Rozhlédněme se kolem sebe. Je naše společnost zdravá? Jsou naše vzájemné vztahy plné pochopení a nezištné lásky? Nebo se hlavním cílem stává hmotný zisk, sláva a moc, bez ohledu na druhé? Ač si to mnohdy nejsme s to připustit, skutečnou příčinou všech nemocí je převážně lidské sobectví. Na to je však vědecká medicína krátká – neznajíc duchovní příčiny problémů sytí již od narození člověka svými léky a tento neblahý stav poté vydává za zdraví. Uzdravující operaci však musí provést každý sám v sobě.

Láskyplně nesmlouvavé, pravdivé zrcadlo nastavené člověku i celé společnosti v sobě skrývá etikoterapie, diagnostická a léčebná metoda, jejímž zakladatelem se stal MUDr. Ctirad Bezděk již ve třicátých letech minulého století. Etikoterapie poukazuje na vztahy mezi nemocí a "nemocnými" vztahy. Umožňuje člověku, aby se viděl takový, jaký doopravdy je, a odkrývá pravé (nehmotné) příčiny našich potíží. Etikoterapii a poradenství v oblasti mezilidských vztahů se ve své praxi věnuje také Zdenka Hoffmanová.

Kdy a proč jste se začala věnovat právě etikoterapii?

První zkušenosti, které mě později dovedly k etikoterapeutickým metodám, jsem získala již ve druhé polovině devadesátých let. Potkala mě tehdy velmi bolestná událost, díky které jsem se rozhodla hledat hlubší smysl bytí. V roce 1995 jsem se aktivně začala věnovat józe, zabývala jsem se astrologií, numerologií, kineziologií, ájurvédou… Cítila jsem však, že to stále není ono, že pořád ještě něco chybí. Ten chybějící aspekt ztělesnila později právě etikoterapie. Právě ta je s to poskytnout člověku jasnou odpověď na zásadní otázky: kdo jsem, proč tu jsem a kam jdu. Obrovskou výhodou je, že při tom nepotřebujeme žádné učitele. Největšími rádci jsme my sami, respektive dary boží v nás – naše intuice a svědomí.

Vaším vzorem je v tomto směru lékař, filozof a spisovatel MUDr. Ctirad Bezděk…

Ano, tento vzácný muž v mnohém předběhl svou dobu, když se odklonil od tradiční jednostranně somatické orientace medicíny a vytvořil léčebný systém přirozené mravnosti – etikoterapie, vycházející ze vztahu mezi tělesným zdravím a mravním stavem člověka, využívajíc vnitřní zdroje morálky a víry. Byl to průkopník v pravém slova smyslu. Věnoval se otázkám duševní hygieny, eubiotiky a vegetarianizmu, jako jeden z prvních u nás se zabýval thanatologií. V pozůstalosti zanechal druhý díl Etikotherapie, filozofický spis O podstatě zla a boji se zlem a obsáhlé memoáry.

S jakými problémy se na vás lidé obracejí?

Velmi často se jedná o disharmonii v mezilidských vztazích a nemožnost nalézt řešení složitých životních situací. Dnešní svět žije pod nadvládou ega, manipulace a z této situace pramení celá řada problémů. Pomáhám lidem rozpoznat pravou příčinu jejich potíží, snažím se, aby porozuměli tomu, proč se objevily a na co tím chtějí upozornit. Každá nemoc, bolest i překážka má vždy reálnou příčinu, svůj smysl a své skryté poselství. Prvotně jde vždy o porušení životní rovnováhy, tolik důležité harmonie. Já problémy druhých neléčím, pouze dávám vyjasnění a návody, jež jim umožní pochopit hlubší souvislosti, díky kterým získají přesvědčení, že cesta radostných životních změn je v jejich moci.

O jaké návody se jedná?

Těchto návodů je celá řada. Nejde o nic nového, mnohé nám zvěstoval už Ježíš a týkají se křesťanských hodnot, jako je pravda, spravedlnost, láska nebo odpuštění.

Jak etikoterapie pohlíží na nemoc?

I když to někomu může znít podivně, nemoc, problém a jakákoli nerovnováha jsou projevem nezměrné Boží lásky k člověku. Přicházejí jako varování, pokud sejdeme ze správné cesty. Nejprve jde o různá menší upozornění např. formou drobných zdravotních problémů. Pokud je však přehlížíme a nepřehodnotíme svůj postoj k životu, mohou později přerůst do podoby vážných nemocí, těžkých duševních traumat či obtížně zvladatelných překážek. Jako by se kdosi nahoře ptal: "Človíčku, co ještě víc se musí stát, abys pochopil, že je čas ke změně?" Všechny zdánlivé potíže jsou tedy ve skutečnosti jakousi ochrannou zónou, která člověka včas zastaví, aby nezašel příliš daleko a napravil vzniklou disharmonii.

Změna a láska jsou zřejmě klíčovými pojmy etikoterapie…

Ano, všichni jsme obdarováni darem lásky a změny. Proto ani člověk, který se odchýlí ze správné cesty, není pokládán za hříšníka v tradičním slova smyslu, přestože se mnohdy dopustil vážných přečinů, ale pouze za toho, kdo netrefil správný směr. Není odvržen a zapuzen – disponuje totiž vzácnou schopností změny, díky níž může odpustit sám sobě, vytvořit si novou cestu a nastavit si správný cíl.

Těch darů je jistě mnohem víc. Například úžasná schopnost odpouštět.

Ano, je jich mnohem víc a schopnost odpouštět sem bezesporu patří. Odpuštění je skutečným lékem, proto je dobré naučit se odpouštět nejen druhým, ale v prvé řadě sobě samým. Jak jsem již řekla, nejsou na světě lháři, zloději a vrazi, ale pouze lidé, kteří nevyužili svou svobodnou volbu, konali nesprávně a tím se stali chybujícími. Člověk je ve své podstatě zrozen z lásky a dobra a k týmž hodnotám ve svém životě směřuje, i když čas od času pochybí. V upřímném odpuštění je i pokání, což je velmi důležité, neboť se jím znovu otevírá cesta ke vzájemné důvěře. Když se např. nevěrný manžel s upřímnou omluvou rozhodne poskytnout prostor své ženě, aby se mu, bude-li chtít, opět přiblížila, je možné svěřit mu znovu svou důvěru, ale postupně. Představme si následující situaci: po chodníku jde slepec a srazí malého chlapce, který zraněn skončí v nemocnici. Po témže chodníku však může jít i muž, zcela ponořený do negativních emocí, které nasbíral v práci. Vrazí do chlapce a srazí ho z chodníku, i když ho viděl, ale neměl úmysl jej zranit. Komu odpustíme? Nejspíš oběma… První z mužů byl nevidomý. Druhý sice viděl, ale duchovně byl za dané okolnosti slepý. Negativní vlastnosti v nás vytváří zlé emoce a tím i duchovní slepotu.

Stále častěji narážíme na problém komunikace, který svým způsobem k této duchovní slepotě přispívá…

Vzájemná komunikace je velmi důležitá, což se netýká jen emocionálně vyhrocených okamžiků. Doporučuji každému, aby si pravidelně každý večer sedl se svými blízkými a otevřeně si pohovořil o zkušenostech a zážitcích uplynulého dne. O tom, co druhé nadchlo, potěšilo, či naopak rozladilo. Tento náš upřímný zájem a čas, který jim s láskou věnujeme, je zárukou toho, že se naše vztahy budou prohlubovat. Ve vztazích by měla být rovnováha – chci-li být milován, musím milovat, toužím-li po zájmu a péči ze strany druhých, měl bych je sám hojně rozdávat.

Někteří lidé se angažují až příliš a nic za to nedostávají.

Ano, měla jsem nedávno takový případ. Šlo o starší paní, která z lásky k dětem bez reptání plnila funkci kuchařky, uklízečky, a kdoví čeho ještě. Bez jakékoli zpětné vazby. Děti tomuto komfortu brzy přivykly a časem ho začaly pokládat za samozřejmost. Pohodlný stereotyp překazily až vážné zdravotní potíže, se kterými musela být dotyčná žena hospitalizována. Najednou byl konec bezstarostným dnům. Tato zdánlivě nešťastná příhoda však konečně otevřela oči jejím dětem a zejména jí samé. Kdo se obětuje pro druhé a zapomíná přitom na sebe, vnáší do svého života stejnou disharmonii jako člověk s ryze sobeckými vlastnostmi.

Někdy lidé raději mlčí, než aby se snažili obhajovat svůj postoj, v přesvědčení, že tak předejdou možným konfliktům. Co byste jim poradila?

Aby si otevřeně promluvili o svých pocitech. Aby nekritizovali, neodsuzovali, jen si otevřeně popovídali o tom, co cítí. Na to má každý z nás právo. Jde jen o to najít správné místo a správný okamžik, kdy lze takový rozhovor uskutečnit. Je zbytečné snažit se o to bezprostředně po hádce nebo v okamžiku, kdy na nás ten druhý nemá náladu. Když je člověk rozladěný, převládá v něm ego, naše temná stránka. My však potřebujeme vnést do problému světlo, vy-jas-nit si svá stanoviska. Jsme-li oba v harmonii, jsme napojeni na nejspravedlivějšího rádce a konáme ve jménu dobra. Někdy to trvá delší dobu, než se nám to podaří, ale od toho je tu čas, náš další dar a moudrý rádce, který s sebou nese rozvážnost a zdrženlivost. Mezi lidmi, bohužel, existuje obecný předsudek: řeknu-li pravdu, někomu ublížím, anebo znevýhodním sám sebe. Mějme však na mysli, že pravda je světlem a lékem, jen je důležité mluvit o ní s láskou a bez negativních emocí.

Než přijde chvíle, kdy se znovu odpojíme od pravdy a převládne v nás ego… Proč tu vlastně je, když nám působí jen samé problémy?

Přišli jsme na Zem, abychom získali určité životní zkušenosti, moudrost a ponaučení, a to i za cenu bolesti a utrpení. Až skončí naše pozemská pouť a my se odebereme do nebeského světa, pak teprve oceníme jeho kvality ve srovnání s životem na Zemi. Mnohem víc si poté budeme vážit světla, dobra a lásky, které zde nalezneme.

Které z dalších darů člověk získal, aby s jejich pomocí utvářel svůj život?

Už jste to vlastně sama řekla. Je to tvořivost. To je velmi mocný prostředek. Lidská tvořivost je nesmírná a nezměrná. Funguje vlivem našich myšlenek. V této souvislosti platí: Zasej myšlenku, sklidíš čin. Zasej čin, sklidíš charakter. Zasej charakter, sklidíš plody své práce. Naše tvořivost (stejně jako emoce) má silnou neutrální energii. A pouze na naší svobodné volbě záleží, jaký náboj, zdali kladný či záporný, jí poskytneme. Je to jako s jakoukoli jinou energií. Elektřinou můžeme zabíjet na smrtícím křesle, nebo nám může svítit na cestu, když se v noci vracíme domů. Je jen na nás, jak se rozhodneme.

V tom tkví ostatně problém svobodné volby. Mnoho lidí dá raději přednost příkazu před možností samostatně se rozhodnout.

Ano, někdy je to složité. Člověk má však naštěstí spolehlivé rádce, na které se může obrátit: svědomí, duši, víru, intuici… Jsou důkazem toho, že ten, kdo nás stvořil, nás velmi miluje a touží nám pomáhat. Dokážeme-li být navíc vděční a pokorní, můžeme si být jisti, že pomoc přijde. O tom hovoří ono biblické: "Klepejte a bude vám otevřeno; Hledejte a naleznete; Proste a bude vám dáno."

V takové situaci hraje důležitou roli modlitba…

To jistě. A nemusíme odříkávat přímo Otčenáš, stačí pár upřímných slov, která si sami vytvoříme. Já se takhle modlím ráno i večer. Je to vznešený rozhovor. Zároveň děkuji za vše, co mám, za zdraví, své blízké, naše vzájemné láskyplné vztahy… A závěrem vždycky přidám ještě následující prosbu: "Prosím, ať mi je pomoženo, aby mé dnešní konání bylo ve jménu dobra, čistých úmyslů a všeho, co bude přínosné pro mne a pro celý vesmír."

Na to, že jsme součástí vyššího celku, lidé často zapomínají…

To máte pravdu. Faktem ale zůstává, že člověk je součástí přírody a vesmíru, s nímž by měl žít ve vzájemné harmonii. K tomu ostatně poukazuje již samotné slovo vesmír – žít ve smíru.

Při svých konzultacích vedete klienty k tomu, aby rozpoznali příčiny svých potíží, osvojili si nové postoje a zbavili se starých návyků. Pokud se to podaří, co přijde potom? Nějaká forma katarze?

Svým způsobem ano. Člověk pochopí podstatu problému, prohlédne svůj omyl, rozpozná své chybné postoje a – to je obzvlášť důležité – ponaučí se z toho. Etikoterapie vede k uvědomění si svého skutečného já. Teprve sebe-vědomý člověk už si nenechá ubližovat a nebude ubližovat druhým. Přestává být ne-mocný a stává se zdravý a mocný. Poté může žít s pocitem naplnění v podobě radostného přispívání životu svým jednáním a chováním. Jsou to takové diamanty na cestě životem.

Mnoho lidí posuzuje své problémy, ať již zdravotní nebo osobní, prizmatem nešťastných náhod. Věříte na náhody?

Nevěřím. Věřím, že vše, co se v danou chvíli děje, je vůči nám spravedlivé, přestože to tak na první pohled nevypadá. Právě úhel pohledu je tím, co nám nejvíce komplikuje život – všechny ty domněnky, předsudky a obavy, které si na základě svobodné volby vytváříme. Jejich společným jmenovatelem je negativní energie, která ve spojení s dosud neznámými zkušenostmi dává vzniknout strachu. U všeho lze ale vystopovat důvod, proč k dané události došlo.

Strach může být velmi silnou brzdou na cestě k prozření…

Bohužel. Ale i strach je možné rozptýlit – poznáním, vírou a pochopením. Člověk je schopen věřit dobru a jeho principům. Naopak je smutné něčemu nevěřit, když jsem to ani nevyzkoušel. Bůh je však nanejvýš spravedlivý, nikoho netrestá. Pouze nám daroval základní principy a je na nás, jak je využijeme. Budeme-li se pohybovat v soumračné zóně strachu a bolesti, nebo si zde vybudujeme ráj na Zemi.

Duchovní cestu člověku často komplikují různé závislosti: na majetku, vztazích, společenské prestiži…

Nikdy bychom neměli lpět na věcech a přáních, neboť v danou chvíli nemůžeme vědět, zdali je to či ono pro nás přínosné. Klidně mějme různá přání, ale nelpěme na jejich naplnění. Prosme, ať se nám splní, je-li to pro nás i ostatní přínosné. Žijme však plně přítomností a radujme se již dnes. Záhy poté odhalíme nepodstatnost předmětů, ke kterým jsme se až dosud obraceli a které nás tak silně vábily. To, co obyčejně bývá cílem života, ony vnější věci, pro které tak často žijeme a umíráme, které nám však neskýtají pokoj a blaženost, ty všechny by měly přicházet samy od sebe jako přídavek a jako přirozený výsledek mnohem vyššího života. Tím je touha jít ke světlu, stát se lepšími a prožívat hezké vztahy naplněné nezištnou láskou a radostí.

Dosud jsme se bavily pouze o duši. Je člověk zodpovědný také vůči svému tělu?

Samozřejmě. Tělo je chrám naší duše a měli bychom o něj s láskou pečovat. Pohyb, sport, sluníčko, voda, pobyt v přírodě, ale i různé formy "rozmazlování", jako jsou masáže nebo pohlazení – to vše mu nesmírně prospívá. Odvděčí se nám mimo jiné i hezkým pocitem, který ze sebe máme, a též zdravím. Tělo také slouží jako spolehlivý ukazatel v případě, kdy procházíme obdobím obtížného rozhodování. Naše niterné pocity jsou vždy bezpečným indikátorem toho, zda je dané rozhodnutí správné či nikoli. To si může každý z nás snadno vyzkoušet sám na sobě. Bohužel těmto pocitům mnohdy nepřikládáme valný význam nebo je jednoduše ignorujeme.

Chtěla byste závěrem vzkázat něco našim čtenářům?

Ano. Čemu uvěříme a co si pro svůj život zvolíme, je na nás. Přeji všem, aby našli hlubokou víru a naučili se novým návodům, jak smýšlet a činit ve jménu dobra a lásky.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu PHOENIX v lednu 2008.