V poslední době při čtení popisu dějinných událostí, které jsem již zažil, mnou zmítá pochybnost "o zdraví mého zraku". Něco jiného jsem na vlastní oči viděl a něco jiného vlastníma očima o tom čtu. Samozřejmě s tím, že napsané je vyhotovováno "vědecky erudovanými" a otitulovanými historiky. Již delší dobu mnou prostupovala touha nějakého takového historika z povolání vidět, abych se pokusil přijít na kloub příčině vysoké míry neschopnosti historiků odhalit a vysvětlit pravou podstatu všech rozhodujících dějů 20. století u nás i ve světě. Není vůbec divné, že se dějepisci na školách vyhýbají výuce našich nejnovějších dějin.

Nechce se jim učit historiky k věření v předložené, že komunistický režim svrhlo cinkání klíčů na Václavském náměstí v kombinaci se zasedáním herců v občanském fóru. Příliš mnoho lidí si starý režim ještě pamatuje. Ještě tak se dá učit, že první republika vznikla v důsledku deklarace našich a slovenských krajanů v USA v kombinaci s manifestem českých spisovatelů a srocením davu na Václavském náměstí 28. října 1918. Poměry v císařství si již nikdo nepamatuje. Rovněž idealizace první republiky ve stylu "špatné zapomeňte" se dobře poslouchá.

Štěstí ve formě "naražení" na graduovaného historika se na mne usmálo až při náhodném setkání s kamarády v Horaždovicích. Navíc s historikem, zabývajícím se dějinami 20. století. Okamžitě jsem zapředl rozhovor, abych si ověřil způsob myšlení, způsob získávání podkladů a stereotypy tvorby závěrů z nich – neboli zjistil, jak se vytváří "vědecká" konstrukce dějin. Nezajímaly mne ani tak "vědecky přijaté" názory na příčiny odvíjení se událostí jako myšlenkové přístupy atestovaných vykladatelů. Onen historik při svém vědecko-světonázorovém založení ani netušil, jak z něj čtu myšlenky a zdroje. A výsledek byl pro mne velmi poučný. Přišel jsem na to, proč tzv. vědecká historie sice přesně stanovuje data a zevní popisy dějů, ale jinak se úplně mýlí v jejich výkladu a tím ve výkladu celého toku dějin. Příčina se odvíjí od dvou základních vad, implantovaných studentům při studiu. Přestože se tito následně upřímně snaží do dějin a jejich smyslu vniknout, už jako profesionálové, jsou výsledky jen "předložené k věření".

Tvrdá bariéra materializmu

Prvním blokujícím implantátem, který z diskutujícího "sálal" na dálku, byl dialektický materializmus v "morku kostí". Po krachu uplatňování tohoto světonázoru v praxi se nyní přejmenoval na redukcionizmus nebo skepticizmus. Obsedlost graduovaných historiků tímto světonázorem u nás není překvapivá. Vždyť kdo mohl být v době 40 let trvajícího reálného socializmu přijat ke studiu historie na filozofické fakultě? Kdo jiný než ten, kdo se tvářil jako "kovaný" ve vědeckém komunizmu, navíc s příslušným rodinným původem! To si přece každý pamatuje, ty poměry 100 hlásících se ke studiu na 5 přijatých. Aktéři komunistického dějinného pokusu dobře věděli, že kdo vykládá minulost, formuje tím myšlení současníků! Přerod bývalých dialektických historiků v současné "tržní" je snadný. Ono dialektické myšlení bylo "tržním" také! Jen se netržily granty přímo, ale odměny se dávaly ve formě titulů. Metodou snadno prohlédnutelnou. Kdo nejpřesvědčivěji vysvětlil správnost jakéhokoliv rozhodnutí strany a vlády, dostal docenta nebo katedru. Dopad totálního prostoupení historického bádání "kovanými" materialisty je pak takový, že každý z bádajících z podstaty svého redukcionistického světonázoru má absolutně zablokovanou intuici neboli třetí oko. Vždyť vsugerováním totožnosti vědy s materializmem se mu "stalo jasné", že vnitřní "vidění", tzv. třetí oko, je jen subjektivní hra mozkových buněk z nedostatku kyslíku či nervových mediátorů! Materialista má za objektivně existující jen tu část světa, která je vnímatelná smysly. Vnitřní podstata těchto smysly vnímaných dějů je pro něj jen subjektivním dějem, subjektivní pravdou. Odtud původ postmodernistického pojetí "mnoha pravd". Jemnější existující energie, zachycované zvířaty masově, u člověka jen zbytkem tzv. šestého smyslu, pro materialisty neexistují. Tyto energie jsou zachytitelné jen rozvinutým čidlem stejné vibrační úrovně, stejné jemnosti. Vibračně jemné je možné vnímat a nazírat jen stejnorodým, jak 4 tisíce let učí indická filozofie. Materialista, který na jemnější než hmotné vibrace nevěří, si jejich vnímání třetím okem svým typem víry vlastně "vypíchnul". V intuici a čtení úmyslů a myšlenek je slepý. Proto pohnutky, úmysly a myšlenky moc držících aktérů dějin nemůže odcítit, nebo dokonce při vyšším stupni jasnozřivosti vidět. Každá negramotná z cikánek, které jsou proslulé intuicí, by při vybavení fakty byla lepší vykladačkou dějin než graduovaný materialista.

Absence praktické zkušenosti

Druhou, současné historiky blokující vlastností je absence jakékoliv jejich vlastní osobní zkušenosti z praktické politiky. Proto i v minulosti nejlepšími vykladači historie u nás byli praktičtí politici Palacký a Masaryk. Měli praktickou zkušenost, jak to skutečně chodí v politice a tajných službách. Představu si konec konců může z vlastní zkušenosti udělat každý sám. Zajisté se zúčastnil nějaké schůze a ví, že nejdůležitější pro její výsledek a vyznění je předběžná dohoda jejích svolavatelů! Vlastní průběh a vyslovené názory řídí obvykle "žádoucím směrem" předsedající. A nakonec rozhodující je dohadování o tom, co se "dá do zápisu" neboli do zprávy "nahoru" či do budoucnosti! Ta zpráva velmi často neodpovídá průběhu shromáždění a vysloveným názorům. To přece každý zažil. A jen z těch zápisů pak vědečtí historici sestavují průběh a smysl dějin. To je stejně realitě vzdálené, jako sestavovat dějiny dotyčné doby z výstřižků dobového Rudého práva. Předtím se stejným způsobem sestavovaly dějiny ze šlechtických shromáždění nebo ze zápisů církevních koncilů. Soubor těchto domněle pravdivých výstřižků prohlašují materialističtí historici za "vědecky doložené". Jenže situace v účelovosti konstrukce dějin je ještě daleko horší. Vyznění manipulovaných zápisů navíc určuje ten, kdo má momentální moc nebo peníze. Každý si zajisté dovede představit, jak by na základě stejných podkladů vypadalo "vědecké" vylíčení české privatizace sponzory ODS, sociálními demokraty, či agenty KGB či CIA. Kdo jen malinko vhlédl do politiky, musel poznat, že všechna rozhodnutí a všechny podklady pro tato rozhodnutí byly záležitostí konání do hry skutečně zasvěcených a jejich prodloužených rukou, tajných služeb, společností, soukromých ochranek a "nezávislých" investigativních novinářů (jak to prosvítá z kauzy poslance Moravy). A tyto pohnutky, dohody a rozhodnutí se nejenže nikdy na papír nedostaly, ale naopak vždy byly automaticky kamuflovány tzv. zpravodajskými legendami pro nezasvěcené (legenda – náhradní vysvětlení, připravené k zakrytí skutečného záměru). Tuto realitu v předložených dějinách masa učitelů dějepisu cítí, proto se výuce nových dějin na školách vyhýbá "neprobráním" z časových důvodů.

Dokud žijeme, máme šanci

Musíme ale otázku položit jinak. Existují nějaké objektivní a spravedlivé, tedy skutečné dějiny? Na tuto otázku odpovídají sice kladně všechna světová náboženství, ale rovněž jako materializmus a ateizmus používají účelové výklady. Naivně se domnívají, že jim to "po zdůvodnění nahoře" projde. Neprojde! Navíc tyto objektivní zápisy všech dějů na zemi různě pojmenovávají, čímž zamlžují fakt klíčový pro konání každého člověka, politika zejména. V křesťanství se zápis všech dějin pojmenovává "knihou života", v Indii akáša, v ezoterice se nazývá zápisem v astrální dimenzi. Pouze pro dialektickomaterialistické Sisyfy nic takového neexistuje. Vše je pavědou. Je možné se o neexistenci akašické kroniky či jakéhokoliv zápisu dějů dočíst v knize profesora Heřta "Slovník pavědy". Autor její neexistenci "zjistil" tím, že do ní nemohl proniknout jako Rudolf Steiner. Přání ateisty, aby nic z konání a myšlení lidí nebylo zachyceno, je zde otcem myšlenky, jako u mnohých "vyvrácení". Marně se však ateisté těší, že smrtí těla vše skončí. To bude překvapení v jejich dni posledním! Kdyby raději vyslechli bývalého Sisyfa Miroslava Krále. Já mohu potvrdit jen to, že nejvíc jsem byl při mimotělním zážitku překvapen i zápisem myšlenek jiných. Ty jsem v okamžiku reálného děje neviděl a nepoznal! Ano, "tam", tj. v božské kronice stvoření jsou zapsány i myšlenky všech lidí při všech jejich aktivitách. Následně jsem si také vzpomněl na Moodyho líčení v knize "Život po životě", kdy si resuscitovaní po autohavárii vzpomínali, jak "viděli" myšlenky těch, kteří jim přibíhali na pomoc. Vše viděli v době, kdy sami leželi v autě v bezvědomí! Jestliže z těchto střípků poznání složíme celý obraz, dojdeme k závěru, jak jakýkoliv čin a jakákoliv myšlenka je zaznamenána. A že vytvářet a měnit tento záznam můžeme jen za života těla. Jakmile tělo jeho smrtí ztratíme, pak už jen můžeme pasivně hledět na dosud vytvořené. Navíc Světlo na konci tunelu nám osvítí to špatné, činy i myšlenky takovým způsobem, jak jsme to za života ani vidět nemohli. A nemůžeme se těchto vlastních zápisů zbavit. Také platí ten zákon, že v záři Světla nic nelze "čímkoliv vysvětlit". Asi jako v automobilizmu pravidlo, že co neubrzdíš, neukecáš! Proto pokud člověk žije, má vyvinout maximální úsilí v tvorbě správného, včetně myšlenek, protože se na to bude on a všichni "celou věčnost" dívat. Špatnému myšlení a činům, zejména v neodpovědném mládí, se ani "svatý" člověk nevyhne. Má ale vždy možnost zařazením "pohledu z hlediska věčnosti" do svého myšlení a konání bilanci zápisu změnit. Tím se takový člověk produchovňuje, "zrozuje" z Ducha věčnosti. Získává tím ještě šanci obrátit poměr "pozitiv a negativ". Dokud žije, může udělat maximum možného dobrého.

Z úhlu tohoto poznání aspektu lidského bytí, z existence dokonalého zápisu pak nutně musí poznat, jakými božskými dary jeho duchovnímu vývoji jsou Ježíšova podobenství v evangeliích. Ona jsou to, která právě tento aspekt života zdůrazňují. Na úkor jakýchkoliv rituálů. Jsou to ona podobenství, v nichž se hovoří o měření dobrou mírou, o shromažďování pokladů v nebi, o prozíravém správci, o budoucím skládání účtů, o moudrých pannách, o spočítaných vrabcích nebeského Otce. O tom, že vše, co je skryto, bude odkryto, o tom, že nikdo neodejde z tohoto světa, aniž nezaplatí jeho Tvůrci do posledního haléře. Z druhé strany světa také nakonec všichni uvidí, odkud "foukal vítr" pro tvrzení různých otitulovaných balamutěnků, že žádné zápisy neexistují, že po smrti těla nic není. A jak bude zle těm, kteří nevěřili své intuici a nalítli na "experty" s vypíchnutým třetím okem.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2009.