Kdyby Nadjá nebylo nejvyšší formou štěstí dosažitelného člověku, žádné radosti by mu nic neposkytovaly, protože okamžik, kdy nějaká radost dosáhne svého vrcholu, je okamžikem, v němž člověk náhle ustupuje od oné žádosti – protože už byla splněna – a od ega, které je kořenem této žádosti, a v tom okamžiku bezpečně zažije Nadjá.
P. Brunton

Se zánikem touhy umírá ego

Prchavý okamžik blaženosti z doteku Nadjá může nastat i při jiných příležitostech, než je zmíněné splnění přání. Stane se to třeba, vyvázneme-li ze smrtelného nebezpečí, nebo překonáme-li utrpení či bolest. Také to může být okamžik mezi spánkem a bděním, kdy spánek už ustupuje, ale běžný život se svými starostmi a trampotami se ještě nezmocnil našeho myšlení. "Kdybychom dokázali pečlivě hlídat tyto intervaly a vědomě je prodlužovali, mohli bychom získat transcendentální odhalení a dosáhnout nejvyššího stavu, jaký je člověku vůbec přístupný." Při úvahách o zániku ega přirovnává Brunton naše egocentrické myšlení ke šňůrce navlečených korálků, jimiž jsou naše vzpomínky, naděje, obavy, zájmy, dojmy i city. Hovoříme-li o smrti ega, nejde o zvládnutí jednoho či několika korálků, nýbrž o roztržení celé šňůrky. To lze dosáhnout jen tenkrát, když se naše vědomí oprostí od korálků citů a myšlenek a zůstane jediná myšlenka "sebeexistence". "Potom objevíme, že opravdu jsme andělé spadlí z rajských výšin." Tento nesnadný úkol rozhodně nedokážeme zvládnout pouze vlastní silou. Myšlení se zastaví jen pod působením vyšší síly, která náleží Nadjá. Ať ji jmenujeme Bůh, Kristus nebo jinak, prosíme ho o pomoc při ztišení intelektu. Sami jen odstraňujeme překážky a připravujeme cestu.

Milost je strážce brány

"Milost je strážcem vchodu do svatyně." Ona je tím, co bude likvidovat naše pouta k egu a "dá nám nepředstavitelný mír duchovního osvobození." Možná, že tohoto bodu zde nikdy nedosáhneme, ale přesto naše úsilí o dosažení nebude nikdy marné. Někdy spatříme záblesk Milosti, někdy i více. Milost může být pociťovaná jako pohyb v nitru v oblasti srdce. Jako by se v hrudi cosi tavilo. Může trvat jen pár vteřin nebo pár minut, ale i několik hodin. Většinou přichází ke člověku připravenému, ale někdy jakoby spadne z nebe. To jsou ovšem spíše výjimečné případy. Zpravidla jí předchází silná touha po duchovním světle. Člověk jasně vidí plytkost toho, co se mu dříve zdálo důležité, závažné, hodně obdivu či úsilí, a počne rozeznávat nespokojivost, klamnost a jakousi naivní zbytečnost běžného života. Poslem příchodu Milosti může být i pláč. Nemusí být vždycky viditelný, ale rozhodně netřeba se mu bránit. "Takové slzy jsou cennými spojenci hledajícího a přinášejí s sebou tajemný vliv, který rozpustí ony tvrdé nánosy vybudované egem, kůru, která brání vstupu Milosti." Někdy jemná pomoc slz pomůže tak jako soustředné úsilí v meditaci. Známky Milosti se mohou objevit i ve snu. Bylo už řečeno, že utrpení nebo bolest mohou mít za následek záblesky blaženosti. Podobně je tomu s Milostí. Ač by si trápení nikdo jistě nepřál, může být zvěstovatelem míru, "který přijde a vyváží bolest". Bylo by ovšem chybou domnívat se, že bolest je pro příchod Milosti podmínkou.

Odhalení Nadjá

Mělo by být už samozřejmé, že příchod Milosti si právě tak nelze vynutit ani ho mechanicky vyvolat nějaký rituálem jako odhalení Nadjá. Nicméně je právě tak zřejmé, že dokud Nadjá sami nezakusíme, chceme o něm vědět co nejvíce. Začněme tím, co Nadjá není. Není to osobnost duchu podobná, která je přilepená na každého jedince, ani to není "přívěsek rostoucí jako nádor na mozku". Brunton píše o Nadjá jako o tvořivé síle, z níž se rodí osobní ego, "které je po určité době působení opět vtaženo do svého jádra". "Je to neviditelný, nehmatatelný dárce života, který podporuje existenci svých tvorů… nemůžeme utvořit ani jedinou myšlenku ani nabrat jediný dech bez jeho podpory." V těchto slovech cítíme ono rčení našich prababiček, že bez vůle Boží ani vlas z hlavy nesejde. Jestliže bylo řečeno, že Nadjá sídlí v srdci každého, bylo to pravdivé jen relativně, protože by to mohlo vést ke scestné představě, že je tu plejáda na části rozděleného Nadjá. "Avšak pouze jedno Nadjá pro všechna těla, nikoli zvláštní Nadjá pro každého jedince. Neexistující miliony věčných Nadjá, jen miliony pomíjejících individualit." A přece. Když se osobní ego podřídí, když ustupuje a mizí, objevuje se v jednotlivém člověku stejná božská jiskra, která je latentně přítomná i ve všech ostatních. Nevyjímaje světce ani zločince. Tak jako se jeden sluneční paprsek neliší od druhého, tak se "Bůh – paprsek neliší od Boha – slunce, jež je vysílá". Podobným paradoxem je, že Nadjá je současně matematickým prázdným bodem i vesmírem obklopujícím prostorem. Tímto zdánlivým rozporem nemá cenu se zabývat, dokud rozum nedosáhne svých nejzazších mezí, kde nakonec pozbývá své plachosti. Paradoxům ostatně není konec. Víme, že Nadjá nemůžeme spatřit, viz ono biblické "Nikdo nemůže spatřit Boha a dále žít," ale nalézáme ho v jeho projevech. Bylo by však chybou, kdybychom ho ztotožňovali s ctnostmi nebo morálkou člověka. Etika Nadjá je věčná, zatímco člověk přetváří a koriguje své morální zákony podle okolností. A přece je veškerá morálka odvozena z "jeho vznešeného zřídla a všechna ctnost je udělována jeho laskavým dotekem."

Bůh je plán i cíl

Ač si to jen málokdo uvědomuje, paprsek Nadjá je pro každého stále přítomen a "nikdo nemůže tomuto paprsku Boha uniknout." Brunton rozděluje duchovní cvičení vedoucí k Nadjá do tří fází. První fáze je pravidelné obracení se do nitra, v němž při zklidněné mysli chceme vypěstovat stav blížící se snění: Nenalézáme se však v něm v říši fantazie, naopak "vše má povahu naprosté reality", ačkoli meditující je "hluboce ponořen do svých abstrakcí". Jsme upozorněni, že ač jde o první stupeň, může být tento první stupeň dosažen až po mnohaletém úsilí, pokud vůbec. Zatímco první stupeň se v jisté míře podobá snění, druhý je příbuzný hlubokému spánku, v němž jsme ovšem při plném vědomí. "Člověk zažívá veškerou blaženost, všechen onen doznívající mír, s nímž se vynořuje z hlubokého, bezesného spánku, ale s plným vědomím po celou dobu cvičení." Tento pokročilý stupeň zažije jen někdo a zpravidla až po letech cvičení. Ve třetí fázi je tu opět blažená přítomnost Nadjá, ale místo abychom ji vnímali jako cosi odděleného, ztotožníme se s ní. "Omezené a malinké egoistické já, nad nímž tropíme tolik povyku, se ponořilo do jediného univerzálního Bytí." Zde Brunton cituje jednoho z tehdejších předních bráhmanistů Indie R. Venkaty Ratnama: "Zapomínáme, že ústřední životní silou je Bůh sám. On není pouze vzdálenou hnací silou, nýbrž vždypřítomnou bezprostřední, nejniternější životní silou. Bůh je plán i cíl, je základní a trvalou skutečností v pozadí této stále se rozvíjející scény, kterou nazýváme tvoření. Mylně se domníváme a klameme sami sebe, když hovoříme o zákonech vědy a jejich svrchované vládě. Všechny vznikají, všechny se sbíhají, všechny končí v nejvyšším Bohu. Pán je ve svém posvátném Já přítomen v duši, ba co víc, usídlen v srdci každé stvořené bytosti."

Bůh v činnosti

"Božské Nadjá je v činnosti vždy, vždy nás podporuje a udržuje, nikdy není nečinné." Kdo se vydá na duchovní cestu, bude postupně objevovat Boží dobrodiní v každé oblasti života. Prvním výsledkem je, že se bude osvobozovat od tyranie osob i okolností. Cílené denní cvičení klidu mysli ovlivní jeho vnitřní život. Někdy to jeho bližní pozorují a komentují, ale není tomu tak vždy. Může se naopak stát, že se jeho problémy znásobí, ale on nebude tak zasažen jejich průběhem a lépe pochopí, čemu se má naučit. Vznikne pocit nezávislosti na okolnostech a důvěra, že i to, co se nám nelíbí, bývá často k našemu dobru. Druhým výsledkem je, že se náš duševní obzor prosvětlí a rozšíří. Nedáme na sebe vůbec působit davovou psychózou a staneme se tolerantnějšími. Své názory nebudeme prosazovat násilně a nemilosrdně. "Ve svém srdci a ve své mysli objevíme neočekávané zdroje, které nám umožní nacházet radost a štěstí tam, kde je svět nevidí." Zahltí-li nás negativní cit jako zloba, nenávist nebo strach k uplatnění potřebné sebevlády, budeme vedeni k tomu, abychom však vždy nacházeli úrodnou půdu k zasévání zrnka pravdy. Duchovní stav navozený při meditaci se odehrává v tichu, a tak se někdy stává, že při návratu do běžného života jsme jeho shonem a hlukem zahlušeni a ztrácíme onen vzácný pocit spojení. Tady bychom se měli naučit umět ticho v sobě podržet. Brunton volí srovnání s jízdou na kole, kdy zůstáváme sedět v sedle, ale přitom pohlížíme daleko před sebe na cestu. Jsme znovu ujišťováni, že se musíme chápat duchovních cvičení s velkým odhodláním, i když se nám budou klást do cesty překážky, a nezvyklé úsilí se může zprvu zdát neplodné. Dříve či později však nám Nadjá dá svou odpověď v té či oné formě. Bylo by chybou chtít použít svou novou vnímavost k dosažení hmotných cílů. Naopak se ale může stát, že působením Nadjá se dočkáme nových příležitostí, které jsme dříve marně hledali. Upomíná to na Ježíšova slova: "Hledejte nejprve království Boží a vše ostatní vám bude přidáno." Rozhodně by nás naše cesta neměla odvádět ze světa do klášterní samoty, nýbrž by nám měla pomáhat lépe pokračovat v našem denním zaměstnání a být poctivější, pilnější a také spokojenější.

Z těchto průvodních jevů existují i výjimky. Tak například se může v naší blízkosti objevit jedna či více osob, které se na nás sesypou jako vosy. V žádném případě by se pak člověk neměl stavět do pozice mučedníka, ale naopak by měl vytrvat ve svém jistém, ale laskavém postoji. Časem budou božskou vůlí Nadjá odstraněny všechny překážky, někdy až zázračným způsobem. Člověk, který vědomě zaujal své místo na cestě, "bude stále lépe schopen zaujímat své místo ve světě, už ne jako otrok, nýbrž jako spolupracovník přírody. Shledá, že "ve středu – ať jáství, nebo vesmíru – je to pravé bezpečí a duševní zdraví."

Tak se i práce může stát modlitbou, odhalí se naše skryté schopnosti, my využijeme co nejvíce tuto duchovní školu a "pravdy utkané v nebesích mohou být sneseny dolů na zem.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2009.