Nerad píšu nekrology, ale rád se vrátím k životu VÁCLAVA ŠVEJCARA, malíře mystických obrazů, který o loňských Vánocích přešel na druhý břeh bytí. Ze setkání s ním v poslední době jsem měl dojem, že smrti se nebojí. Prošel jí totiž už jednou, "nanečisto", viz dále.

Na dvousetmetrové lodi sedával o nocích až na přídi, a i když tehdy ještě nevěděl nic o meditaci či modlitbě, cosi to s ním udělalo. Představte si toto: Všude je úplná tma, protože loď nesmí být v noci (kromě pozičních světel) osvětlena. Hvězdy jiskří tak, jak to my v okolí měst tady neznáme. Stovky či tisíce kilometrů od pevniny, stovky či tisíce metrů vody pod sebou, miliardy kilometrů pod hvězdami. Občas jen fialově světélkující plankton. Už to samo působí na nitro zvláštně. Ozvěny toho pociťoval Václav při malování celý život. Z moře si přinesl určitou poetiku, kterou moře stimuluje.

Jak k tomu všemu přišel?

Písecký námořník po skončení mořských toulek začal malovat moře způsobem, který není ledajaký. Jeho obrazy jsou přesvědčivé, působí silně a neotřele na první pohled.

Protože považoval "své" téma za již "otřepané", tedy jen stručně. Když se plavil kolem západních břehů Afriky, postihl ho zánět slepého střeva. Následovalo vylodění v Libérii, převoz do nemocnice, narkóza, operace. Prošel zážitkem blízkým smrti. Známý tunel, světlo, na jeho konci bezmezně laskavá světelná bytost Kristova… Tehdy o tom však nic nevěděl, tedy přičítal původ zážitku narkóze. Pak si přečetl Moodyho a zjistil, co to bylo. Od té doby se mu otevřela jakási dosud neznámá pocitově výtvarná sféra. Byla to úroveň vyššího astrálu. V duši zůstaly obrazy, ale i podněty ke změně nazírání na svět. Malba mu tehdy vyplynula jako prostředek k vyjádření toho, co ho naplňovalo. Toulky skončily, malování začalo.

Naštěstí se malíř neřadil mezi ty, kteří meditaci, léčení, duchovno, ezoterično, transcendentno skloňují ve všech pádech. Spíš se snažil žít svůj život poctivě a důvěryhodně. Možná že nyní, po průchodu oním tunelem ke světlu, to váží na váze jeho života víc než prodělaná školení, kurzy či metody. Na různých "záhadologických" či "odblokovávacích" akcích, kde je též o jeho obrazy zájem, padají dotazy typu: "A na co je tento obraz?" Odpověď autora: "Aby se někomu snad líbil" – bývá pro mnohé nepřesvědčivá. Je tu kámen úrazu: dnes musí být kdeco označeno za léčivé na to, či ono. Stačilo by dát pod každý obrázek slovíčko – na ledviny, proti skleróze, k sexuální stimulaci atd., a rázem by byla hodnota několikanásobná. Bylo by lákavé podlehnout svodu hesla "Svět chce být klamán, tedy budiž klamán" a využít boomu komerční ezoteriky. Jistě, jsou takoví. Mezi ně ale Václav Švejcar nepatřil. Neřadil se záměrně mezi ty, kteří se honí na různá "spirit-bulvár-show", kde někteří vůdci a svůdci s euforizovanými začátečníky jen manipulují a dokládají to různými okultními efekty. Švejcar nepodlehl těm, kteří slibně hovoří o lásce, Kristu, nirváně, etikoterapii, kosmických vibracích, čakrách, rozšířeném vědomí, krystalech, auře atd., ale nedokáží se zodpovědně postavit k vlastním životním úkolům – těm nepatrným denním, ani k těm osudovým, kde třeba máme v sobě něco zodpovědně vypěstovat právě školou praktického života. K ní patřilo i to, že nepropadl slávychtivosti (na rozdíl od některých podobně malujících kolegů, kteří v něm viděli nežádoucí konkurenci). Kdysi zatoužil po křtu. Je to jistě úkon správným směrem. Avšak deset lekcí katolické věrouky, kterými měl předtím projít, ho odradilo. Nepostačovaly mu "jedině správné" náhledy, které vylučovaly reinkarnaci a zákon vyrovnání. Měl prý jen věřit, ale samostatně přemýšlet či diskutovat směl jen v určitých mezích, a proto "odpadl".

Václava Švejcara postrčilo v jeho lidském vývoji třeba i to, že dokázal postavit dům, což není jen tak. Finanční problémy a nejistota, mnohaleté zadlužení, tucty potvrzení a razítek, denní kontrolování některých řemeslnických šejdířů a podvodníků, ale třeba i osobní fyzická dřina… Přesto se neuchýlil ke zlobě, ani k zapšklému nadávání na všechno, které je dnes tak módní. Zkouškou prošel. Asi by bylo dobré, kdyby si každý z nás nějaký ten životní dům samostatně postavil a nesunul se k nikomu do duchovního podnájmu.

Není bez zajímavosti, že když v místě určeném proutkařem vrtal Václav Švejcar studnu ve skále, po předpovězených sedmi metrech vytryskl takový gejzír čisté vody, vhodné i pro kojence, že je to jeden z nejčistších a nejmohutnějších pramenů v Písku. Že by v tom byla nějaká symbolika? Náš společný přítel Štěpán Rak, se kterým jsme občas zahajovali Václavovy výstavy, ji v tom vidí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2009.