Je název knihy paní Jiřiny Slámové, která vede řadu seminářů a přednášek po celé republice a věnuje se individuálním terapiím. Poté, co pochopila, že se může uzdravit jen vlastním přičiněním, vytvořila vlastní metodu s názvem Emoční energetická terapie, s jejíž pomocí se řeší příčiny zdravotních, psychických i vztahových problémů. Říká, že knihu věnuje všem, kdo našli nebo teprve hledají své poslání a svou cestu a věří, že jim alespoň na pár kroků posvítí.

Následující příběh autorka prožila a procítila do dna všechny popsané emoce, lásku, štěstí, neskutečnou bolest, mučivou nenávist, touhu po pomstě, strach, tíhu svědomí, podoby smrti, mnoho poučení, poznání a nové zkušenosti. Je nádherný slunný den. V lesní rokli ve skalní sluji sídlí vlčí rodina. Právě teď otec vlk šťastně pozoruje svou krásnou vlčici, která se protahuje v ranním slunci a čumákem něžně usměrňuje neposedná vlčata, která se neohrabaně, ale sta tečně snaží poznávat svět v okolí doupěte. Statný vlk, snad největší a nejsilnější v celém kraji, je hrdý na svou krásnou družku, kterou si po právu vybojoval, a cítí k ní lásku a něhu, lehce ji pošťuchuje čumákem a je hrdý, že ji může chránit, je hrdý na šest neohrabaných dětí i na svou sílu, která mu dává pocit neohroženos - ti. Vlčice se k němu něžně lísá a obdivuje jeho pevné svaly, mohutné nohy a velké silné tělo. To vše je zárukou bezpečí a dostatku potravy pro ni i pro mláďata. Milující rodiče, hrající si mláďata a paprsky slunce dokreslující atmosfé ru okamžiku. Pak nastává čas lovu, otec vlk napomíná leh kými štulci malé neposedy k poslušnosti, otře se čumákem o vlhký čumák své družky, jejich oči si jako každý den řeknou po vlčím způsobu: jsem šťastný, že jsem s tebou, miluji tě. Odchá zí a věří v dobrý lov jako už kolikrát předtím.

Hloupá lidská krutost

Nedaleko vlčího doupěte se nacházejí lidská obydlí. Náš příběh se odehrál velmi dávno a lidé tehdy žili ve dřevěných chatrčích, živili se lovem, kladli pasti, používali nože a oštěpy. Skupina mužů se vydává na lov. Jeden z nich, mladý a urostlý, jde napřed položit pasti v doprovodu psí smečky a ostatní ho následují. Kroky lovce vedou lesem až k rokli s vlčím doupětem. Matka vlčice se vyhřívá s mláďaty na slunci, odpočívá, ale stále je ve střehu a ze spících mláďat nespouští oči. Náhle se vztyčí, naježí se a tiše vrčí. Cítí blížícího se lovce. Mláďata se neohrabaně opičí po matce a ježí hřbet. Matka je rychle zahání do sluje a chrání je svým pružným tělem. Náhle jako by svět okolo zešílel ... dovnitř dopadá hořící větev, vlčice šílí strachem z ohně, ale nemůže opustit mláďata, nemůže utéct a dovnitř vbíhají psi. Strach, bezmocnost a beznaděj – kde jsi, můj silný vlku? Rve se a rozdává rány, ale psů je přesila a vlečou ji za krk ven, bojuje za děti, bojuje o život, ale přichází mladý lovec s oštěpem, ještě ho dokáže v posledním zoufalém skoku zranit, ale vržený oštěp končí její nerovný boj. Výčitka v pohasínajících očích upřených na lovce a zoufalství z toho, že ještě vidí, jak mláďata umírají vyvlečena psy, trhána zkrvave nými čelistmi. Život z ní rychle uniká a už se nedokáže doplazit ani k umírajícímu mláděti, které poblíž ní tiše naříká. Mladý lovec, zraněný v obličeji, se náhle nevěřícně rozhlíží a nechápe, co se vlastně stalo a proč. Potrhaná vlčí mláďa ta a zkrvavená vlčice. Nemá ani chuť stáhnout kůži, stejně je proděravělá od psích zubů. Stále cítí ten její vyčítavý pohled, v němž zůstala ne vyřčená otázka: Proč, proč jsi to udělal? Lovec odchází z místa tragédie. Tráva je zabarvena krví a tam, kde ještě před chvílí bylo plno života, je podivné a těžké ticho, které za chvíli přivábí mrchožravé ptáky.

Otec vlk měl dobrý lov a nese rodině kořist. Vždy se vracel s hrdým pocitem úspěšného lovce a těšil se na vlčici, která mu přibíhala napro ti a zdravila ho otřením čumáku. Teď něco není v pořádku. Podivné ticho, podivné pachy a vlčice se neobjevuje. Vlk položí kořist a opatrně se plíží k doupěti. To, co nachází, mu rve jeho vlčí srdce na kusy. Bezvládná tělíčka mláďat a potrhané a rozdrásané to, co bylo ještě před chvílí pružné a krásné tělo jeho milované družky. Nevěřícně pobíhá od jednoho mláděte ke druhému, postrkuje je čumákem, olizuje krev, jeho zrak se barví rudě, mohutnou hruď svírá dosud neznámá bolest, která se pomalu mění ve zběsilou a neovladatelnou potřebu zabít, v touhu cítit chuť krve toho, kdo to způsobil.

Zbytečná bolest a další smrt

Tu noc se od rokle ozývalo to nejbolestnější a nejzoufalejší vlčí vytí, jaké kdy kdo slyšel. Tolik bolesti, zoufalství, ale i hrozby a nenávisti se najednou usadilo v srdci, kde ještě před ne dávnem sídlila láska a štěstí. Mladý lovec slyší vlčí nářek a cítí, že to má slyšet právě on. Od té události v rokli nenachází klid, nechce jít lovit, sklízí i posměch ostatních za to, že má strach. Neumí si to vysvětlit, ale vyčítavé oči umírající vlčice a bolestné a hrozivé vytí vlka ho přivádějí k zoufalství. Otec vlk běžel tehdy po stopách a došel až k vesnici, zpovzdálí sleduje činnost lidí, vnímá různé pachy, ale zajímá ho jen jeden... konečně ho nachází, lehá si do úkrytu v křovinách a čeká. Jeho jediným cílem je pomsta, touha po krvi toho, jehož ruka zabila vlčici. Nezají má ho, jak dlouho čeká, jak dlouho se pořádně nenasytil, nezajímá ho, co bude dál. Jeho život skončil v rokli s jeho rodinou. Nechce žít, čeká tu i na svou osvobozující smrt, a protože sám je lovcem, který umí zabít rychle a čistě, věří, že k němu bude milosrdná. Jeho úsilí se zaměřuje jedním směrem – skočit a zabít, přesně, rychle a pak už nic. Několikrát předtím tiše obešel vesnici, pozoroval lidi a svého lovce, ví, že tudy jednou půjde, protože tady cítí jeho stopy. Ko nečně cítí jeho blízkost. Svaly v zesláblém, ale dosud mohutném těle se chvějí napětím, oči žhnou a skrze vyceněné zuby vychází tiché zlo věstné vrčení. Je ve střehu, ale trpělivě čeká na svou chvíli. Pak se to stane. Lovec se pomalu blíží, v ruce křečovitě svírá nůž. Má podivný pocit strachu a odevzdanosti, jako by očekával naplnění svého osudu... Pak už se jen otočí na stranu... Záblesk velkých zelenožlutých očí, mohutný skok a cvaknutí čelistí. Nestačí vykřiknout, nůž instinktivně bodne do vlčího těla, ale to už je jeho hrdlo rozerváno smrtícími čelistmi. Umírá a vidí jen ty vlčí oči, které má jednou znovu potkat. Umírá rychle, odevzdaně a s úlevou. Vlk je raněný a oslabený, ale zůstává u své oběti, jako by se chtěl ujistit, že své dílo dokonal. Do skoku dal všechnu sílu a jako by mu teď už na ničem nezáleželo. Ještě by mohl zmizet v lese, zachránit si kůži, ale on stojí nad svou obětí a vyje, jako by chtěl oznámit, že splnil, co přísahal nad roztrhanými těly své rodiny. Pomstil se, splatil dluh, účty jsou vyrovnány. Přibíhají lidé z vesnice a psi. Vlk se nechá zbít, nebrání se. Chce rychlou smrt, ale lidé ho svazují a omráčeného nesou na klacku hlavou dolů do vsi. Lidé jsou plni vzteku a strachu. Na zbídačené vlčí tělo dopadá spousta ran a z mnohých teče krev. Mladý lovec je oplakáván a v lidech sílí vztek. Někdo chce vlka zabít, stáhnout krásný hustý kožich. Upalte tu bestii, navrhne kdosi a dav nadšeně souhlasí. Zavřou ho ve staré kůlně, kolem níž házejí zapálené klacky. Dřevěné stěny kůlny začínají rychle hořet. Dobře vědí, že oheň v uzavřeném prostoru znamená pro zvíře ten nejkrutější konec. Uvnitř kůlny se vlk ještě pohnul a probral se. Dovnitř už se valí dým a začínají probleskovat plameny. Z posledních sil se vzchopí a snaží se najít cestu ven. Zoufale drápe na stěny a zanechává na nich krvavé šmouhy. Dým je stále dusivější. Zvenku sem doléhá vítězný pokřik lidí. Dobře slyší, že se vlk ještě snaží do stat ven, a přihazují další zapálené klacky. Vlk rychle slábne, krvácí z ran, dusí se... Kácí se na zem, ale ještě dlouho trvá, než dusivý dým dokončí své dílo a jeho oko vyhasne. Teprve pak jeho duše opouští tělo a odlétá osvobozena od bolesti a utrpení, aby se setkala s dušemi těch, které miluje – s něžnou a krásnou vlčicí i s hravými mláďaty.

Jak to všechno začalo...

Jsem ve svém zaměstnání na úřadě na toaletě, chci vyjít ven, ale nemohu otevřít zámek. Náhle cítím paniku, nevolnost a mám pocit, že za dveřmi jsou plameny, zpotím se hrůzou a dusím se dýmem. Vše trvá pár vteřin, dveře jdou po chvíli otevřít a vůbec nic se neděje. Jako většina lidí bych asi vzápětí zapomněla na své pocity a ro zumově bych si zdůvodnila, že jsem zkrátka jen zmatkovala kvůli zapadlému zámku. Ale já se již tři roky zabývám psychickými souvislostmi, pracuji s energií, učím Reiki a zabývám se hlubinnou regresní terapií. Naučila jsem se podobné podněty vnímat a nenechávat je bez povšimnutí, neboť vím, že se začnou objevovat znovu a ještě intenzivněji. Začínám tušit, že se mi otevírají dveře do velmi bolestné situace v daleké minulosti. Navíc si vzpomínám na mou hrůzu při pobytu v sauně či v páře, jak jsem ho nedokázala absolvovat jinak než s rukou na klice dveří, jako bych se stále chtěla ujistit, že je mohu kdykoliv otevřít.

Z indiánské sauny (žhavé kameny a malý stan a parta perfektních lidí, které důvěrně znám) jsem vystřelila šílená hrůzou poté, co jsem se nadechla horké páry. Ve chvíli klidu zavřu oči a vybavuji si onen pocit ze zavřených dveří. Vybavuje se mi, jak zoufale škrábu na dveře a dusím se. Pak zase usínám a náhle se mi zdá, že jsem vlkodlak, a chce se mi řvát. S trnutím se probudím zbrocená potem. Naštěstí máme s doktorkou Mílou už poněkolikáté seminář holotropního dýchání a já už tuším, co budu řešit. Jdu do toho a předem cítím, že to nebude příjemný zážitek. Jsem mezi přáteli a svému partnerovi, se kterým jsem ve dvojici, důvěřuji. Je mi ale jasné, že se už chci zbavit oněch nepříjemných pocitů. Po chvíli dýchání se začínám dusit, chytám se za hrdlo, chroptím, mé ruce se snaží drápat na neviditel né dveře, svíjím se, křičím, cítím zoufalství, bez moc a nenávist. Stále se dusím kouřem a trvá to nekonečně dlouho, než přichází vysvobození a má duše odchází z těla. Teprve při pohledu shora vidím, jak v hořící boudě leží obrovský nádherný vlk – teď již mrtvý. Uvědomuji si, že je to mé tělo, a je mi to nesmírně líto. Vracím se k němu, teď už mám svou lidskou podobu – sedám si k němu, beru si jeho hlavu do klína a pláču, hladím jeho hustý kožich, vnímám rány na jeho těle. Proč to udělali, proč, vždyť jsi tak nádherný... Cítím nenávist k těm, kteří mohli takto týrat to nádherné zvíře. Proč se to stalo? Ale vybavují se mi jen okamžiky jako střípky, které ještě neumím složit dohromady. Pocit zoufalství a nenávisti, trpělivé číhání a pak mohutný skok po něčím hrdle. Až do morku kostí cítím zvuk čelistí, kdy zuby na sebe narazí, až to zabolí. V tom zvuku nacházím ne pochopitelné uspokojení. Ostatní souvislosti se neobjevují, ale tuším důvod – tento vlk zabil člověka, který mu způsobil obrovskou bolest, nevím jak, jen si vybavuji ten pocit zoufalství, trpělivé čekání a po úspěšném skoku rezignaci; jako by tím pro něj život skončil a on se ani nesnaží utéct nebo bojovat, nechá se zbít, svázat, odnést a upálit. Alespoň trochu chápu proč. Pak už se ale moje duše loučí s chladnoucím tělem a odlétá vzhůru. Probouzím se a vracím se zpět mezi své přátele a sdělujeme si dojmy.

Náhlé prozření a pochopení souvislostí

Náhle chápu tolik souvislostí. Svůj obdiv a lásku ke zvířatům a k vlkům obzvlášť, svou nepochopitelnou nenávist k lovcům i k myslivcům i to, proč jsem i při filmových potyčkách člověka se šelmou vždy na straně šelmy. Chápu své pocity ze sauny, z uzavřeného prostoru a pro svou praxi získávám důležitou zkušenost, kterou mnozí kolegové popírají – že lidská duše se inkarnuje i do zvířat. A zvířata prožívají stejné, možná i silnější emoce než lidé. Chápu proč a může to být i duše někoho, koho jsem znala. Cítím, že tato situace není úplně vyřešená. Teď šlo jen o to zbavit se paniky a strachu z uzavřeného prostoru naplněného kouřem. Zbylo ve mně ještě mnoho nevyjádřených emocí i nezodpovězených otázek a vím, že odpovědi přijdou, až budu připravená. Přestože jsem se již vrátila do řady svých minulých životů, tento se mi vryl do paměti a nemohla jsem na něj zapomenout. Přesto jsem necítila potřebu se tam zase vracet. Oživily se mi však mé pocity spojené se situacemi, které, jak se zdálo, nějak souvisejí s tím, co jsem si připomněla.

Kdo seje vítr, sklízí bouři

Před pár lety jsem zhlédla v televizi dokumentární film o události, která se stala velice nedávno, ale místo děje a další podrobnosti už si nepamatuji. V několika domorodých vesnicích na rozlehlém území docházelo ve dne k nevysvětlitelným únosům dětí z okolí vesnice a většinou byly děti odvlečeny v noci přímo z obydlí. Jejich těla byla nalezena někde opodál a části těl chyběly. Dlouhé vyšetřování nepřinášelo výsledky, a přestože se jím zabývali i různí odborníci, nikdo nebyl schopen určit původce těchto krvavých činů a nebylo jednoznačné, zda jde o člověka, či o zvíře. Nebylo totiž pochopitelné, že by se zvíře odvážilo až do lidských obydlí a řádilo tímto způsobem na tak velkém území. Nakonec se odborníci shodli, že by mohlo jít o vlka. Vesničané sami začali hovořit o řádění vlkodlaka, neboť muselo jít o abnormálně velkého a silného tvora. Skupina po zuby ozbrojených lovců začala hlídat vesnice. Nějací vlci byli zabiti, ale řádění pokračovalo. Teprve za delší dobu, kdy si šelma odvlekla jedno ze dvou dětí poblíž vesnice, druhé dítě začalo křičet a přivolalo tím lovce, kteří nakonec přemohli a zabili obrovského vlka. Nebylo pochyb, že jde o pachatele, neboť byl dopaden přímo při činu.

V dokumentu tehdy vystupoval odborník, který se zabýval životem vlků a od začátku tvrdil, že vlci nejsou takového jednání schopni, protože se lidem vyhýbají a jsou to plachá zvířata. Chování tohoto jedince, který lovil na prosto bez pudu sebezáchovy ve dne i v noci přímo v lidských osadách, se vymykalo povaze i celkovému způsobu života vlků. Ale při dalším pátrání se dospělo až tam, kde zabíjení začalo. Místní vesničané se přiznali, že v okolí žili vlci, a protože se obávali, aby jim neohrožovali dobytek, začali je zabíjet. Jednou objevili noru s mláďaty a upálili je uvnitř. Kdosi popisoval, jak hořící vlčata s bolestným kvílením vybíhala z nory a lidé je utloukali klacky. Tuto popisovanou situaci jsem tehdy prožívala snad ještě bolestněji, než když plačící černošské matky popisovaly, jak byly zabity jejich děti, které byly šelmou vytrženy téměř z jejich náruče.

Už tehdy se mi vše vrylo do paměti a už teh dy mi bylo jasné, že se lidé dopustili obrovské krutosti na bezbranných mláďatech, a proto se jim šelma "mstila" stejným způsobem na mláďatech lidských.

Příběh pokračuje

Po několika měsících se mé centrum (http:/pyramida. unas.cz) přestěhovalo do nového domu, přibyli noví klienti a žáci, ukončila jsem práci na úřadě, mám řadu nových přátel a spolupracovníků. Mladý muž jménem Michal pravidelně navštěvuje přednášky i semináře. Při kurzech Reiki se všichni objímáme, často vycítím pocity člověka právě ze způsobu jeho objetí. A on se vždycky tak podivně chvěje. Snad ze mne má strach. Ale proč? Má spoustu problémů, těžkou karmu, zkrátka mezi námi může být něco z minulosti. Chodí pravidelně na terapie a i v této době se objednává na další. Protože je dost náročným klientem a někte ré situace si obtížně vybavuje, dělám terapii spolu s mým kolegou Mirkem, který má ten dar, že vidí to, co vidí klient. Jde to těžko, Michal odmítá jít do traumatické situace, jen si drží hrdlo a vykládá, že vidí velké zelené žhnoucí oči, ale není si jistý, komu patří. Chvíli se mu zdá, že jde o ženu, pak zas tvrdí, že to jsou oči šelmy. Michal má z těch očí hrůzu a nemá smysl tlačit ho tam, kam zatím není připraven vstoupit. Všichni začínáme být unavení, vyřešíme jinou, jednodušší situaci a končíme. Ale já se cítím špatně, mám tlak okolo žaludku a podivný neklid v celém těle. Už mám tušení, čí jsou to oči. Jsou moje.

Nikomu nic neříkám, protože nechci niko ho ovlivňovat. Mirek mi potvrdil, že to byly oči vlka. Vysvětlila jsem mu, že se mi otevřel nějaký problém ve spojitosti s Michalem a že dlouho nevydržím trpět, že rychle sama potřebuji terapii. Navíc mám pocit, že chci křičet, řvát a rvát se. Proto se domlouváme hned na druhý den. A Mirek netuší, že pak bude stejně špatně zase jemu.

Osvobozující terapie

Začínáme obvyklým postupem; a netrvá dlouho a jsem v hlubinách svého podvědomí. První okamžik, který si uvědomuji, je opět mo hutný skok šelmy na něčí hrdlo, cvaknutí zubů a chabá obrana napadeného muže. Tím mužem je Michal. Teď je oblečený jako lovec, má nůž a snaží se ještě zasadit útočící šelmě pár ran, ale brzy podléhá. Vracíme se na začátek celého příběhu. Jsem mohutný vlk a vracím se do situace, jejíž část už znám, důvěrně je mi známá moje existence ve vlčím těle; a konečně se dostávám na začátek. Jsem teď vlkem, který právě odchází na lov a loučí se se svou družkou. Ta zůstává se šesti vlčaty blízko doupěte. Loučíme se, otíráme o sebe čenichy, ohlížím se a vidím její láskyplné a odvážné oči a za chvíli jen její štíhlou siluetu. Mám dobrý lov a těším se na pochvalný pohled své vlčice a dětské vrčení mláďat, která se budou rvát o nejlepší sousto, matka je bude něžně usměrňovat a já se budu cítit jako šťastný otec. Vracím se z lovu, ale náhle začínám mít po divný pocit a cítím napětí. Všechno je jiné než obvykle. Neobjevuje se vlčice, která mi vždy přichází naproti. Pouštím kořist a opatrně se blížím k doupěti. Pak náhle začínám prožívat skutečné zoufalství, vztek, bolest, nenávist, zlo bu, touhu po pomstě. Při terapii to vypadá tak, že pláču, házím sebou, cítím obrovskou bolest na hrudi, v hlavě, křičím, skučím, vztekám se. Jako vlk nacházím roztrhaná mláďata a umučené tělo vlčice, na němž je patrné, že statečně bojovala za mláďata i za sebe do poslední chvíle. Když jako vlk obcházím mrtvá tělíčka a vnímám pach krve, cítím i jiný pach, který mne dohání k šílenství. Je to pach, který neznám, ale vyvolává ve mně zuřivost. Vlci mají smrt jako milosrdnou přítelkyni lovu a sami necítí nenávist ani strach, když loví a strhnou kořist, která má nasytit je a jejich mláďata. Je jich kořist umírá rychle a bezbolestně. Ale tady nešlo o lov ani o potravu. Je v tom něco, co vlka harmonicky se vyvíjející příroda nenaučila, je zmatený a z jeho mozku nepřichází žádný povel jak se zachovat. Umí se porvat o kořist s hyenami a supy, uměl se poprat s ostatními vlky o přízeň jeho vyvolené vlčice, ale teď nemá žádný instinktivně vrozený postup. Cítím, že se v mém vědomí, tedy ve vědomí vlka, něco zlomilo, že člověk na něj svým činem přenesl své emoce, které do přírody nepatřily, dokud ji člověk nezačal chtít ovládnout. Jako vlk jsem pocítila obrovskou nenávist k lidem. Uvědomila jsem si jejich krutost a nesmyslnost zbytečného zabíjení.

Člověk způsobil zmatek ve zvířecí mysli

Ale to, co vlk vnímá, to není lov, tady neřádila šelma, která se chce nasytit, na tuto situ aci nemá v sobě vlk žádnou odpověď. Stalo se tu něco, co příroda nezná. Příroda zná zákon: zabít, abych přežil, buď abych se nasytil, nebo se bránil útoku. Ale mláďata ani vlčice nikoho nenapadly a jejich těla nikomu nesloužila k potravě. Proto zavládl ve vlčí hlavě zmatek a neznámá situace vyvolala zcela neznámou reakci. Někdo zasáhl, porušil zákon přírody a energie, která je s tím to činem spojena, vyvolává reakci, která se už zákonům přírody vymyká. Jako vlk neznám souvislosti a používám své schopnosti, abych dokázala vyřešit, co se stalo. Cítím mnoho pachů a nacházím stopy – stopy člověka a několika psů. Sleduji stopu a blížím se k osadě lidí. Předtím jsem se lidem vyhýbala, protože mi vadil jejich pach, ale necítila jsem nepřátelství. Teď je to jiné. Obcházím terén a hledám jeden konkrétní pach. Nacházím jej a chvíli pozoruji místo, kde je nejsilnější. Mé tělo se chvěje touhou zabít. Je tu něco dosud nepoznaného, co nepatří k lovu. Není to hlad, je to jen touha skočit, zabít, ale ne kvůli nasy cení. Vracím se k jeskyni a večer vycházím na blízkou skálu a snažím se svou bolest vykřičet. Krajem se dlouho ozývá bolestné vytí. Pak následuje dlouhé čekání na lovce, jehož stopu cítím, a nyní už i v dálce poznávám jeho hlas. Dlouho ležím v úkrytu, nevnímám prázdný žaludek ani čas, cítím pouze touhu skočit a za bít. Konečně lovec přichází a je sám. Všechna síla mého těla se soustředí do odrazu v nohou, do skoku a do čelistí. Je to rychlé a do skoku dávám všechnu zuřivost a nenávist. Cvaknutí silných čelistí jako by naplnilo celé mé tělo a pak mi ještě dlouho zní v hlavě. Už ani nevnímám, že mne lovec bodl, a nic víc mne nezajímá. Lovec je mrtvý, a když přibíhají lidé, nebráním se. Bijí mne, křičí, ale je mi všechno jedno. Veškerou energii jsem dala do posledního skoku a tím pro mne vše skončilo. Jsem vysílená a raněná. Odnesli mne omráčenou a přivázanou za nohy ke klacku do vesnice a zavřeli do boudy, kterou zapalují. Jsem zbitá, odevzdaná, ještě vstávám a snažím se dostat ven, ale kouř a plameny jsou silnější než unavené a zbité vlčí tělo. Tuto situaci už znám, procházím jí rych le, neboť ji mám zpracovanou. Terapie probíhá netradičně a je velmi dlouhá. Vždy je důleži té vyjádření a vypuštění emocí. Teprve potom může přijít odpuštění a poučení. Pak konečně vidím, jak mladý nezkušený lovec poslal psy do jeskyně a pak se vyděsil, když vlčice zaútočila. Lidská pýcha, strach z konkurence lovících šelem, touha ovládnout přírodu, to vše je příčina lovcových činů. Je těžké odpustit lidem jejich krutost, ale nakonec i já žádám o odpuštění za svůj akt pomsty. Sama sobě pak odpouš tím svou zaslepenost nenávistí, která způsobila předčasnou smrt lovce i vlka.

Na tomto příkladu vidím, jak strach přináší bolest a zbytečnou smrt. Lovec ze strachu zabil vlčici. Tato akce vyvolala reakci – sám byl zabit rozzuřeným vlkem. Tento čin se také vymyká přírodním zákonům, a tak se stal akcí, která vyvolala reakci lidí – upálení vlka. Známé "oko za oko" tedy plodí další násilí, smrt, a příčinou je to, že člověk nerespektuje přírodu. Zákon karmy jasně říká, že co vyšleš, to se ti vrátí.

Odpuštění lidem, kteří mi přichystali tak kruté utrpení, je pro mne důležité a osvobozující. Mým posláním v tomto životě je učit své bližní, jak se mají uzdravit a být šťastní. Pomáhat lidem vyžaduje lásku a pochopení a hluboko uložená bolest, smísená se strachem a nenávistí, by mi v tom bránila. Teď mi také docházejí příčiny mého strachu z davu lidí, vybavuji si, jak se mne vždy hluboce dotýkaly podobné scény jako ve filmu "Divá Bára", kdy rozhořčený dav pronásledoval hlavní hrdinku a ta pak zů stala uvězněna v márnici, která začala hořet.

Po terapii jsem vyčerpaná, uplakaná, ale klidná. Konečně mohu pochopit další souvislosti. V uších mi ještě zní zvuk scvaknutí čelisti. Mirek je na tom hůř, hned mi oznamuje, že se v tom příběhu také našel. Takže se domlouváme na další terapii, kdy si vyměníme úlohy. Ale o tom až za měsíc.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2009.