Slavný francouzský cestovatel Francois Henri Mouhot už v polovině 19. století se s velkým obdivem vyjádřil ve své knize La Tour de Monde o tom, co spatřil v zajetí kambodžské džungle nedaleko Velkého jezera Tonle Sop. Byly to opuštěné, avšak velkolepé chrámové stavby, které předčily vše, co dosud ve světě viděl. Jeho zpráva vzbudila nebývalý zájem veřejnosti a do tehdejší francouzské Indočíny se vypravili další cestovatelé i badatelé.

V roce 1907 byla založena společnost pro ochranu a obnovu angkorských památek Conservation dęAngkor a o více jak devadesát let později navázalo na její iniciativu UNESCO. Název proslulé architektonické památce dal nejzachovalejší chrám – známý Angkor Vat. Přitom ve skutečnosti jde o obrovský komplex staveb, vyrůstajících v průběhu půl tisíciletí, od 9. do 14. století, v jehož středu stálo město Angkor Tom, které v době svého největšího rozkvětu mělo jeden milión obyvatel.

Cesta po řece Tonle Sop

Výchozím bodem naší výpravy se stává současné hlavní město Kambodže jeden a půl miliónový Phnom Penh. Jeho chloubou je Královský palác se slavnou Stříbrnou pagodou a Smaragdovým Buddhou – ochráncem města a celé země. Řada budov s charakteristickými stupňovitými střechami není jen muzeem a národní památkou, ale též živoucím organizmem. Sídlí tu král Norodom Sihamouni, naděje donedávna těžce zkoušeného národa. Našinec si rád připomene, že mladý král umí velmi dobře česky, neboť studoval pedagogiku a tanec v Česku. Nad městem se však stále jakoby zpovzdálí vznáší duch Pol Potova režimu Rudých Khmérů, který během čtyř krutých let /1975-79/ připravil o život na dva milióny lidí. Stačí navštívit muzeum genocidy na jižním okraji města a člověk potom s chutí utíká, či spíše odplouvá po řece za památkami dávné minulosti.

Nasedáme na "rychlou loď", která nás poveze 100 km po řece Tonle Sop k Velkému jezeru, které nese někdy stejné jméno jako tato podivuhodná řeka, vlévající se do Mekongu. Má mimořádnou vlastnost. V období dešťů a také díky tání himálajských ledovců, napájejících Mekong, zmnohonásobí svůj průtok a změní i směr toku, takže se hladina jezera zvýší několikanásobně, v suchých měsících se pak vrací voda zpět do Mekongu. Velké množství až dvou set druhů ryb, které se tu vyskytují, je přičítáno právě tomuto jevu. Jsme v ráji rybářů. Jejich loďky brázdí okolní vodu po celý den. Dřevěné rybářské domky, vystavěné na kůlech, lemují břehy z obou stran. Míjíme zatopený les i plovoucí vesničky. Pokojnou idylu plavby nenadále vystřídá netrpělivé, téměř tří hodinové čekání na novou loď, když motor té naší se náhle zastaví. Jasné slunce sálá a teplota rozpáleného, oprýskaného plechu se šplhá výš a výš. Loď plná turistů z celého světa, neboť místní by neměli na tento přepych, konečně dorazí ke břehu, v jehož blízkosti se rozkládá donedávna vesnice, dnes město Siem Reap. Je plné hotelů, které rostou jak houby po dešti. Stavitelé stačí postavit moderní velkolepou budovu, ale na úpravu přilehlé komunikace už namnoze není čas ani peníze, chodí i jezdí se v prahu a blátě. Zástupy turistů dychtících spatřit největší chrámový komplex Asie rostou každým rokem v době relativního sucha od října do března. V dubnu už teplota dosahuje až 50 stupňů C, potom přicházejí monzunové deště a hotely se vylidní.

Kde tančí nebeské víly

Legendy vyprávějí o městě, které není dílem lidských rukou, ale vystavili ho bohové. Mělo být tak krásné, aby božský syn, který se v něm usadil se svou pozemskou manželkou, nemusel strádat touhou po nebeské vlasti. Večer si čtu kouzelné pohádky starých Khmérů, kteří byli opravdovými budovateli všech angorských staveb, abych ráno s velkou chutí vyrazila spolu se skupinou přátel za jejich objevováním. Čeká nás ne jeden, ale dva dny plné náročného putování pod vedením místního průvodce, a to si prohlédneme pouze nejznámější památky ve dvou základních okruzích 17km a 26km. Samotný jedinec by se tu asi ztratil.

Angorská říše, která se rozkládala na území dnešní Kambodže a také částí Vietnamu, Laosu, Barmy i Thajska, měla postupně několik hlavních měst. Co panovník, to nová metropole, zpravidla rozložená v oblasti dnešního Angkoru. Každý panovník byl obřadně vysvěcen nejvyšším hinduistickým knězem z kasty bráhmanů. Byla to řada rituálů, které dávaly panovníkovi gloriolu poloboha, dévarádži, božského krále. Tento náboženský rozměr královské politické moci se odrážel i ve všech významných stavbách, které byly ztvárněny do podoby vesmíru se středem – mytickou horou Meru, sídlem bohů.

Klenotem mezi postavenými monumenty je Angkor Vat

Reprezentuje přetvoření celého vesmíru do jakéhosi mikrokosmu. Nejprve pohlédnu na jeho obraz v podobě siluety obrážející se ve vodní ploše, kterou vytvořily poslední deště na okolním travnatém prostranství. Mimoděk si uvědomuji, že tuto siluetu spatřuji pokaždé, když pozoruji kambodžskou státní vlaku, v jejímž středu se nachází. Vždyť Angor je pýcha celé země! Pět věží uvnitř třístupňové stavby, obehnané balustrádami, vytváří podobu lotosového květu. Tento architektonický květ, zbudovaný z 220 000 kubíků pískovce, měl sloužit zároveň jako mauzoleum krále Súrjavarmana II. /11131150/, který byl jeho stavitelem. Přitom centrální věž byla určena k uchovávání královských památek včetně vlasů a nehtů. Dodnes je tu také uctíván hinduistický bůh Višnu, o čemž svědčí řada obětin, které sem přinášejí vyznavači Višnuova kultu k velké soše, umístěné na schodišti svatyně. Procházím tři stupňovitá nádvoří a se zájmem sleduji postavy vytesané na stěnách ochozů, jsou jich nekonečné zástupy. Půvabné apsarasy, božské tanečnice, vypadají jako živé ztělesnění krásy. Za časů největší slávy Angoru prý rolníci celé země posílali své nejkrásnější dcery jako dar svému králi, aby ho těšily svými tanci plnými ladnosti. Někdo si dal práci a napočítal těch kamenných krásek několik tisíc. Galerie ochozů vyprávějí podivuhodné děje. Na jižní straně východní části je na 60 m dlouhém nástěnném reliéfu zobrazen bůh smrti Jama, který vybírá ze zemřelých šťastlivce, zasluhující posmrtný život v nebeské říši a pod nimi se dá vysledovat utrpení v říši pekla, kam jsou odsouzeni ti, kdož v pozemském životě konali zlo. Zejména utrpení jsou precizně vykreslena rukou dávných kameníků, jako by chtěli varovat. Dá se tu spatřit všech 32 pekelných muk podle hinduistických představ. Je to lámání kostí za poškození domu, zahrady, studny či nádrže, vaření v kotli za zpronevěru králi a okrádání bráhmanů, smažení na pánvi s řezavým uhlím za neplacení dluhů, nejhroznější peklo červů za urážku bohů, svatého ohně, guruů, bráhmanů, jejich otců, matek a přátel, … atd. Nakonec nesmíme minout ani reliéf, na kterém je podle dobrozdání odborníků vyobrazen sám velký stavitel chrámu Súrjaverman II, ovíván vějíři v rukách svých služebníků.

Vzhůru do svatého města

Slunce připaluje a vlhké dusno se šplhá vysoko nad třicet stupňů. Ale nikdo se nechce zastavit. S plným zaujetím novodobých objevitelů směřujeme pronajatým mikrobusem ke dva kilometry vzdálenému městskému okrsku Angkor Tom. Nechal ho zbudovat snad největší angkorský panovník Džajavarmanem VII. /1181- 1230/. Osud mu k jeho práci dopřál dostatek času, i když nastoupil na trůn až v padesáti letech, dožil se devadesáti. Stačil postavit velkolepé město, rozsáhlý systém silnic, zavlažovací soustavu, která zajišťovala ročně až několik úrod rýže, založil 102 nemocnic, kam byli přijímáni nemocní bez rozdílu kast. Proslavil se též mnohými skutky milosrdenství, neboť jak prohlašoval: "Hoře panovníka nepramení z jeho vlastní bolesti, ale z utrpení lidu."

Angkor Tom má v podstatě čtvercový půdorys, orientovaný podle světových stran a je obehnán 8m vysokou zdí a téměř 13 km dlouhým, 100 m širokým vodním příkopem. Uvnitř hradeb se zachovaly kamenné stavby, převážně náboženského charakteru, zatímco o dřevěné budovy včetně královského obydlí se postaral zub času. Vstupuje se pěti branami, označovanými podle čtyř světových stran, a jednou hlavní branou, zvanou "Vítězná", kterou se dalo projít přímo do královského paláce. My přicházíme po vysokém náspu, který lemuje sousoší znázorňující stloukání mléčného oceánu za účelem získání elixíru nesmrtelnosti. Torza soch bohů a démonů tu tahají legendárního hada podle známého hinduistického mýtu. Pak projdeme 20m vysokou Vítěznou branou, zdobenou ze čtyř stran usmívajícími se hlavami bóddhisattvy milosrdenství Avalókitešváry. Říká se, že modelem pro tyto hlavy byl sám král Džajavarman VII., za jehož éry vzkvétal v zemi mahájánový buddhizmus.

V samém geometrickém středu Angor Tomu stojí hlavní svatyně, nazývaná Bayon. Vyrůstá pyramidovitě k hlavní kruhové věži a na vrcholu najdeme dalších devětačtyřicet věží – všechny zdobené ze čtyř stran velkými kamennými hlavami Avalókitešváry. Je to fantastický pohled, který nemá ve světě obdoby. Vždyť dohromady je to dvě stě obličejů, které na nás hledí shůry. Chrám je navíc unikátní i svou reliéfní výzdobou pokrývající stěny v délce větší než jeden kilometr. Je na nich do kamene vytesáno jedenáct tisíc postav znázorňujících buddhistické legendy, boj s obávanými Čamy ze sousedního království i výjevy ze života prostého lidu. Můžeme sledovat dění na tržišti, kohoutí zápasy, zaklínače hadů, hádání z ruky, akrobaty, slona vystrojeného ke slavnosti či přípravu jídel. I když Khmérové z Angkorské říše po sobě prakticky nezanechali písemné památky, tyto reliéfy k nám názorně hovoří o tom, jak žili a v co věřili.

Odlesk zapadajícího slunce

S přicházejícím večerem, po tom co jsme obětavě prošli ještě několik dalších chrámových staveb, směřujeme na kopec pojmenovaný Bakheng. Na jeho vrcholu je menší pyramidová svatyně a dlážděné prostranství, odkud je vidět Angkor Vat ozářený zapadajícím sluncem. Je to úchvatná podívaná, na kterou se schází pravidelně zástup pozorovatelů. Dává zapomenout na celodenní únavu. Připadá mi, že tolik obdivovaná stavba nabývá zářivé zabarvení, připomínající zlato. Ostatně vrcholy angkorských chrámů bývaly v čase své největší slávy pokryty zlatem. A to ještě není všem zázrakům konec. Celodenní putování za tajemstvím života dávné jihovýchodní Asie zakončíme návštěvou představení s tancem khmérských dívek vystrojených do kostýmů apsaras, bájných tanečnic, které tu ožívají v plnosti své krásy. Uvolněné pohyby jejich rukou symbolizují stonky a lístky rostlin, poupata i květy v rozpuku i lahodné tropické ovoce. Tanec s názvem "Přání všeho dobrého" příjemně naladí do usínání. Nazítří nás čeká další řada chrámů, které se rozhodně nedoporučuje vynechat.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2009.