Ke stimulaci vývoje lidských duchů ve stvoření (současně i jako projev nekonečné tvořivosti Podstaty) dochází při projevu pozitivní a negativní Božské tvůrčí energie k časovému a prostorovému posunu jejich zákonitého vyrovnávání. V čase a prostoru omezený pozorovatel tohoto dění je vnímá jako nepochopitelné, neodvoditelné z jemu dosud známých zákonů. Tak může vznikat dojem, jako by některé děje kolem pozorovatele se odvíjely podle zákonů, jiné probíhaly zmateně, nevypočitatelně, náhodně.

Právě na základě dějů, viděných jako náhody, budují ti, kteří jsou zatím pod vlivem Luciferova principu, své "poznání", že není spravedlnosti. Vytvořili filozofii chodu světa, která jej představuje jako změť náhod, jako kolos zmítající se v bezprizomím chaosu. A nabízejí chytrost a mazanost jako klíč k"úspěšnosti". Proto pochopení role náhody je klíčem k odhalení Luciferovy nástrahy. Nejlepší analogií pro pochopení událostí, vnímaných jako náhody, je chování oceánu. Jeho ideální rovná hladina, to by byl obraz dokonalého chodu stvoření bez "náhod". Jeho vlnění, větší či menší, přílivy a odlivy, toť hra tvořivých Božských sil plus a minus. Existují dějinná období, kdy jsou vlnky klidného počasí, jiná, kdy dují orkány, zemětřesení a potopy světa. Ovšem pouze v čase! Ve věčnosti a v konečném součtu je jen dokonalá hladina. Vidět tuto dokonalou hladinu za každé doby je znak otevření duchovního oka.

Náhody?!

Tyto "vlny" jsou dvojího druhu. První typ je vytvářen přímo Stvořitelovou vůlí: Den a noc, roční období, vlivy zvěrokruhu, cyklické projevy činnosti přírodních sil. Druhý typ "vlnění" vytváří člověk, národ či civilizace uplatněním své svobodné vůle. Jako by vhodili balvan do onoho oceánu. Civilizace svým zvrhnutím tam dovede "vhodit" i kometu. Ta pak způsobí vlnu, která nejprve "kamsi" běží, aby se za určitou dobu vrátila ve formě "neočekávané" potopy. Její zpětné přivalení neodpovídá přírodním zákonům, onou civilizací poznaným, a tak je vykládána jako náhoda, přírodní dopuštění. Lidé, napojení na Luciferovo vyzařování, spustí na povel: "Kdyby byla spravedlnost, kdyby byl Bůh, jak by toto mohl dopustit?" Ve skutečnosti tyto "potopy" přicházejí právě proto, že je. Jsou sklizní předchozích dlouhodobých myšlenkových proudů a činů, které ve skrytu hromadí karmu, aby ta se pak "vybila" jednorázovou katastrofou. Bible věnuje prohlédnutí podstaty náhod mimořádnou pozornost. Ve Starém zákoně se celá kniha Jobova zabývá tímto tématem. Starozákonný Job, člověk spravedlivý, je postižen přívalem neštěstí, aby byl zkoušen. Přesto neztratí víru ve spravedlnost a je mu proto vše vráceno mnohonásobně. Člověk usilující o poznání podstaty dějů kolem sebe zde názorně může vidět, jak se liší negativní dopady na člověka či národ, které jsou pouze manifestací "vlnění" stvoření, pouhou zkouškou, a které jsou zpětným karmickým dopadem. Je-li člověk či národ zkoušen a obstojí-li, po "odplynutí" vlny se mu všechny škody mnohonásobně vrátí. Jde-li o karmický dopad, jediným prospěchem může být poučení. Není náhod ve smyslu výpadku spravedlnosti a zákona! Tam, kde smysl událostí není možné pochopit ihned, dějí se tyto v zákoně Boží prozřetelnosti a člověk je pochopí s odstupem času. Do té doby neudělá chybu ten, kdo se nechá vést do doby prozření láskou. Láska se tak stává moudrostí!

Pád člověka a vyhnání z ráje

Podle biblického obrazného podobenství stanul první člověk před zapovězeným stromem poznání. Utržení jablka poznání nemohlo být Bohem zapovězeno natrvalo, protože v takovém případě by strom poznání v ráji vůbec nebyl stvořen. Zákaz byl dočasný a jako všechny zákazy sloužil k blahu člověka. Z hlediska věčnosti je totiž jasné, že rozvoj duchovní (morální) kvality musí předcházet přijetí poznání. V opačném případě dochází k tomu, co v dějinách lidstva vidíme jako zákon: Poznání je nejprve zneužito, špatně použito a po mnohých škodách teprve využito. Všechny vynálezy lidstva byly nejprve použity pro vojenské a mocenské účely. Před stromem poznání v ráji se poprvé projevila Luciferova vibrace. Skrze hada, hadí sílu slyšel člověk zevnitř hlas: "Když začneš rozhodovat podle svého (nikoliv podle vedení svědomí), neboli rozkmitáš svoje ego, staneš se sám Bohem, protože poznání je moc." A první člověk pojedl ze stromu poznání dříve, než na základě své duchovní vyspělosti toho byl hoden. Tím oddělil svou vůli od svědomí, jeho ego začalo pociťovat zevní věci jako jemu příjemné a nepříjemné a on se odvážil je hodnotit jako dobré a zlé. Tak byl vyhnán ze vnímání stvoření jako dokonalého díla. Byl vyhnán z ráje. Proto Ježíš říká: "Království Boží je ve vás, neboli ve způsobu vnímání vnějšího světa."

Symbolicky vyjádřený pád člověka je analogií deformace tvůrčích Božích sil k obrazu Luciferovu. Vyzařování Luciferova ega, pěticípé hvězdy se dvěma rohy nahoru, našlo odezvu v duchu člověka a stalo se jeho zrcadlovým odrazem. Tak se znakem člověka stala pěticípá hvězda s jedním rohem nahoru. Je to symbol potomků Adamových, potomků padlého člověka. Tak jako jméno není náhodné, ani symboly nejsou náhodné. Všechna hnutí, která vibrují v egoizmu, a země, v nichž nevládne Boží všeláska, tíhnou nevědomě k tomu, aby si pěticípou hvězdu dávaly do znaku. Její barva jen upřesňuje situaci.

Bílá – průhledné, přímočaré, naivní přihlášení se k pádu.

Žlutá – ustrnutí v rozumovém, zevním, formálním chápání věčnosti.

Červená – uvíznutí v pudech, tělesnosti, animálnosti.

Ten, kdo vnitřně se zachvívá v egoizmu, tomu se líbí pěticípá hvězda jako znak.

Synové světla a synové tmy

Lidští duchové po započetí svého vývoje v hmotném těle padli pod vlivem satanovým do egoizmu v myšlení a jednání (místo zachování Boží vibrace v sobě). Protože základním zákonem duchovní dimenze je pomoc ve vývoji slabším duchům, byli vysíláni z této dimenze k inkarnaci mezi lidi vyšší duchové, aby jim pomohli při hledání cesty zpět do věčnosti. Lidé je nazývali proroky. Byli vysíláni k národům, které je byly ochotny přijmout a vyslechnout. Tito proroci jim pouze mohli připomenout základní zákon duchovní dimenze, trojnost tvoření, lásky a harmonie. Vlastním příkladem pak tuto trojnost vyzařovali zpět k Podstatě světa ve formě lásky k Bohu, oběti a pokory v přijetí Boží moudrosti. Tím se oživila nitka spojující je s Bohem a přivedla jim nevídanou duchovní energii a duchovní poznání, které byly lidmi vnímány jako zázraky nebo prorocký dar. Tím dávali lidem příklad, návod k napodobení. Byli posíláni do všech civilizací (Krišna, Lao-c’, Hermes, Mojžíš, Eliáš a mnoho jiných i nenápadných). Lidé však vesměs jejich poselství nerozuměli, většinou jej zčásti nebo zcela deformovali. Přesto tato poselství budila následovníky, kteří se začali rozvíjet, naplňovali svoje inkarnační poslání. Pro svoje světlé vyzařování aury byli nazýváni dětmi světla. Dokázali si udržet "světlou nitku", spojující je s Bohem. Uprostřed zmatených, satanem inspirovaných náboženských kultů se objevila pravá víra - víra v jedinou Podstatu světa, jediného Boha, světlo života a bytí. Tato víra se nejdominantněji a kompaktně v celém společenství projevila u židů. Projevem kmitání vyšší úrovně duchovnosti se tak automaticky stali vyvolenými (vyvolený je ten, který vyvolil Boha), duchovně nejpokročilejšími na planetě. Pomoc z duchovní dimenze vývoji lidstva se jako přes anténu začala dostávat přes izraelské proroky. Toto výsadní postavení bylo pevně zakotveno Abrahámovým principem.

Ten znamená to, že člověk živé víry nadřazuje vůli Boží nad svůj prospěch. Když Abrahám byl ochoten obětovat Bohu to, co považoval za nejcennější v životě - svého syna, dostal ze Světla zaslíbení stát se praotcem mnohých. Vykladači s rozumem, strženým do hmotného omezení, si to vyložili tak, že synové (i dcery) Abrahámovi jsou ti, kteří geneticky jsou jeho potomky. Podle těchto vykladačů (farizeů a saduceů) Bůh pohlédne na člověka, na jeho genofond a řekne: "Ty máš gen od Abraháma, ač jsi lump a okradač, ale dodržuješ formální židovské rituály, jsi mým vyvoleným. Ty druhý, jsi sice vykonavatel Boží vůle ve hmotnosti (ale nejsi přímý potomek Abrahámův), tak jdi ode mne jako zavržený." Takto si vyložili zaslíbení Abrahámovi rozumáři. Duchovní lidé jej vidí takto: Všichni, kteří dávají Boží vůli nad svůj prospěch, jsou duchovní děti Abrahámovy a jsou vyvolení. Na Abrahámově případu byla lidstvu ukázána víra jako cesta do věčné říše Boha. Od Abraháma se odvozují ti lidští duchové, kteří provázali přijatou trojnost vyzařování Podstaty světa s trojností přetvořenou v sobě. Znakem těchto zasvěcenců se staly dva do sebe provlečené trojúhelníky, známé jako hexagram nebo židovská hvězda. Ostatní lidstvo jako celek (mimo jednotlivce) kmitalo a kmitá stále v pentagramu. (Čtenář si může ověřit, ke které části patří. Hexagram hřeje do dlaně, pěticípá hvězda chladí při testu jasnohmatností – to jest 10 cm nad znakem při zkoumání rukou.)

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2009.