Mnoho lidí reaguje na články, které píši. Hovořím v nich o páté dimenzi života člověka. Roztrhl se pytel s nevěrnými lidmi, kteří mi říkají, že už nechtějí žít v podvodu, ale zároveň nevědí, kde lásku najít, kudy jít dál.

Předávám úplně ty nejtriviálnější informace, na tom co píši není vůbec nic nepochopitelného, je to základ k normálnímu životu, který by měl znát každý. Jsme jako plochá kolečka na šachovnici, kdy jezdíme dopředu, dozadu, doleva či doprava a vůbec si neumíme představit, že existuje třetí rozměr žití. Hrůza by nás jímala z toho, kdyby se k ploché šachovnici přiblížila bytost a řekla: "Pusť se zažitých představ a pojď ke mně sem nahoru!" "Kam?" křičeli bychom s hrůzou v hlase: "Kam máme jít? Vždyť nic jiného nežli to co známe neexistuje, nikdy jsme to neviděli, žijeme všichni takto naplocho! Co jsi zač, ty divná bytosti, a kam nás to lákáš? To je nějaká hloupost, to si ani neumíme představit!" Hrůzou bychom se tiskli k zemi a nevěděli, co dělat. Tak nějak teď vypadá lidstvo… Lidí, kteří se pustili plochosti, sice přibývá, ale mnoho je jich ještě takových, kteří volají: "To nejde. Pomoc, ono se se mnou něco děje a já se hrozně bojím."

Cesta dál existuje

Ale ničeho se nebojte. Postup do dimenzí vyšších popisuji ve svých knihách a je to teprve začátek. Co píši a na co lidi reagují, to je to nejnormálnější, co se před námi otevírá! Pátou dimenzí nic nekončí. Naopak! Zázraky spokojeného života mezi moudrými lidmi žijícími v pravdě, smysluplnost žití bez marnění času v obavách a v nemocích, plnění svého životního úkolu, to je to nejnormálnější, co jsme. Pokud to takto nežijete, honem se plochosti pusťte! Já mám s plochým životem mnohaleté zkušenosti – celé dětství a část dospělosti jsem žila v takovémto omezení, až jsem z toho téměř zemřela. Když totiž posun po své cestě vývoje správným směrem nečiníme a nepostoupíme ani do třetí dimenze, natož do čtvrté či páté, energie z nás odtéká pryč. Plochost žití je házení řádného života Bohu do tváře s dovětkem, ať si své nápovědy k růstu strčí za klobouk, že my přece všechno víme lépe, nám nikdo nic říkat nebude – a už vůbec ne, že bychom se měli měnit. (Že marnění času, zmar příležitostí postupu do dalších dimenzí – tento odtok energie nesprávným směrem – je původcem nemocí, to snad ani nemusím dodávat.) Marnost žití a nemoci se sebou úzce souvisí. Sama jsem na ztrátu energie málem zemřela – byla jsem tak unavená, že mě nohy přestávaly nést a plochost žití vládla všude, kam jsem dohlédla. A tam někde začala má cesta odvahy. Nemocí jsem se dostala do bodu, kdy už to dál postaru nešlo a musela jsem něco změnit, pokud jsem chtěla žít dál. Jestli vás při čtení těchto řádků napadne, že to asi jinak nežli skrze nemoci nejde, tak to tak není. Nikde není psáno, že musíme stonat, ale bohužel plochost žití je tak zažitým způsobem, jak my lidé život prožíváme, že nemoci neminou v podstatě nikoho z nás. Ale nemuselo by to tak být. Stále dokola přemíláme svou omezenost – a fakt je to o ničem.

Pro mnohé jsou to věci ještě hodně nad jejich chápání

Ovšem vnutit např. moje informace do škol, aby se s nimi seznámily všechny děti a nemusely dělat stejná omezení jako my, to nejde. Zkuste si s učiteli či s lékaři promluvit o tom, že člověk není jenom snůškou masa a kostí, že máme svoji podstatu, která podléhá zákonitostem, které očima ani přístroji nevidíme – a mnozí vás budou považovat za blázna, možná i za nebezpečného šílence. Pokrok se druhému vnutit nedá. A tak píši. S plným vědomím toho, že není v mé moci ovlivnit, zda se to "ujme", či to nepoužité bude viset ve vzduchu ještě pár století… A k tomu budeme umírat na nemoci, které bychom dávno mohli pomocí těchto informací zvládat.

Nejsem žádný fenomén a to, co píši, jsou "absurdní normálnosti". Absurdní v tom, že lidem od základu přehazují život, když se s nimi seznámí a začnou se nad nimi zamýšlet, v prvním okamžiku je to pro ně docela rána. Dlouhé roky si totiž mířili jedním směrem – třeba doprava, a maximálně zvolí výše zmíněné ploché pohyby. A najednou dostanou námět nejenom k pohybu vzhůru, ale ještě i nástin do dimenzí, které už jsou skutečně nad jejich chápání. A k tomu jim říkám, že je to normální cesta k vyléčení z bolestí těla i vztahů, že je to cesta pryč z bolestí celého světa. A tam to začíná být velice zajímavé! Lidé si uvědomují, že co jim říkám, přece dávno už vědí: nebaví je práce, jakou dělají, jen nevědí, čím jiným by se mohli živit, aby zaplatili své účty. To samé ve vztazích: oni by dávno chtěli žít čestněji, ale když opustí milence a milenky, se kterými podvádějí své právoplatné protějšky, jak vydrží život bez sexu? Prostě lidem se po náznaku možnosti udělat krok pryč z plochosti rozpadá život… Toto období nemine nikoho z nás! Že by to bylo příjemné, to netvrdím, ale pokud energie směřovaly stále plochým směrem a teď najednou se povolí do směrů dalších, je to pro člověka změna, která s ním zamává. (Že svoje životní poslání – práci, která nás nejenom živí, ale je smysluplná pro nás osobně i pro okolí – i vztahy, které stojí za to, najdeme až plochost žití opustíme, to víme všichni). A tak jsme na rozhraní: nikoho pokrok nemine, před Pravdou není úniku. Zbývá jen si uvědomit, že čím dříve zaběhnuté představy opustíme, tím lépe pro nás pro všechny.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2009.