V běžném denním životě si jen málokdy uvědomíme, že dech a naše myšlení jsou úzce spojeny. Tak třeba, jsme-li vzrušeni, dech se zrychlí, a to dokonce i tenkrát, není-li důvod našich emocí v našem okolí, nýbrž pouze v našem myšlení. Nebo naopak ve vypjatých situacích zadržujeme dech. Tento vztah je však možné i obrátit – dechem ovlivňovat myšlenky.

Dr. Paul Brunton ve svém díle "Nadjá" vede adepty jógy krok za krokem k dosažení vytčeného cíle a učí je jak pomocí dechových cvičení v meditaci zastavit samotnou funkci myšlení, ač nám zprvu sloužila při potřebných sebeanalýzách, "musí nyní být zcela zastavena, protože člověka vězní v čase". Upozorňuje však, že i k tomuto kroku by mělo být přistoupeno v pravou chvíli. Zdá se, že pokyn by nám mělo udělit naše nitro. Rozhodně nemáme příliš spěchat, pak bychom se nedočkali výsledků, ale ani váhání není na prospěch věci. V první řadě jde o to, abychom dokázali "osvobodit svou pozornost od neustálého plynutí nežádoucích myšlenek". Teprve tehdy, když se o to pokoušíme, zjistíme, jak je to obtížné. "Přivést je ke klidu se zprvu bude zdát tou nejtěžší věcí na světě, přesto to však může a musí být provedeno, pomalu a vytrvale". Nejbližší pomoc podle Bruntona tkví v regulaci dechu. Uvádí příklady indických jogínů, kteří dokážou pobývat v neprodyšné kobce několik dnů, ba i týdnů při zastavení funkce dýchání. Ověřené pokusy potvrdily, že "život může v těle pokračovat, i když dýchání je zastaveno". To jsou ovšem ojedinělé případy a žádný z adeptů se nebude o nic podobného pokoušet dříve, ani později. Takové příklady nás mají pouze přivést k poznání, že "cvičením dechu, naštěstí mnohem snadnějším, je možné ovládnout i mysl. Životní síla vězící v dechu a mentální síla, která oživuje mozek, vznikají ze společného zdroje." Je jím "život, který prostupuje vesmírem" a v každé lidské bytosti je její Nadjá. "Dech je znamení života", je fráze, jež má hlubší význam, než si myslí ti, kdo ji používají.

Dechové cvičení

Uklidnění dechu vede ke zklidnění mysli. Následující cvičení vede ke stavu vyrovnaného klidu a utišení mysli, při němž je meditace daleko snadnější. První předpoklad je usadit se do správné pozice s rovnými zády, oči mohou být zavřené. Nejprve vypudíme vzduch z plic čtyřmi prudkými výdechy, poté je možno věnovat se změně rychlosti dýchání. Brunton doporučuje po dobu pěti minut denně dýchat zpomaleně, a to až na polovinu původní rychlosti, kdy počet dechů činí mezi čtrnácti až dvaceti za minutu. Tento normální cyklus by měl být během jednoho až šesti měsíců zpomalen, ovšemže postupně a nenásilně, bez jakéhokoli přemáhání. Každý si musí najít svůj rytmus. Zpomalení doporučuje Brunton dosahovat tak, že na konci každého vdechnutí žák zadrží jemně dech na dvě až tři vteřiny, než opět vydechne. Dýchání musí být jemné, tiché a nenamáhavé. Žáci jsou varováni před ukvapeností, nikdy nesmějí zajít za bod, kdy cítí přepětí nebo bolest. Lidé trpící organickou nemocí srdce nebo plic by žádné dechové cvičení praktikovat neměli. Dýchání musí plynout hladce a vzduch má proudit tak jemně, aby se ani pírko nezatřepetalo, jak to radí čínští mystikové. Dechové cvičení není ovšem samoúčelné. Hlavní smysl tkví v tom, že po několik minut soustředěně pozorujeme pouze svůj dech. Mysl je odvedena od jiných podnětů a natolik propojena s dechem, že se posléze oba spojí. A co nám vlastně přinese toto cvičení? Tak, jak bude ubývat dechů, bude ubývat i myšlenek. Klid pokojného vdechování se bude projevovat i na zklidněné mysli. V okamžicích zadržení dechu "intelekt bude zadržen a jeho moc zahalovat skutečnost zeslabena". Cvičí se naše bdělá pozornost a žák se "při hledání Nadjá ponoří hlouběji do své bytosti". Další výhodou pak je, že můžeme čerpat ze cvičení užitek i v běžném denním životě. Napadnou-li nás pocity zlosti a vzteku, nebo naopak deprese a melancholie, stačí se uchýlit do samoty, vědomě zklidnit dech a "okamžitým a blahodárným účinkem bude uklidnění a nastolení harmonického postoje".

Oko do srdce okno

"Oko má užší vztah k duši než kterýkoli jiný orgán. Okamžitě přijímá a reflektuje inteligenci myšlení a vřelost soucítění. Je smyslem mysli a jazykem rozumu." Tak to vyjádřil už v 18. století slavný francouzský přírodopisec Buffon. Brunton pokládá oko za krále našich pěti smyslů a jeho úlohu pro člověka za klíčovou. Protože za každou činností těla i za jeho jednotlivými orgány vidí moc Nadjá, našeho pravého jáství, soudí, že "je to právě tato síla, která způsobuje přenos fotografického dojmu do vědomí a umožňuje vidění." Oko je podle Bruntona branou, kterou vjemy vcházejí, ale nezůstávají za ní, nýbrž se navracejí do světa. "Z lidského oka vychází určité záření." V Indii už odedávna nacházeli spojitost mezi částmi lidského těla a různými prvky v přírodě. Tak je země spojována s pažemi, voda s jazykem, oheň s očima. "Věřili, že duchovní vědomí člověka se vyjadřuje v pohledu jeho očí." Každý z nás má vlastní zkušenost, jak dokáže na druhého působit významný pohled. Od svůdných pohledů krásných žen až po mocně působící pohledy svatých a mystiků. Pověstně uhrančivý byl prý pohled Napoleona, který o sobě řekl: "Jen málokdy jsem použil meče, své bitvy jsem vyhrál očima, nikoli zbraněmi." Nadšení, které očima přenášel na své vojáky, bylo prý nakažlivé. V Indii se jako vojevůdce proslavil císař Akbar, který prý také vítězil magickou mocí vycházející z jeho očí. Jezuitští misionáři po setkání s ním popsali jeho pohled jako "zář moře ve slunečním svitu". Někteří dříve narození si možná ještě vzpomínají na hypnotizující zlou sílu vycházející z očí Hitlera, která si dokázala podmanit celé davy.

Oko je světlem těla

Slovy Bruntona "oko je smyslový orgán, který je v nejtěsnějším kontaktu s myslí. Není to jen fotografický přístroj, pasivní přijímač, nýbrž také velmi aktivní nástroj mysli a duše lidské osobnosti. Tím, že uznáváme blízký vztah mezi okem, egem a Nadjá, lépe také oceňujeme hodnotu zrakového cvičení." Poté co žák praktikoval po určitou dobu dechová cvičení a dosáhl stupně zklidnění mysli, může začít se zrakovými cvičeními. Nejprve si vyhledá obraz nebo fotografii osoby, která má pro něj duchovní význam. Obraz či předmět umístí žák do výše očí a posadí se na půl metru až metr od něj. Toto cvičení lze provádět i v přírodě – tehdy upře pohled i do větší dálky, na strom nebo třeba horu. Nyní žák soustředěně hledí na předmět po dobu pěti minut. Je samozřejmé, že mysl musí být upřena na daný předmět stejně jako pohled. "Upevnění zraku vede k upevnění mysli. Když je vědomé bytí člověka soustředěno v jednom bodě, začnou se projevovat jeho vnitřní zdroje, dosud zcela latentní."

Když žák zvládne tuto první fázi cvičení upevňování zraku, může přikročit k druhé fázi. Ta spočívá v tom, že pohled nechává stále pevně upřený, ale vědomí přenese z předmětu do nitra. "Nastane jakýsi polotranz, v němž se musíme snažit zůstat zcela bdělí." Pozorovaný předmět jako by pro nás zmizel. Brunton to přirovnává k lešení, které slouží také jen tak dlouho, než je budova postavena, potom je odstraněno. Vědomí soustředěné v místě neznámého středu nevnímá již svůj důvěrně známý obvod. Když ten zaniká, "začne do okruhu naší pozornosti pronikat první slabé zjevení našeho pravého bytí". Tento jev potrvá zprvu jen pár okamžiků, ale tyto chvíle se při vytrvalém opakování budou více a více prodlužovat. Brunton zde opět varuje před předčasným nebo nevhodným praktikováním, které může nepřipraveného žáka vést "k pouhé autohypnóze nebo k medijnímu tranzu, a nikoli k získání vyššího duchovního výsledku". Zato těm, kdo jsou zralí a připravení, "pomůže ke splnění duchovních tužeb, protože usnadňuje ponoření malého já do Nadjá". Brunton se věnuje také vstupu duchovní světelné energie do celého fyzického těla. Připomíná zde známý výrok Ježíše (Matouš 6:22): "Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo." Vysvětluje ho tak, že oko má být odvráceno od složité rozmanitosti světa, což má za následek stažení mysli do vnitřního přirozeného bytí. Potom je i celé tělo plné duchovního světla. Slovo osvícení je tu chápáno v plném slova smyslu. Ti, kdo se noří do své jednoty s Bohem, jsou plni světelné moci, která vyzařuje i navenek. Odtud pochází i svatozář, kterou vídáme na obrazech svatých. Brunton uzavírá, že kombinací dechového a zrakového cvičení se probouzejí možnosti člověka, které jsou naším dědictvím, k němuž se však nehlásíme. Tato cvičení přivádějí naše ego, které se toulá ve světě jako marnotratný syn, do našeho trvalého domova. "Když je naše mysl bystrá, soustředěná a klidná, pak svůj nárok na dědictví prokážeme."

Srdce rovná se duše

Spojení našeho já a srdce nepopírají ani materialisté nebo ateisté. Nepotvrdili by ovšem spojitost srdce a duše, i když platí "obecný předpoklad, že nejhlubší lidské city vznikají v srdci, což bezděky svědčí o určitém tajemném vztahu mezi božstvím v člověku a jeho fyzickým srdcem. Jaký cit je hlubší, než když si člověk uvědomí božskou přítomnost?"

Následuje citát ze starého tajemného mystického spisu Čandogya upanišáda: "Má duše v nejvnitřnějším srdci je menší než zrnko rýže, ječmene, prosa nebo jádro prosného zrnka; toto je má duše v nejvnitřnějším srdci, větší než země, větší než prostor, větší než nebesa, větší než tyto světy." Brunton mnohokrát opakuje, že pravé jáství člověka je čisté vědomí a dále že toto vědomí je vlastně Nadjá stojící za veškerou mentální činností. Z toho vyvozuje, že pravé sídlo lidského vědomí není v mozku, ale v srdci. Myšlenky jsou závislé na vědomí jáství, jako třeba jsou napsaná slova závislá na papíru. Proud myšlenek pochází z tvořivé síly Nadjá, takže existuje stálý pohyb mezi Nadjá a intelektem, mezi srdcem a hlavou. "Ze srdce, jež je původem rozvětvení životního proudu a vědomého bytí, čerpá ego intelekt. Bez Nadjá, jež je vyživuje, oba by zanikly a zmizely."

Návrat z hlavy do srdce

Omezený pohyb jáství stoupá ze srdce do hlavy, kde nachází prostředníka v mozku – v mysli. Odtud zúžen na osobní myslící vědomí vychází ven smyslovými orgány, "slučuje se s vnějším světem a nakonec se utopí v moři vnějších dojmů. V této chvíli již zcela zapomíná na místo svého původu" – Nadjá v srdci. To je vysvětlení skutečnosti, že omezené Já věří, že jeho domovem je fyzický svět. A také že je soběstačné, nezávislé a celistvé, že žije a jedná z vlastní síly. Ale právě v tom se mýlí. Právě tak jako jsme při filozofické analýze došli k tomu, že skutečnost hmotného vnímání světa je v jeho mentálním vnímání, tak také skutečnost intelektu je v jeho tajemném zdroji – srdci. Bez Nadjá by ego neexistovalo. "Světlo vědomí je jen světlo vypůjčené od věčného Nadjá. Život ve hmotném těle je pouhou kapkou z nekonečné a nesmrtelné síly Nadjá. Pokud bude ego nahlížet na hmotný vesmír okny smyslů, bude setrvávat v klamu, že tento hmotný vesmír, tělo a ono samo tvoří život." Přes toto obrovské omezení vědomí přece ono samo zůstává jediným spojovacím článkem s Nadjá. Chceme-li tedy pokračovat na duchovní cestě, musíme vědomí odpoutat ze sídla intelektu, mozku a přesunout ho do sídla Nadjá, srdce. Brunton přirovnává tuto část činnosti k činnosti potápěče, jehož práce vlastně začíná až poté, co se ponořil pod vodu. Je plně soustředěn na určitý objekt svého hledání. "Podobně člověk hledající duchovní pravdu musí být na tomto pokročilém stupni stejně zcela zaujat jediným – pátráním po Nadjá."

Poslední cvičení

Neměl by se o ně pokoušet nikdo, pokud předtím již delší dobu neprováděl cvičení zrakové a dechové tak, že se mu stalo již zcela snadným a běžným. Jde tedy o to, že plnou pozornost jemně odvede z hlavy do nitra. V prsou pocítí jemnou, něžnou přítomnost podobnou vánku. Může se stát, že se dostaví i určité teplo nebo vnitřním zrakem uvidí příjemnou záři. Vzpomeňme na ohnivé srdce, které kdysi malovali malíři v prsou Ježíše nebo svatých. Ego zrozené v lidském srdci se do něj navrací, aby tu dobrovolně zemřelo. Připomínají se slova žalmu "Buď tichý a věz, že já jsem Bůh". Od adepta se zde žádá odvaha i ochota zemřít. Cítí naprostou odevzdanost k Bohu, "buď vůle Tvá". "Zahrnuje to i vzdání se každé myšlenky na to, že jsme na duchovní cestě a že hledáme duchovní cíl. S utlumeným dechem čekáme jako šeřící se krajina ztichlá před zapadajícím sluncem."

Již nehledáme Já svým intelektuálním úsilím, ale necháme Já, aby hledalo nás. Teprve až se dokážeme vzdát egoizmu i v jeho nejrafinovanějších a takřka neviditelných podobách, dochází k transformaci z osobnosti do neosobnosti. Dochází ke znovuzrození často zmiňovanému v bibli. Člověk dosahuje vlastního božství, "jehož hledání končí a duše, která se do té doby zdála jen mlhavou abstrakcí, stává se v jeho obnoveném životě živoucí skutečností".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2009.