu od Boha konat tam, kde je to možné, mít pokoru poddat se, kde to možné není, a mít moudrost ty dvě alternativy rozeznat."

Konečná pravda

"Hledejte nejprve království nebeské a ostatní bude vám přidáno", řekl Ježíš. Kdo jde touto cestou, má za cíl blaho všech bytostí. Své názory nestaví na obdiv a jde životem tiše a mlčky. "Taková je stará cesta, úkol ze všech nejpřednější, toužení neúplného já po plnějším Nadjá. Proto zápasila malinká améba po nespočetné miliony let, aby se stala dvojnohým člověkem, proto setrvává hvězdný vesmír na své pouti trvající celé aeony, a proto víří naše Země obrovskými rozlohami světového prostoru. Příroda nám dává příklad nesmírné, neuvěřitelné trpělivosti." Kdo bude tyto pravdy chovat ve vysoké vážnosti, nebude zklamán. "Nebojme se proto podat se vyšší síle, která má svrchovanou vládu nad životy všech lidí. Naučme se jak být tiší a jak pochopit svou duši tím, že se s ní sjednotíme, a tak se budeme podílet na její kráse, dobrotivosti a moudrosti. Nechť každý svým skromným způsobem pomáhá příchodu království nebeského na zem. Konečná pravda je, že jsme duchovními vyhnanci. Naší pravou domovinou je vnitřní svět Nadjá a jedině v jeho opuštěných svatyních můžeme nalézt pro svá srdce tichou a věčnou útěchu".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2009.