Lékaři pro to, co dále popisuji, nemají výraz. Nepočítají s myšlenkami člověka jako s něčím, co má v oblasti nemocí váhu. A nejen nějakou podružnou, ale zásadní. Myšlenka, coby tvůrčí energie, velí světu.

S dotazem se na mne obrátila paní Hana. Četla moji knížku, kde píši o nemocném dítěti, a protože mají doma invalidního syna, rozhodla se mi zavolat. Toužila najít cestu dál. Její touha byla opravdová – čistá a upřímná – a věci dostaly spád. Bydlela několik set kilometrů ode mne a při telefonickém hovoru jsme obě s překvapením zjistily, že do jejího města za pár dnů odjíždím pracovat. Neřešily jsme tedy nic po telefonu, ale ona se ke mně objednala na osobní konzultaci. Den před domluvenou konzultací měla vizi: před jejíma očima se odehrával minulý život – příběh, který spolu se svým současným synkem prožila v žití předcházejícím. Vyprávěla mi, co se o jejich společném minulém životě dozvěděla a posléze mi to dovolila publikovat. Nebylo to snadné pro všechny zúčastněné tenkrát a není to jednoduché ani dnes. Její syn byl v životě minulém zmrzačený voják a ona mladé děvče, které mu přišlo pomáhat. Teď je bývalý voják invalidní syn.

Příběh tlaku a viny

"Bylo to za války", začala své vyprávění o minulém životě paní Hana. "Muži se vraceli z fronty, a když byli zranění, posílali k nim domů dívky, aby se o ně staraly. Já jsem byla jednou z takových dobrovolnic a přišla jsem na statek, kde byl mladý muž, bývalý voják. Právě se vrátil z fronty a byl zraněný natolik, že sám nemohl chodit. Přišel o obě nohy od kolen dolů a byl upoután na invalidním vozíku. Jeho rodina mě přijala velice hezky, všichni na mě byli milí, jen toho bláta, kdyby všude tolik nebylo. Bylo to na vsi a když zapršelo, nedalo se pořádně ani projít. Plnila jsem si své povinnosti, pomáhala s čím bylo třeba, vozila jsem vojáka na procházky přírodou. Nebylo to špatné, zvykli jsme si na sebe, bylo nám všem spolu dobře. Jako by rodina trochu počítala s tím, že u nich zůstanu natrvalo. I voják byl ke mně nesmírně milý a já jsem ho měla také ráda; stali se z nás blízcí přátelé. Když mi však nabídl, abych u nich zůstala, věděla jsem jasně, že tam zůstat nechci. Byla jsem mladá, chtěla jsem studovat zdravotní školu a ta byla ve městě. Nebyla jsem zvyklá na život na vsi. Zůstat tam, to prostě nešlo. Musela jsem jít dál. Vojákovi jsem říkala o svých plánech i o tom, že bych byla ráda, aby šel se mnou. On své zranění ovšem vnímal jako nepřekonatelný handicap, vůbec pro něho nepadalo v úvahu, že by statek opustil. Chtěl žít ve známém prostředí, v kruhu rodinném – a se mnou. Došlo k rozporu. Nemohli jsme se dohodnout. Já jsem tam zůstat nemohla. Nemoci studovat, do smrti žít na vsi, to zkrátka nešlo. A on svou rodnou vesnici opustit nechtěl. Překročit svůj stín nedokázal ani jeden z nás. Od toho dne se náš vztah změnil: on začal dělat všechno proto, aby si mě ve své blízkosti udržel. Urážel se a trestal mě mlčením, pak se mě snažil přemluvit, abych zůstala. Vysvětloval mi, jak je život nebezpečný a že by mi u nich bylo dobře. Když jsem nepovolila, začal mě obviňovat a byl na mě zlý. Z pěkného soužití bylo najednou peklo. Blížil se den odjezdu a jeho nátlak se stupňoval. Nesmírně mě to zraňovalo, mrzelo mě, že se tolik změnil. Opět jsem mu nabízela, aby jel se mnou, ale on se mi jen vysmál. Odjížděla jsem se silným pocitem viny za to, že se všechno pokazilo…

Zde by vyprávění mohlo skončit. Matka se dozvěděla o tom, že se současným synem žila už v minulosti. Jenže to není konec jejich příběhu, naopak. V okamžiku, kdy voják vyvíjel na dívku tlak a ona z toho cítila vinu, jejich společný let vesmírem právě začal! Tenkrát vůbec netušili, že je něco takového možné, že se svými negativními energiemi (on agresivitou, ona vinami) k sobě zase přitáhnou. Dnes už to ví – alespoň jeden z nich.

Chybička se vloudila u něho i u ní

Vnímavý čtenář moc dobře ví, co ti dva spolu žijí teď. Ano, tušíte správně; pokračují ve stejných modelech chování, v jakých před lety uvízli. On na ní tlačí své potřeby s cílem si ji podmanit, aby se od něho nevzdálila ani na krok. A ona se mu snaží vyhovět. Synovi je šest let a je nemocný natolik, že sám nedokáže chodit. A tak ho matka nosí na rukou… Hroutí se vyčerpáním z nadměrné námahy a k tomu cítí vinu, že to pořádně nezvládá. Oba naskočili do stejných modelů uvažování, v jakých přestali před lety: tlak z jeho strany se potkal s jejími vinami. A jestli je to jiné nežli dřív? Ano, těžší – vesmír přitvrdil. Role nemají stejné jako tenkrát. Svazek dnes není tak volný, jako když on byl cizím mužem a ona ošetřovatelkou. Snazší nežli před lety to určitě nemají. Vše, co v minulosti nedořešili, se tlačí do popředí. Pořádně se to zauzlovalo. On ji nutně potřebuje a ona musí najít nejlepší rozsah pomoci, jaký mu dá… Zase už hledají Pravdu a rovnováhu ve společném žití.

A zamrazí vás v zádech, když dodám, že syn má poškozenou stejnou část těla jako měl voják před lety, tedy nohy od kolen dolů? Teď mu sice nechybí, ale jsou tenké jako hůlky, takže se na nich bez pomoci neudrží a o samostatné chůzi nemůže být ani řeč. Matka je nucena ho poponášet z místa na místo… On je statný chlapec a paní Hana naopak velice drobného vzrůstu. Chápete, k čemu došlo? Co se mu nepodařilo v životě minulém, toho dosáhl teď – ona se od něho nemůže hnout ani na krok. Její život patří úplně jemu. Syn totiž nesnáší, když se od něho byť na malou chvíli vzdálí, nechce nikoho jiného, jen ji. A navíc v její přítomnosti odmítá používat i své lehce poškozené ruce. Je-li s matkou, ruce schová za záda a signalizuje jí, že se neumí najíst. A ona ho krmí… (Když je přítomen otec, ten se mu nepodvolí a syn jí sám.) Matka je plná obav, aby mu nějak neublížila, neunesla by vinu, když by mu plně neposloužila. Přišla se mě zeptat, co má dělat, protože je na konci nejenom svých psychických, ale i fyzických sil. Už dál nemůže. Samozřejmě, že syna miluje, ale takto to dál nejde. Vůbec nežije svůj život – nemůže nikam: k holiči, nakoupit… syn ji připravil úplně o její osobní život.

A tady by vyprávění mohlo opět skončit. Ale život nečeká, pokračuje dál. A každá situace je smysluplná a má řešení. Nic nás nepotkává náhodně ani zbytečně a není to nad naše síly.

Život je fér

Při konzultaci jsme hledali, kombinovali a vymýšleli způsob, aby se syn postupně začleňoval do života, ve kterém by měl šanci z egoisty dospět v muže, který bude zodpovědný za svůj život. A matka, aby zvládla tuto současnou roli a k tomu nepřišla o svůj život. Nikdo pro nikoho nesmí být otrokem. V žádném případě není přípustné dovolit druhému, aby vůči nám žil roli otrokáře. Vina, bezmocnost, chladnokrevná vypočítavost a neomalenost… to vše jsou jen prázdné energie, které máme za úkol během života proměnit v energii moudrou, jasně zářící.

Život je fér – žití každého jedince má hluboký smysl. A pro všechny platí, že pobyt zde na Zemi se řídí nejenom vnějšími pravidly, ale i vnitřními (duchovními) zákonitostmi. Máme za úkol se pročišťovat do stále jemnější podoby… Řádnými myšlenkami si otevíráme čakry, směřujeme na vrchol do pomyslného bodu "Z". Teď je doba krásná: nikdo nás za hledání hlubších souvislostí neupaluje, ani nevěší. Ovšem "nepřítel" je zde – a velký. Jsme jím každý sám sobě. Uvolnit se ze zaběhnutých kolejí, postoupit k hlubšímu poznání, překročit svůj vlastní stín a poznávat pravdu – to nejde samo. Dostal-li se někdo do naší blízkosti, je to vždycky proto, aby nám pomohl naplnit účel naší existence. Učební látka je vždycky dokonalá pro všechny zúčastněné… A nejenom v tomto případě matky a jejího syna – platí to bez výjimky vždycky. Žádné setkání není náhodné, lidé nám vždycky přinášejí to, co nejvíc potřebujeme. A že tomu ne vždycky rozumíme, to už je otázka jiná. S dokonalostí energie neviditelných myšlenek, jichž jsme součástí, to nemá nic společného. Ty se kvůli nám nezmění. Řád zůstane dál absolutně dokonalou záležitostí, z níž není úniku – leda tím, že se sami dokonalými staneme.

Tito dva mají velice přehlednou "učební látku". Ta se mezi lidmi vyskytuje často a nejenom ve vztahu rodič – dítě, ale i mezi partnery. Jeden je víc silový a na druhém chce, aby se mu podřídil. A slabší jedinec hledá hranice, kam ustoupit jde a kde už je to pro něho nepřijatelné. Oba se učí změnit své nedokonalé myšlenky, životní postoje i činy ve smysluplnější.

Karty si pro tento život rozdali tak, že Hana je matka. A tak má ke svému dítěti povinnost: musí ho vést k zodpovědnosti. Ukazovat mu, že život není o tlaku a egoizmu, a i když se tomuto názoru bude možná syn vzpouzet, nesmí se nechat připravit o svůj vlastní život. Je povinna mu být průvodkyní – vést ho cestou moudrosti a lásky, aby život obou přestal být o boji a bolesti, ale dostal se do podoby smysluplnější. Všichni se na Zem rodíme pro zkušenost duše. Přejme si, ať jejich (a i naše osobní) prožitky stojí za to, a otočíme i ty horší situace v záležitosti pěkné, sluncem zářící. Co nás vyděluje z říše animální, je naše schopnost odpouštět, smiřovat se úplně se vším, pozitivně tvořit – a to je i cesta k tělesnému zdraví. A o to tu jde: vědět, že černá noc netrvá věčně. Že když zrovna vládne tma tmoucí, kam se podíváme, je to okamžik těsně před rozedněním.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2009.