Je název knihy paní Jiřiny Slámové, která vede řadu seminářů a přednášek po celé republice a věnuje se individuálním terapiím. Poté, co pochopila, že se může uzdravit jen vlastním přičiněním, vytvořila vlastní metodu s názvem Emoční energetická terapie, s jejíž pomocí se řeší příčiny zdravotních, psychických i vztahových problémů. Říká, že knihu věnuje všem, kdo našli, nebo teprve hledají své poslání a svou cestu a věří, že jim alespoň na pár kroků posvítí.

Pokračování příběhu - vlčice Tentokrát se do situace dostáváme rychle, protože oba víme, co budeme řešit. Tato terapie hned po zklidnění přechází do kritického bodu, kterým je nejprve pocit nebezpečí a potom zoufalý boj. Mirek si prožívá osud vlčice. Velmi rychle se dostává do dramatické situace. Vlčice cítí nebezpečí a ukryje se s mláďaty v jeskyni. Žádná šelma ani jiný vlk nenaruší označené území a vždy se opatrně vyhne samici, která má mláďata.

Tady se ale děje vše zcela jinak a do jeskyně padá oheň a pak se sem vřítí několik štěkajících, rozdivočelých psů, které sem neženou pudy přírody, ani hlad, ale silný hlas zvenku, který jim dává příkazy. Mirek v těle vlčice brání svá mláďata, rve se a rozdává tvrdé údery silnými čelistmi, ale psů je přesila. Koutkem očí vidí, jak mláďata končí v tlamách psů a jsou vyvlečena ven, jejich křik a bolestné skučení mu rve srdce. Mirek tuto situaci popisuje a podléhá zoufalství, jaké může cítit pouze matka, která se dívá na utrpení svých mláďat a nemůže jim pomoci. Za chvíli po urputném boji je i ona vyvlečena před jeskyni a z posledních sil se snaží zaútočit na původce svého neštěstí. Je tam mladý ozbrojený lovec, který je trochu zaskočen, když vidí, co se děje, ale hravě se ubrání útoku umírající vlčice a dává jí smrtelnou ránu. Její hasnoucí oči míří nejdříve s tichou výčitkou do očí lovce a pak k roztrhaným tělíčkům, která se ještě nedávno batolila u jejích nohou.

V této chvíli Mirek pláče a stále jen opakuje proč, proč - proč ten nerovný boj, proč krutost vůči bezbranným, proč...? Komu vadila vlčí rodina, které otec vlk obstarával potravu daleko od lidských obydlí? Proč člověk zabíjí, když nemá hlad a když mu zabité zvíře neslouží k potravě ani k užitku? Duše vlčice opouští zmučené tělo velmi pomalu a stále pozoruje místo neštěstí. Lovec zavolá psy, prohlédne kůži vlčice a nehodlá ji ani stáhnout, neboť je rozervaná psími zuby. Duše vlčice zůstává, čeká na vlka a jde mu naproti, jak byla zvyklá.

Když se vlk vrací s úlovkem, cítí zdáli nebezpečí, zahazuje kořist a běží k jeskyni. V jeho očích je něco nepopsatelného. Nemůže uvěřit tomu, co vidí a běhá od jednoho tělíčka ke druhému, strká do nich čumákem. Pak běží k vlčici a v jeho očích se objevuje bolest, láska, ale také něco, co v nich nikdy předtím neviděla. Hoří v nich nenávist a zoufalá zloba. Vlk zmateně pobíhá od jednoho ke druhému, duše vlčice krouží nad ním a chce ho na sebe upozornit. Ale vlk je zaslepen bolestí a vůbec ji nevnímá. Vlčice cítí v jeho chování něco divného a snaží se mu pomoci, snaží se ho upozornit i na jedno mládě, které zázrakem uniklo psím zubům a ještě teď se krčí němé hrůzou v zadním koutě jeskyně. Vlk ji ale nevnímá a večer odbíhá na blízkou vyvýšeninu. Krajem se nese jeho bolestné vytí, jeho šílený a zoufalý nářek, ve kterém je cítit touha po pomstě.

Vlčice mu neustále vysílá své láskyplné myšlenky

Neustále opakuje, že ho miluje, ať jde utěšit zbylé mládě a oba mohou přežít. Vlk ji však neslyší, neboť srdce přeplněné bolestí není schopno vnímat hlas lásky. Duše vlčice provází vlka jeho smutným příběhem až do konce. Je s ním, když čeká na svého lovce, když jeho čelisti rvou zběsilou silou jeho hrdlo. Je s ním, i když se dusí a uhoří v kůlně za vítězného pokřiku vesničanů. Čeká, až jeho duše opustí tělo, a teprve potom mu může sdělit vše, co chtěla. Oba se vracejí ke své noře a spolu s dušemi všech mláďat, neboť i to poslední už uhynulo strachem a hladem, odcházejí spolu vzhůru k jiným lovištím a cítí mír, lásku a klid.
Tato terapie je velmi náročná a dlouho trvá, než odejdou všechny nahromaděné emoce – bezmocnost, zoufalství, vztek, výčitky, zlost na člověka, který se tak zpronevěřuje všem zákonům přírody, a tím zanáší do čistých zvířecích duší to, co dříve neznaly – strach, agresivitu, pomstychtivost, zbytečné zabíjení. Těžko se Mirkovi – jako vlčici – odpouští, těžko se vyrovnává s lidmi, kteří jsou tak nesmyslně krutí. Zvíře zabíjí z nutnosti a rychle - člověk je schopen řvát radostí, když bezbranné zvíře zoufale škrábe na stěny hořící boudy, nechá vlka trpět v plamenech, kterých se každé divoké zvíře bojí. Ale přesto nakonec odpouští; a bylo potřeba hodně lásky i pomoci andělů a společné energie mne jako terapeuta a byla jsem vděčná, že mohu použít zesilující symboly Reiki.

Když vlčice odpustila, vše se uklidnilo. Procházíme znova celou situaci od chvíle, kdy se loučí s vlkem, až po celou tragédii. Pak se průběh situace změní v okamžiku, kdy nešťastný vlk vyslyší její volání a ona ho dovede do jeskyně k vyděšenému mláděti. Vlk ho olizuje a něžně hladí čenichem. Pak ho vyvádí ven a odvádí ho pryč od místa utrpení jeho sourozenců. Oba odcházejí, posilní se ulovenou kořistí a nad nimi se vznáší duše vlčice, která je bude na jejich další cestě chránit před nebezpečím.

Příběh vlčice byl pro mne stejně silným prožitkem jako můj vlastní návrat k vlkovi. Naštěstí jsem měla své emoce již zpracované a mohla jsem pomáhat láskou a energií. Na konci terapie se stalo něco, co je při opakovaných průchodech situací častým jevem; a já si i nyní kladu otázku: Jak se odvíjel celý příběh ve skutečnosti? Je snad možné, že tady a teď tím, že se zbavíme emocí a odpustíme, změníme svou minulost? Četla jsem o tom a párkrát jsem se přesvědčila o relativnosti času i o paralelně probíhajících dějích. Už dávno jsem cítila, že objevuji velká tajemství a při každé terapii se mi otvírají další a další dveře k poznání. Věřím, že láskou a odpuštěním lze měnit přítomný okamžik, a protože současně probíhá i minulost a budoucnost, dokážeme vše měnit tím, co vykonáme tady a teď.

Po ukončení terapie jsme oba ještě trochu unavení a dlouho to probíráme. Už dříve se nám stalo, že jsme se se svými klienty setkali v minulých životech, a vždycky to bylo zvláštní, náročné a poučné. Ale sami cítíme, že naše "vlčí inkarnace" je opravdu mimořádná a velmi důležitá. Oběma je nám jasné, že teď je nutná ještě jedna terapie, kterou povedeme spolu. Oba již totiž víme, kdo je oním lovcem.

Dokončení příběhu - lovec

Domlouváme se s Michalem, že je třeba dokončit jeho terapii. Samozřejmě mu dopředu nedáváme žádné konkrétní informace, protože bychom ho tím ovlivnili, a je důležité, aby si všechny situace a prožitky zpracoval sám. My už máme tu výhodu, že známe příběh, můžeme Michala usměrnit, ale neovlivňujeme ho. Tentokrát jde návrat do minulosti hladce a já si znovu uvědomuji, jak bylo důležité, že jsme byli nuceni počkat, až budeme mít oba své emoce zpracované, což nám umožní projít s potřebným nadhledem příběh, který se nás hluboce dotýká.

Michalovi se nejdříve objeví ty planoucí zelené oči a hrdlo mu svírá strach. Pak ho vedeme na začátek příběhu. Michal zde nachází sám sebe jako mladého a nezkušeného lovce, který touží vysloužit si svými hrdinskými činy uznání ostatních obyvatel, zejména starších lovců. Dávali mu samé bezvýznamné a jednoduché úkoly a on snil o tom, jak všechny přesvědčí o své statečnosti. Tentokrát vyšel se psy na obhlídku nastražených pastí a na lov. Když přišel k jeskyni a uslyšel zevnitř zlověstný hlas, myslel, že je uvnitř nějaká příšera nebo drak. Ovlivnily ho hrůzostrašné příběhy, které slýchal jako dítě. Staří lovci rádi přeháněli, aby ukázali svou statečnost, a on jim trochu záviděl. Teď na něho možná čeká příležitost, aby se i on stal hrdinou vyprávění u ohně. Hodil dovnitř zapálenou větev, protože věděl, že všichni tvorové kromě člověka se ohně bojí. Připravil si zbraň a poslal dovnitř psy, vše se dělo velmi rychle. Když psi vyvlekli běsnící vlčici a ta se na něj z posledních sil vrhla, bez rozmýšlení bodl. Vlčice se mu pokusila zakousnout do krku, ale neměla již síly na skok, dokázala ho jen škrábnout drápem do obličeje - jejich oči se na chvíli setkaly.

Michal má možnost zachytit směs otázky a výčitky. "Poznáváš ty oči?" ptáme se ho a on si vybavuje ty, ze kterých čišela nenávist. Jsou podobné a jsou mu povědomé. Zatím je trochu zmatený. Také si už uvědomuje, že uvnitř nebyla žádná příšera, že šlo o vlčici s mláďaty a že vše bylo zbytečné. Před chvílí si představoval, jak se u ohňů bude vyprávět o něm jako o statečném přemožiteli nějaké bestie, která ohrožovala vesnici, ale teď už je jasné, že z tohoto mu žádná sláva nekyne a nebude pochválen ani za dobrý úlovek. Prohlíží mrtvá tělíčka mláďat a tělo vlčice. Její kůže je potrhaná, ani se ji nepokouší stáhnout. Nespokojen odchází s divnými pocity výčitky a strachu, který mu svírá hrdlo. Po návratu do vesnice se straní ostatních a odmítá jít na další lov. Lidé se diví a někteří se mu začínají posmívat.

Když večer zaslechl zoufalé a nenávistné vytí, stydla mu v žilách krev a celý se chvěl. Jako by cítil, co ho čeká, dlouho se snažil zůstat v bezpečí vesnice. Něco ho ale hnalo zpět do lesa. Nakonec vychází svou obvyklou vyšlapanou cestou ... a pak jen skok a znovu vidí ty oči, nenávistí planoucí žlutozelené oči.

Poznáváš ty oči? Patří jednomu z nás... Oba s Mirkem totiž máme velice podobné zelené oči a Michalovi se pletou, spíše chce považovat mne za vlčici a Mirka za vlka. Ale já vím, že jsou to mé oči, a znovu si připomenu to osvobozující cvaknutí. Pak už se chytá za hrdlo, ožene se nožem, který křečovitě svíral v ruce, a pak už cítí jen uvolnění a osvobozující klid. Vlk byl i při své pomstě milosrdný, neboť lovec nestačil trpět a ve zlomku vteřiny byl mrtvý. Jeho duše ještě pozoruje zhroucené tělo se zkrvaveným hrdlem a opodál ležícího vlka, který neutíká před křičícími lidmi. Ti si na něm vybíjejí zlost i strach, který mají při pohledu na krvavý konec jednoho z nich.

Michal shora pozoruje, co se dál děje s vlkem a kupodivu mu nepřináší uspokojení, že byl pomstěn, cítí zbytečnost tohoto utrpení, jehož původcem byl jeho nerozvážný čin. V okamžiku odchodu z těla prožívá lidská duše rekapitulaci své fyzické existence a dochází k poznání, kde si přitížila a jaký dluh si ponese do dalších životů. Michal si toto vše uvědomuje a žádá o odpuštění vlčici a mláďata a pak odpouští vlkovi. Odpouští i sám sobě.

Potom znovu procházíme celou situaci od začátku a i tentokrát lovec se psy přichází k vlčímu doupěti. Poučení z toho, kam ho zavedla touha po slávě, strach a následné odpuštění, vykonalo své. Lovec prozkoumá okolí a pak odchází, přestože ví, že se zde ukrývá nějaké zvíře, což dávají najevo i štěkající psi. Zůstává klidný, odchází dál a soustředí se na svůj příští úspěšný lov. A náš smutný a poučný příběh se tedy v další časové rovině už nestal a všichni zúčastnění si tudíž z této situace neodnesou do dalších životů karmickou zátěž.

Odpuštění vyčistilo všechny negativní prožitky, došlo k osvobození a uvolnění karmických pout. Vždy mne uchvacovala zázračná schopnost odpuštění, ale tady se mi znovu potvrdilo, že díky odpuštění všech zúčastněných by šly vymazat z dějin lidstva tak bolestivé situace, jako je např. holokaust. Je však nutné, aby všichni, kterých se to týká, chtěli odpustit. Místo hojení starých ran však máme ve zvyku stále je jitřit, znovu otvírat a hledat viníky namísto poučení a léčivého odpuštění. Pak s sebou stále vlečeme tíhu minulosti jako bolestivé břímě, ke kterému jen přidáváme další utrpení, místo abychom se od něho osvobodili.

Bylo zvláštní a dojemné, když jsme si pak všichni vzájemně odpouštěli. Michal žádal o odpuštění vlčici a mláďata za to, že je zbytečně zabil. Já jsem žádala o odpuštění Michala za to, že jsem ho zabila. Všichni jsme se objali a nikdo se nestyděl za slzy v očích. Zbavili jsme se problémů, které byly s tímto příběhem spojené. Já jsem přestala mít strach ze sauny, z ohně, z uzavřených prostorů, odešla má ukrývaná agresivita. Láska ke zvířatům a obdiv k vlkům zůstal. Michal měl problémy s krkem, měl pocit viny i zvláštní ostych vůči Mirkovi. Mirek byl na Michala vždycky nějak bezdůvodně naštvaný a stále ho kritizoval. Je zajímavé, že já jsem vůči němu necítila nic, spíš on měl ze mne trochu strach, a když jsme se objali, chvěl se.

Je obvyklé, že se karmická spojení z minulosti řeší takto, protože ti, kdo mají spolu nevyrovnané účty, se setkávají, aby tato pouta mohla být odpuštěním "rozvázána". Znovu děkuji metodě Reiki, která nás otevřela lásce. Už v momentě našich prvních setkání nás tato láska ovlivnila natolik, že jsme byli schopni situaci vyřešit. Teď už je nám jasné, že Michalovo podvědomí moudře zabránilo otevření situace hned při jeho první terapii. Tehdy bychom oba jako terapeuti byli ve velmi složité pozici a bylo by pro nás velmi těžké nepodlehnout vlastním emocím, zvláště když šlo o tak dramatické prožitky. Díky odpuštění jsme my dva už byli klidní a mohli jsme být při Michalově návratu do minulosti nezaujatými průvodci.

Dokončení příběhu

Po nějaké době u mne byla na terapii Michalova přítelkyně, která s ním prožila mnoho minulých životů, a tak mne nepřekvapilo, že se ocitá v situaci, kdy je opět ve vztahu s Michalem. Tentokrát je ale situace zajímavá hlavně pro mne, protože popisuje, že jsou oba vlci a Michal o ni jako o vlčici bojuje s jiným vlkem. Ten ho nakonec porazí a vlčice se má podřídit "zákonům džungle", i když cítí vztah k Michalovi. Nemůže mu však pomoci, jako se mu stále snaží pomáhat v tomto životě. Je na něm, aby další souboj vyhrál. Díky této terapii jsem si ověřila to, co jsem dříve tušila. Lidé, kteří se dostali do konfliktu se zvířetem, si mají prožít život tohoto zvířete, aby k němu získali úctu. Kdysi mi má učitelka Jiřina vyprávěla, že se při návratu do své minulosti ocitla v situaci, kdy byla velrybou. Byla ulovena rybáři, kteří ji vytáhli na loď a zaživa rozřezali. V jiném životě zas byla rybářem. Prožité utrpení ji poučilo, aby žádnému tvoru nepůsobila utrpení. Někdy si můžeme myslet, že tvor, který nekřičí, necítí bolest. Zajímalo nás, zda se objeví ještě někdo z naší vlčí rodiny. A objevil se, když Mirkovi jeho tehdy dvanáctiletý syn vyprávěl, že má pocit, že byl vlčím mládětem, a ukazoval, jak se vlci zdraví otřením čenichů. Můžeme se jen domnívat, že byl tím mládětem, které přežilo, Třeba se dozvíme víc při nějaké další terapii, ale vše má svůj čas a do minulosti se nevracíme ze zvědavosti.

V běžném životě se takto karmicky spojení lidé neustále scházejí v rodinách, jako partneři, v zaměstnání i při jiných příležitostech. Negativní emoce z minulých životů je často ovládnou natolik, že se začnou znovu nenávidět, mstít se, čímž si svou karmu nejen nevyčistí, ale ještě přidávají další bolesti a nenávist dle vzoru "oko za oko a zub za zub", čímž se vše zase bude opakovat. Stejně jako při setkáních s některými lidmi cítíme, že je dlouho známe a je nám s nimi dobře, tak u některých je tomu přesně naopak, i když k tomu nemáme žádný rozumem vysvětlitelný důvod. Žádná setkání nejsou náhodná a vždy k nám takto přicházejí poselství z daleké minulosti. Některé lidi nám přivede do cesty magnetická přitažlivost lásky, jiné třeba zase karmické pouto strachu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2009.