Velmi zvláštní lokalitou u nás, k níž se vztahuje řada prastarých mýtů, legend a historických událostí, je bájná hora Blaník u Vlašimi, respektive "Velký Blaník". Snad k žádné jiné hoře v Čechách se nepojí takové množství roztodivných příběhů jako právě k Blaníku. Existují očitá svědectví poukazující na setkání s podivnými, mohutnými bytostmi jak na Blaníku, tak i v jeho bezprostředním okolí. Velice známá je legenda o "blanických rytířích" žijících údajně v nitru této záhadné hory, kteří jsou připraveni pomoci české zemi ve chvíli, kdy bude nejvíce ohrožena.

Tajuplné srdce hory

Příběhy o Blaníku, které kdysi dávno vznikly údajně na základě zkušeností očitých svědků, přinášejí další informace o tom, že nitro Blaníku je duté a může skrývat mohutné jeskynní prostory. Jedna z legend, kterou zaznamenal i český učený jezuita Bohuslav Albín, praví, že občas je na jednom místě v lesním tichu slyšet zvuky připomínající zurčení podzemní vody. Záhadolog Zdeněk Krušina, zabývající se již celá léta historií Blaníku, připomíná v jedné ze svých odborných studií, že v roce 1988 byl do liščí nory na úpatí této hory vpuštěn jezevčík. Vrátil se ale až za šest hodin úplně mokrý od vody. Jeho štěkot uvnitř hory zněl tak, jako by se zvíře ocitlo v nějaké velké dutině. Na základě poznatků a vyprávění o Blaníku je možné odvodit, že v této bájné a tajemné hoře existují dosud neobjevené podzemní prostory, které mohou skrývat nejedno překvapení. Pověsti o lidech, kteří prý za velmi podivných okolností do těchto prostor v minulosti zabloudili, svědčí o tom, že čas zde plynul jinak než na povrchu; venku plynul nepoměrně rychleji. K těmto "návštěvám" docházelo většinou prostřednictvím neznámých bytostí beroucích na sebe nejrůznější podoby. Lidé zůstávali jako očarovaní a následovali je do nitra hory, které se za nimi uzavřelo. Naštěstí jen dočasně. V této souvislosti jistě nebude od věci připomenout, že v posledních letech byly nad Blaníkem a v jeho okolí pozorovány zvláštní létající zářící objekty diskovitého a kulovitého tvaru, považované většinou svědků za UFO fenomény. V roce 1997 se zde také objevilo několik lokalit s kruhy (piktogramy) v obilí. Blaník je tedy i dnes spojen s řadou paranormálních jevů, pro které ve většině případů chybí objektivní vysvětlení. Existují úvahy o tom, že je místem, kde je ukrytý nějaký tajný vchod do podzemní říše bytostí energetické či duchovní povahy. Z literatury je zřejmé, že setkání s tvory, kteří jako by koexistovali s naším světem, nejsou žádnou českou specialitou nebo zvláštností. S podobnými pověstmi se lze setkat na celém světě. Jejich základ však musí v něčem spočívat a stopa je stále zřetelnější a vede ke ztracené civilizaci a jejím prapůvodním "technologiím", o nichž se můžeme zatím pouze dohadovat.

Záhadná zmizení

Málo známá je také historická událost týkající se Velkého Blaníku ve vztahu k základním kamenům Národního divadla v Praze. O tomto divadle již bylo mnohé napsáno a řečeno a jistě budeme mít možnost se i nadále seznamovat s celou řadou dalších zajímavostí, neboť se jedná o překrásný kulturní stánek našeho národa, který stále poutá pozornost jak našich spoluobčanů, tak i početných zahraničních návštěvníků. S láskou vzhlížejí lidé k tomuto monumentu na malebném vltavském nábřeží. Zdá se, jako by tato budova zamyšleně hleděla na smíchovskou stranu přes Vltavu, k mohutnému Petřínu, idylickému místu Prahy. S historií Národního divadla jsou také spojeny pozoruhodné události, o kterých jsme se učili ve škole a jež se opakují při různých příležitostech vztahujících se k této "zlaté kapličce". Ovšem k budově Národního divadla se také váží události méně známé, o kterých se široká veřejnost dovídá až nyní. Zajímavé skutečnosti o jeho základních kamenech jsme se mohli dočíst v jednom časopisu, kde bylo uvedeno, co předcházelo tomu, než mohly být kameny slavnostně převezeny do Prahy. S jedním z nich je spjata záhada, kterou se zatím nepodařilo objasnit a těžko se to asi podaří. Mezi základními kameny jsou kvádry, které byly nalámány v nejpamátnějších kopcích naší země – na Řípu, Vítkově, Vyšehradu, Radhošti a Blaníku. Každý z kamenů má svůj příběh. Tak například ten z hory Řípu se po svém odlomení ze skalního masívu náhle skutálel po svahu dolů a rozlámal se. Jak známo, do Prahy ho doprovodilo tři sta jezdců a cestu mu lemoval špalír nadšených družiček s košíčky plnými květů. Nejzáhadnější historka je však spojena s kamenem, který byl odlomen na Blaníku. Příběh hodný fantazie Ericha von Dänikena začal v blanickém kamenolomu v dubnu roku 1868 právě ve chvíli, kdy se tu lámal základní kámen pro stavbu Národního divadla. Při lámání mohutného kamenného kusu došlo k události, která se na první pohled zdála být velkou životní tragédií. Práci měl na starosti kamenický pomocník Václav Podbrdský z Louňovic. Ten udělal při práci špatný krok a zřítil se z výšky šedesáti metrů dolů do hloubky v kamenolomu. Zděšení spolupracovníci však na dně hlubiny žádné tělo nenašli. Přitom ho viděli padat, ne však dopadnout na zem. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Brána do neznáma

Když uplynulo zákonem stanovené období, byl tento muž úředně prohlášen za mrtvého. Jaké však bylo zděšení a překvapení Louňovických, když se po osmnácti letech "nebožtík" najednou objevil. Jeho první cesta vedla k soudu do Vlašimi, kde Václav Podbrdský požadoval, aby mu jeho bývalý zaměstnavatel, kamenický mistr Šolín, zaplatil mzdu za vylomení základního kamene pro Národní divadlo v Praze. Přesto, že se udivený mistr odvolal, musel nakonec Podbrdskému vyplatit dlužnou mzdu i s úroky! Pro soud, který tento zvláštní soudní případ projednával, bylo rozhodující, že se Václavu Podbrdskému za pomoci četných svědků podařilo u soudu prokázat svou totožnost. Kde ale tento muž byl celých osmnáct let? Před vojenským soudem, kam se dostal pro podezření z vyhýbání se základní vojenské službě, podal neuvěřitelné vysvětlení. Jak u soudu uvedl, "po dopadu jsem se probral ve velkém klenutém sále, kde mě přivítala krásná dívka. Cítil jsem se najednou jako jiný člověk, jako bych byl studovaný a učený." V tomto neobvyklém a pro většinu z nás asi těžko pochopitelném stavu za hranicemi našeho lidského vnímání se postupně setkal s úplnou sestavou našich velikánů – počínaje Cyrilem a Metodějem přes Karla IV. a Jana Husa až po naše slavné buditele. S některými z nich si dokonce telepaticky porozprávěl! Jejich řeči prý nerozuměl, myšlenkám však ano. Závěr zážitku Podbrdského byl rovněž ve stylu vlasteneckých alegorií: velikáni se za zvuků staroslověnského chorálu odebrali zpět do nitra hory a krásná dívka – Génius Čech se s Václavem Podbrdských rozloučila. Poté se vznesla ke stropu, kde se změnila v jasnou letní oblohu. Podle Václava Pobrdského to vše mělo trvat jen osmnáct hodin. Když však vyšel z hory ven, zjistil, že uplynulo osmnáct let. Vojenský soud kupodivu kameníkovo vysvětlení fakticky přijal. Označil je sice za fixní ideu, ale Václava za uniknutí vojenské službě nijak nepotrestal. Kde skutečně tento muž celých osmnáct let byl? To nikdo neví: ani na smrtelném loži nic neprozradil. Je možné, že kameník opravdu vstoupil do jiné časoprostorové dimenze? Někteří badatelé to považují za velmi pravděpodobné. Na Blaníku prý existuje jakási "energetická brána", která něco takového umožňuje. Ostatně popsaný případ nebyl první svého druhu, rozdíl je jen v tom, že předešlá "dočasná" zmizení na Blaníku zůstávala pouze v rovině legend. Nelze tedy vyloučit, že v základech Národního divadla spočívá základní kámen z brány do jiné časové dimenze!

Tisíce návštěvníků Národního divadla jistě ani netuší, že je může ovlivňovat a působit na ně jakási zvláštní síla a energie, vycházející ze základního kamene, jehož původ tkví v záhadné, tajemné a četnými legendami opředené hoře Blaníku. I tato energie může citlivým návštěvníkům pomoci znásobit jejich umělecký prožitek při zhlédnutí klasických děl uváděných na prknech Národního divadla v Praze.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2009.