Chrise jsem poznala, když jsem pomáhala v místním kočičím útulku a rozvážela toulavým kočkám krmení. Chris byl mohutný černý kocour. Špičku ucha měl roztrženou z nějaké pouliční rvačky, ale navzdory svému zlozvěstnému vzezření měl láskyplnou povahu kotěte. Na ulici nežil v hejnu koček, ale jako samotář v obchodní zóně nedaleko místa, kde jsme měli s manželem kavárnu.

Třikrát týdně jsem po práci, někdy i ráno, rozvážela krmení kočkám a Chrise jsem si nechávala na konec. Jemu jsem krmení nechávala u díry v plotě a Chris tam vždycky už čekal. Kdykoli jsem křikla: "Chrisi!" přiřítil se a v běhu šťastně pomroukával. Rychle se z nás stali kámoši. Otíral se mi o lýtka a dožadoval se hlazení, přitom mi položil přední tlapy na ramena a čumáčkem se mi dotknul nosu. Protože jsem ho měla čím dál raději, po čase jsem se rozhodla dát mu láskyplný domov. Sama jsem si ho vzít domů nemohla, měla jsem už pět koček a rodina byla z všudypřítomných chlupů docela otrávená. Manžel mi dokonce dal ultimátum: "Ještě jedna kočka a odcházím!" Mohla jsem se snažit sebevíc, nikdo neměl o tuláka zájem. Přišel podzim a s ním chlad a lijáky. Měla jsem strach, že se mu něco stane nebo onemocní, ale vždycky věrně přiběhl. Ironií osudu nehrozilo nebezpečí jemu, ale mně. Ještě před příchodem zimy jsem si nahmatala bulku v prsu a rázem jsem čelila nejděsivějšímu nepříteli dnešního lidstva – rakovině. Lékaři se optimisticky netvářili: měla jsem vzácnou, agresivní formu choroby, která jen zřídkakdy končila vyléčením. Vzhledem k velikosti nádoru bylo třeba vyzkoušet všechny dostupné zbraně, které při léčbě rakoviny pomáhají: chemoterapie, každodenní ozařování a operaci; to všechno mohlo být úspěšné jen za podmínky, že zhoubné buňky se masivně nerozšíří i do dalších orgánů. Po počátečním přívalu zoufalství jsem si uvědomila, že pro boj s tak mocným nepřítelem budu potřebovat všechny své fyzické, emocionální a psychické síly. Odmítla jsem vzít v úvahu nepříznivé statistiky, soustředila jsem se na pozitivní myšlení a činnosti, které mohly přispět k mému uzdravení. Cvičila jsem jógu, meditovala a představovala jsem si báječnou budoucnost, která mě čeká. Nasadila jsem si dietu plnou celozrnných výrobků a čerstvé zeleniny, brala velké dávky bylinných potravinových doplňků a tak si snažila zvýšit přirozenou imunitu. V polovině listopadu mi začaly vypadávat vlasy a chemoterapie mi vysávala síly. Přestala jsem pracovat v kavárně a zajistila jsem za sebe náhradnici, která krmila toulavé kočky místo mě. S Chrisem jsem se však rozloučit nedokázala; aspoň jednou týdně jsem se za ním nechala odvézt. Pokud mi řekli, že na něho nevolali nebo že se neukázal, byla jsem starostí bez sebe. Na Díkuvzdání, když mě přijeli navštívit rodiče, jsem manžela uprosila, ať mi dovolí vzít si Chrise domů. Zatímco rodina prostírala, vyklouzli jsme z domu s kočičí přepravkou. Chrise jsem neviděla už přes týden a bála jsem se, jak je na tom. Když jsme přijeli k plotu, Chris ležel stulený vedle svých misek na žrádlo, jako by nás čekal. Sotva mě zahlédl, začal příst a mazlit se. Nebránil se, nechal se strčit do přepravky. Po pár dnech jsme ho vzali k veterináři na vyšetření a tam se mi potvrdily ty nejhorší obavy. Chris za život v neutěšených podmínkách zaplatil krutou daň: měl vážnou plicní infekci a trpěl chronickým onemocněním ledvin. Prognóza zněla: dva týdny až dva měsíce. "Chápu, že se s tím dokážete jen těžko smířit…," začal veterinář. Neubránila jsem se smíchu. "Je mi třiačtyřicet, mám nádor jak tenisák", oznámila jsem mu. "Zřejmě nemáte ponětí, co všechno dokážu překousnout." Veterinář doporučoval, abych se k Chrisovi moc nepřibližovala, protože mám oslabený imunitní systém. Tvrdil, že v dohledné době stejně bude nejlepší dát Chrise utratit. Rozhodla jsem se, že kocourek dostane šanci, stejně jako jsem ji dostala já. Když jsem nad ním doma plakala lítostí, maminka mě přemlouvala, ať Chrisovo trápení ukončím. Vzala jsem ho do náruče a dovolila mu, aby se mi přitulil pod bradu; ať si ostatní říkají, co chtějí, ale Chris je bojovník stejně jako já. Naši vzájemnou oddanost posílil společný boj s nemocí, stali se z nás parťáci a ti z boje neutíkají. V následujících měsících jsem bojovala o život a Chris také. Našla jsem pro něho špičkovou kliniku, dostával léky, masti na boláky, tu nejlepší výživu jaká jen existovala. Brzy mu na ocásku vyrostla nová srst, oči se zahojily a ledviny začaly fungovat. Stejně tak já – chemoterapie zabrala a nádor se zmenšil na velikost, která byla operativně zvládnutelná. Vyhráli jsme oba. Teď, po dvou letech, znovu slavíme Díkuvzdání, já, moje rodina a Chris. Kocourek, kterému dávali nejvýš dva měsíce, doslova vzkvétá třetí rok. Můžete mi věřit, že oba svou druhou šanci využijeme co nejlépe.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2009.