Když vcházíme branou Staroměstské mostecké věže na Karlův most, je to jako bychom vstupovali do samostatného, časově neohraničeného prostoru. Obklopí nás zvláštní, těžko popsatelná atmosféra, pro kterou lze jen těžko najít jednoznačné vysvětlení. Jestli vůbec má smysl nějaké vysvětlení hledat. Stejně jako pátrat po tom, proč Karel IV. čekal po povodni, která zničila Juditin most, ještě patnáct let, než začal stavět nový. A proč nechal jeho základy položit právě 9. července ráno v pět hodin třicet jedna minut.

To se stalo v roce 1357. Nevíme nakolik byl nakloněn astrologii a numerologii, ale víme, že začátek stavby byl kromě jiného určován také postavením planet. Práce na mostě, malé tajemné pevnosti, trvaly nekonečně dlouho, skončily někdy na začátku patnáctého století.

Archeologické nálezy potvrzují, že přechod přes řeku měl už od pradávných dob svá vyšlapaná místa. V pražské kotlině byla takovým nejpřirozenějším místem pro cestu, která by spojovala oba břehy, oblast kolem Malé Strany.Tady řeka, na rozdíl od ostatních příkrých břehů, srovnala terén a na vodu položené klády svázané provazy – říkalo se tomu prahy, pak dotvořily přímé a celkem plynulé propojení mezi pravým a levým břehem Vltavy, která tuto kotlinu rozdělovala. Zřejmě od toho také Praha odvozuje své jméno.Tudy se pak přepravovalo zboží, tady zcela nenásilně vznikala křižovatka cest, směřujících prakticky do všech významných měst tehdejší středověké Evropy a tím sem také vnášela rozmanitost národností a kultur, které vytvářely pestrý kolorit města a života jeho obyvatel.

Most královny Judity

Je pravděpodobné, že most přes řeku byl už daleko dřív, než máme doloženo. Nepřímou zmínku nacházíme například v Kristiánově legendě. Některé prameny mluví dokonce o lodi, která měla oba břehy spojovat. Jenomže to všechno patří spíš do sféry logických úvah. První zpráva o mostě je z roku 935, a to v souvislosti s převážením těla knížete Václava ze Staré Boleslavi do Prahy. Další záznam je z roku 1118. Kosmas uvádí, že tehdy prý voda vystoupila do výše 10 loket nad most, což bylo zhruba 6 metrů a pobořila ho. Byl dřevěný, snad někde v blízkosti Rudolfina. Velká povodeň v roce 1157 ho poznamenala znovu, takže Vladislav II. se rozhodl postavit most kamenný, inspirovaný mostem v bavorském Řezně. Při jeho stavbě (kronikář Vincencius Pražský připisuje největší zásluhu za jeho realizaci Vladislavově druhé manželce, královně Juditě Durynské) použili pískovcových kvádrů. Byl dlouhý 514 metrů, široký 6,90 m a měl 21 oblouků na dvaceti pilířích. V roce 2000 archeologové objevili jeho další zbytky s dlažbou a zábradlím v domě U Modrého lva, v ulici U Lužického semináře. Ten dům sousedí s domem U Tří pštrosů. Dochoval se také, i když zčásti poškozený reliéf, zobrazující pravděpodobně Vladislava II., jak od císaře Barbarossy přijímá královskou korunu. Ke korunovaci došlo v roce 1158, což je také jedna z velice zajímavých kapitol českých dějin. Reliéf je umístěn na nižší románské Malostranské mostecké věži. Juditin most se začal stavět kolem roku 1170. Emanuel Poche v knize Prahou krok za krokem píše: "Tento most byl postaven již skoro v místech dnešního mostu, poněkud severněji od něho, přičemž na malostranské straně použili staršího opevnění (věže). Tato menší z malostranských věží stojí dosud jako část opevnění mostu Karlova. V době gotické, v 2. polovině l3. století byla postavena brána i na staroměstskou stranu mostu. Na svou dobu byl most Juditin velkolepým technickým dílem, jediným ve střední Evropě vedle kamenného mostu v Řezně, jehož stavitelé, obeznalí s technikou stavby mostu, která až dosud byla výsadou zemí oblasti římské kultury, byli asi i budovatelé mostu pražského. Tento druhý most byl odstraněn a zachovaly se z něho jen základy pilířů v řece, zbytky v domech čp. 77,78, 82 a 85 na Malé Straně a oblouk pod zahrádkou před fasádou křížovnického generalátu. Byl vybudován ze žlutého pískovce." Ať už královna stavbu mostu ovlivnila, nebo neovlivnila, její jméno je od kamenné historie Prahy naprosto neodmyslitelné.

Kamenný most a " pierre parlante"

Když 3. února 1342 zavalila Prahu veliká povodeň a z Juditina mostu zůstala sotva čtvrtina (jak zapsal kronikář František Pražský: "…jako by padla koruna království, když onen most se zřítil"), nechal ho Karel IV. jen prozatímně opravit. Proč otálel s novou stavbou tak dlouho a proč pokládal základy těsně po východu slunce, je opravdu ve hvězdách. Nový most o délce 515 metrů, při šířce 9,40 m a sedmnácti obloucích však sklízel obdiv po celé středověké Evropě a sklízí ho dodnes. Je třeba říct, že jeho prvním projektantem a stavitelem byl kameník mistr Otto, řečený Otlin, a teprve po něm, že ji převzal Petr Parléř, syn předního stavitele gotické katedrály v Kolíně nad Rýnem. Parléř přišel do Prahy jako třiadvacetiletý mladík na Karlovo pozvání, aby po smrti Matyáše z Arrasu pokračoval ve výstavbě Svatovítské katedrály. Později ho císař pověřil i stavbou druhého kamenného mostu. Byla to volba riskantní, ale správná. Stavba nás dodnes udivuje nejen svou technickou dokonalostí, přesahující tehdejší možnosti, ale i po stránce umělecké svědčí o genialitě jejího tvůrce. Také Parléřovy autentické portréty Karla IV. a jeho syna Václava IV. jsou vskutku dílem mistrovským. Však také podobnost jeho jména s francouzským pierre parlante jakési předurčení napovídá. Pierre parlante totiž v češtině znamená mluvící kámen.

Triumfální oblouk

Angelo Mario Ripellino přirovnává Karlův most k vyšňořenému korábu s podivuhodným průvodem světců. Ano, tak působí zvlášť navečer, když spolu se světly pouličních lamp vystupují i stíny našedlé, až temné, otevírající iluzi jiných světů.V každé hodině denní i noční, v každé době je jiný, a přece stále stejný. Spojuje v sobě Cestu královskou s cestami obchodníků , pouličních kejklířů a poutníků. V tom se po staletí nic nezměnilo a nic se nezmění – jen šat. Pod ním, tam někde uvnitř nás samotných to zůstává stejné. A most, jako živý organizmus, jako by to věděl, nás do sebe vstřebává, nutí k zastavení a rozhlédnutí, třebaže bychom jím chtěli jen proběhnout. Pan Seisuke Tsukahara, průvodce turistů, grafik, básník a japonský vodník na Kampě mluví o mostě jako o zhmotnělé energii místa, o kterém Karel Čtvrtek, jak říká Karlu IV., věděl. Most však není a nebyl jen magickým prostorem, ale i strategickým bodem v bojích o Prahu. Chráněn na obou březích řeky věžemi, stával se téměř nedobytnou pevností. Přes Karlův most se nedostali ani Švédové v dobách třicetileté války. Odstřelováním však poničili výzdobu Staroměstské mostecké věže, která je se svými ojedinělými plastikami nejkrásnější středověkou věží v Evropě. Karel IV. ji nekoncipoval jako součást opevnění, ale spíš jako triumfální oblouk na cestě k Pražskému hradu a Svatovítské katedrále. V pozdějších dobách sloužily její sklepy i místnosti nahoře jako vězení. Byla postavena opět podle návrhu Petra Parléře, dostavěna za Václava IV. a zdobí ji vynikající díla středoevropského sochařství té doby. Většinu soch ale dnes nahrazují kopie, originály jsou uloženy v Národní galerii. Při stavbě věže a její výzdobě, stejně jako při stavbě mostu, hrálo velice důležitou roli postavení planet a symbolika. V knížce Jana Bauera Magická místa Čech a Moravy se říká: "Stojíme-li večer 21. června – v den letního slunovratu – přesně uprostřed pod obloukem věžní brány, naskytne se nám za jasné oblohy zvláštní podívaná. Slunce totiž zapadá přesně za hrobem svatého Václava, tedy za katedrálou svatého Víta. Sluneční kotouč nejdříve protne věž katedrály a pak zmizí v místech hlavního oltáře. Kdyby stála Staroměstská mostecká věž v místech někdejšího Juditina mostu, kde je dnes klášter křížovníků s červenou hvězdou, zapadalo by slunce za bazilikou sv. Jiří. Bezděky nás napadne, že v tom musel být záměr. Karel IV. chtěl zřejmě tímto zvláštním způsobem uctít památku patrona české země. Povýšil ho mezi nebeská znamení…" Této okolnosti si prý už v šedesátých letech 20. století všiml akademický malíř Vratislav Jan Žižka.

Prázdné výklenky

Protější konec mostu uzavírá dvojice Malostranských mosteckých věží a brána se znaky zemí Václava IV. někdy z roku 1411. E. Poche míní, že "vznikla na místě jiné, starší, nepochybně ještě románské stavby, která se připojovala na dosud stojící nižší Mosteckou věž." Ta první, nižší je románská a stála zde dřív, než byl postaven most Juditin, jako součást původního opevnění levého břehu. Její vznik se datuje někdy od první poloviny 12. století. Druhá, vyšší věž byla dostavěna na náklady Jiřího z Poděbrad. Jméno stavitele neznáme, ale jeho snaha navázat na Parléřovo pojetí a vytvořit tak staroměstské rovnocenný protějšek, je zřejmá. Bohužel prázdné výklenky napovídají, že zůstalo jen u představ. Chyběla sochařská díla, která by je důstojně zaplnila, a my se můžeme už jen domýšlet, proč takové architektonicky malebné místo zůstalo vlastně "nedotažené".

Když radní uvěří

Stavba Karlova mostu byla v důsledku škod napáchaných povodněmi dokončena až začátkem 15. stol. Vltava ohrožovala a ohrožuje Prahu povodněmi od nepaměti a po staletí si lidé lámou hlavu tím, jak jim zabránit. Nakonec potvrzením toho je i naše nedávná zkušenost s tisíciletou vodou. V té souvislosti se však také nabízí otázka, nakolik se na rozsahu škod podílí lidský faktor. V dobových zprávách, při jejich srovnávání se člověk nepřestává divit, jak velice se některé situace vzájemně podobají a jak často se na nich podílí nerozhodnost a osobní selhání. Jedním z takových klasických příkladů je událost ze zimy v roce l784. Tehdy byla tuhá zima, na Vltavě přes metr silný led a sněhu také víc jak metr. A pak náhle přišla obleva. Pravda, obleva přišla náhle, ale ne bez varování. Varovný prst zvedali kouřimští a radním Starého Města vzkázali: "V tom případě povolejte dělostřelectvo a ledové bariéry nechte okamžitě rozstřelovat." Radní zareagovali a kouřimský návrh postoupili armádě. A tady se už dostáváme k první jmenovité odpovědnosti za pohromu, která pak Prahu postihla. Generál von Petzenstein, velitel pražských kanonýrů Haselwander a hrabě Michal Walis návrh kouřimských zpochybnili, místo dělostřelectva připravili radním výmluvy, například, že se koule mohou po ledu smeknout a nadělat víc škody než užitku, nebo, nedej bože, ohrozit životy lidí. Takových argumentů pro nic nedělání bylo víc. Zlé bylo, že jim radní uvěřili. Nedělala se žádná opatření, jen se čekalo. A pak nastala katastrofa... 24. února náhlé oteplení, ledy pukaly, Vltava se řítila na Prahu nezadržitelným tempem a brala všechno, co se jí připletlo do cesty – hrůzné divadlo a lidská tragédie. Ledová voda na Staroměstském náměstí dostoupila 28. února v osm ráno třiceti centimetrů. Všude plno zdechlin, stržených chalup… Do vody se zřítila i strážnice, co stála uprostřed Karlova mostu. Jako zázrak musela lidem připadat žena s dítětem na nedotčené posteli, kterou rozběsněná řeka vyvrhla až na náměstí. Devětadvacátého února začala voda opadávat. Téhož dne se zřítila část pilíře Karlova mostu i se sousoším sv. Václava. V průběhu povodně bylo zaplaveno 114 pražských ulic, zatopeno 785 domů a vysychání trvalo až do konce léta. Na Karlův most položili trámy a zavezli je hnojem. Pak začaly sbírky a dlouhá rekonstrukce, která skončila v roce 1787 a při které most získal schody na Kampu – nebo schody z Kampy na most, jak kdo chce. Důležité bylo, že lidé z Kampy se při povodních nemuseli zachraňovat šplháním na most po žebříku.

Kde je pravda

Současná rekonstrukce Karlova mostu po povodni v roce 2002 přináší hodně nových objevů, hypotéz, ale také pochybností. Je mnoho otázek, ale zatím málo odpovědí. Byl most založen tak, jak se traduje? Je pravda, že byl delší a končil na suché půdě? A mostecké věže stály za mostem, nebo před mostem? Najdou archeologové torzo příkopu a dřevěného padacího mostu, který prý stával před Staroměstskou mosteckou věží?

Ať tak nebo tak, žádná nová hypotéza Karlovu mostu neublíží a i kdybychom kvůli ní museli přepsat jeho historii, zůstane tím, čím po staletí byl a je. Magickým místem s kamenným průvodem světců, kteří za noci opouštějí svá místa.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2009.