Když paní Uršula dosáhla pětačtyřiceti let, občas ji pobolívalo za krkem a v pravé ruce. Nevěnovala těmto signálům významnější pozornost. Vždyť už nejsem tak mladá, myslela si, takže mě občas něco bolet musí. Bolest ji navíc, podle vlastních vyjádření, zbavovala přílišné životní pýchy. Se svou přítelkyní Vilmou navštívila v roce 1992 pouhou náhodou jakéhosi pana Mitchella, známého londýnského senzibila a léčitele, jenž svoje pacienty léčil pouze čaji a stanovenou životosprávou.

Ve svém pořadníku měl nesmírně nabito, takže se k němu pacienti objednávali i celé týdny předem. Navíc byl proslulý hrubostí, s níž jednal s kuřáky, obézními lidmi, alkoholiky či workholiky. "Napřed se zbavte drog a pak ke mně přijďte!" říkával nevlídně těmto kategoriím návštěvníků.

Proč ale navštěvovala nevlídného pana Mitchella paní Vilma? Trpěla obtížným onemocněním ledvin a pan Mitchell jí předepisoval čaje z rozličných bylin, které s až podivuhodným účinkem zabíraly. Když ji zbavil problémů s ledvinami, upravoval jí hladinu cholesterolu, pak ještě léčil žlučník, zánět pohrudnice a další nemoci. Příležitostně mě vyladďuje, říkala spokojená paní Vilma.

Paní Nollová projevila zájem pana Mitchella poznat. Vilma tedy panu Mitchellovi představila svoji přítelkyni Uršulu, která se pak usadila stranou, aby senzibilovi nepřekážela v práci. Pan Mitchell se nedal zvědavou divačkou nijak rušit, vzal kyvadélko, soustředěně jím pohyboval nad kusem počmáraného papíru a posléze ze sebe začal sypat názvy bylin, které by paní Vilma měla užívat v čajích v příštím třicetidenním období. Jednu dávku ráno, druhou večer po dobu čtrnácti dnů, v druhé polovině kúry stačilo vypít jeden šálek odvaru před spaním. Šlo tedy nepochybně o terapii nenásilnou, šitou přesně na míru a pro pacientku vcelku pohodlnou.

Když senzibilní seance skončila, pan Mitchell pohlédl směrem k sedící a úžasem oněmělé paní Nollové a řekl: "Vážená paní, vy máte zablokovanou páteř, nutně vás musí čas od času bolet za krkem a v pravé ruce..." Přisvědčila a on jí hned podal vizitku maséra, který její páteř odblokuje a zbaví ji bolesti.

Jak pan Mitchell řekl, tak se také stalo. Bolesti za krkem už po prvních dvou masážích definitivně ustoupily, takže se paní Nollová cítila naráz jako zamlada. Pak si ovšem uvědomila, že ji tu a tam občas píchne, že ji někdy trápí bolesti hlavy, jindy se ozve žlučník, občas se ozve praskání v kloubech a zabolí tenisový loket. Požádala tedy pana Mitchella, aby ji zařadil mezi své pacienty, a on jí vlídně vyhověl. Měla tedy důvod, aby léčitele navštěvovala nejméně tak často jako přítelkyně Vilma. Navíc se od senzibila dozvěděla podstatu jeho pracovní metody a uslyšela, že psychická energie všech lidí na světě putuje éterem a že se někteří citliví jedinci dokáží na onu putující energii napojit, analyzovat ji a číst v ní jako v otevřené knize. Individuální energie vypovídala nejen o zdraví či nemocech konkrétních lidí, ale také o jejich psychických pohnutích, stresech, nejistotě, strachu nebo depresích.

Paní Nollová vyprávěla o svých překvapujících zkušenostech s panem Mitchellem i svému manželovi. Ten se chvílemi divil, chvílemi bavil, ale v podstatě na jeho praktiky nevěřil. "Tahá ze zazobaných paniček peníze," řekl, "nicméně to činí s bravurou, takže mu jistě rády dáváte ještě více, než po vás chce." Paní Nollová připustila, že mu skutečně dává víc peněz, než od ní žádá, nicméně trvala na tom, že odměna pana Mitchella je naprosto zasloužená.

Jednoho rána počátkem července 1994 se panu Nollovi při vstávání zatočila hlava, takže se posadil na pelest postele a koktavě požádal o sklenici vody. Manželka se vyděsila, ale on ji uklidňoval konstatováním, že je pouze přepracován, což určitě přejde při víkendovém tenisovém turnaji s přáteli. Uplynul týden, pak měsíc a závratě se naštěstí podle sdělení pana Nolla už nezopakovaly. Oba manželé si viditelně oddechli a na celou záležitost jednoduše pozapomněli.

Osmého září téhož roku se paní Nollová dostavila k panu Mitchellovi na smluvenou schůzku. Když už obdržela své čaje na zlepšení funkce žlučníku, zaplatila a chystala se k odchodu, zeptala se pana Mitchella jakoby mimochodem: "Nemohla bych třeba příště přivést svého manžela? Už řadu týdnů mi totiž připadá, že není zcela ve své kůži".

"Samozřejmě," odpověděl Mitchell s úsměvem, "jenže se na něho můžeme podívat okamžitě. Máte u sebe jeho fotografii?"

,,Tu bohužel nemám," odvětila překvapeně paní Nollová

"Tak na něho zkuste alespoň myslet," vyzval ji senzibil. "Představte si, třeba se zavřenýma očima, že tu sedí s námi, a já už si ho najdu."

Paní Nollová znovu usedla a představovala si, že sedí v ordinaci pana Mitchella i se svým manželem. Léčitel zatím v klidu pohyboval nad svým stolem kyvadélkem, jenže pak naráz znejistěl a řekl: "Už jsem se na něho napojil. Je to však dosti nepříjemné. Váš manžel má totiž v lebce nad pravým uchem zhoubný nádor a pokud tento nebezpečný tumor nebude neprodleně odoperován, váš manžel nepochybně brzy zemře. Naštěstí prozatím nikde nevidím žádné metastázy."

Nastal poprask. Paní Nollová přijela domů, zavolala manžela z práce pod záminkou, že se jí udělalo nevolno a pak začala manžela bez obalu zpovídat. Přiznal se jí, že prodělal už více podobných motolic a že v kanceláři před nedávnem dokonce upadl. Někdy také trpěl výpadky paměti, rozhodně si však nikdy nepřipustil, že by se s ním dělo něco tak vážného, aby navštívil lékaře a zbytečně tím poplašil manželku. Příliš mnoho práce, příliš málo odpočinku, bagatelizoval svoje obtíže. V podstatě se však bál, aby se nedozvěděl nějakou nepříjemnou pravdu, což činí většina mužů, kteří se dostanou do náhlých zdravotních obtíží. Odmítají navštívit lékaře nikoli z hrdinství, ale naopak ze strachu.

O dva dny později absolvoval dr. Noll celkovou zdravotní prohlídku včetně prosvícení na rentgenu a vyšetření na počítačovém tomografu u známého specialisty MUDr. Chrise Howarda. Ten s překvapením potvrdil "diagnózu" pana Mitchella o nádoru na mozku pod pravou spánkovou kostí. Už za týden byl dr. Noll úspěšně operován a tím vlastně zachráněn před skrytou zákeřnou smrtí. Stalo se tak jen díky páně Mitchellovu kyvadélku, kmitajícímu nad čmáranicí jen vzdáleně připomínající schematickou lidskou postavu. Co ještě dodat? Snad jen připomenout slova pana Mitchella:

"Psychická energie všech lidí na světě putuje éterem. My senzibilové se na tuto energii jednotlivců dokážeme napojit a číst v ní poté jako v otevřené knize. Stačí k tomu trochu praxe a několik set či tisícovka přesně analyzovaných případů."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2009.