Každý z nás může v libovolné chvíli sledovat tok svých pocitů, myšlenek a představ. Pozorovat vření své mysli, k němuž někdy dochází i proti naší vůli a často bez našeho mimovolního přispění. Jako by naše mysl byla přetlakovým hrncem, z něhož spontánně unikají emoce, nápady, představy, nad nímž se zcela samovolně vznášejí naše úzkosti, naděje či strach z pomíjivosti.

Samozřejmě, že drtivá většina z nás dokáže tento nepřetržitě tryskající mocný niterný proud do jisté míry analyzovat a usměrňovat – například jej zrychlovat, zpomalovat, nebo dokonce na jistou dobu pozastavit. Někteří z nás se časem naučí také přeměňovat tok tohoto proudu, čímž zásadně usměrňují svoji osobnostní charakteristiku, a mnohdy si tak konstituují novou, zcela odlišnou osobnost, než s jakou se zrodili, než jaká jim byla rodinnou i školní výchovou vnucena.

Existuje vskutku zcela objektivní význačný vztah mezi způsobem, jak se každodenně navenek projevujeme, a mezi tím, co nás v důsledku těchto našich projevů každého dne potkává? Je to jistě velice nezvyklá otázka, která přesto byla a dosud je prověřována v mnoha zajímavých výzkumech sociálního chování. Zodpovězením takových a obdobných otázek se překvapivě zabývají i mnozí nesmírně erudovaní výzkumníci a autoři. Už jenom hypotézy, s nimiž tito lidé přicházejí, nás nesmírně udiví. A výsledky provedených výzkumů mohou být pro většinu z nás doslova šokem. Přesto však často odmítáme statistickým závěrům uvěřit, nechceme totiž dobrovolně připustit, že by podobných výsledků mohlo být dosaženo při seriózním přístupu a seriózními lidmi. Není se příliš čemu divit, protože drtivá většina z nás nepřipouští, že ve svém každodenním i celoživotním osudu sklízí jen to, co zasela ve svém nitru, a že se tedy všichni vždy dočkáme jen adekvátní reakce na veškeré svoje počiny, tedy odměny, nebo odplaty za dobro i zlo, které jsme svými myšlenkami i skutky v okolním světě rozptýlili. Mnohým z nás navíc podobné argumenty o karmické odměně či odplatě rovněž zavání vyčpělým pánbíčkářstvím, šarlatánstvím, pseudofilozofií a neprůkaznou metafyzikou, tedy fenomény, jimiž byli strašeni věřící i nevěřící už od počátku světa.

Budeme experimentovat

K podobnému experimentování není třeba ničeho jiného než trošky pozornosti a paměti. Vzpomínejme. Projevujeme-li se například od rána agresivně vůči jiným, sklízíme pak po celý den rozhojněnou agresivitu ostatních. Jsme-li naopak laskaví, vstřícní a zdvořilí k jiným, setkáváme se během celého dne s podobně pozitivními reakcemi svých bližních. Jestliže zuříme (třebas ani démona zuřivosti nevypustíme ze svého nitra), jsme záhy počastováni otevřenou zuřivostí ostatních. Odpustíme-li jiným jejich provinění, kupodivu i naše viny jsou nám záhy odpuštěny. Přejemeli jiným byť jen vskrytu úspěch a štěstí, brzy se sami domůžeme štěstí i úspěchu. Kážeme-li však druhým falešnou morálku, jsme zanedlouho vystaveni četbě obdobných levit od ostatních. Kopneme-li ráno vztekle do psa, proviníme-li se skrytou nevolí nebo pouhou podvědomou představou, že bychom někoho s chutí nakopli, jsme často ještě téhož dne doopravdy či symbolicky sami rovněž od jiných nakopnuti. Děláme-li někomu to, co nechceme, aby jiný činil nám, pak je jisté, že se nám brzy dostane od jiných právě toho, co si vůbec nepřejeme. S obdobnými adekvátními reakcemi na vlastní chování určitého druhu má jistou zkušenost snad každý z nás. Většinou je však nepřičítáme božím mlýnům, ale spíše udivujícím náhodám, které podle našeho názoru obecně nemají žádnou šanci celoplošně postihovat – tedy trestat, případně odměňovat – všechny lidské skutky. K tomuto postoji nás totiž vede vlastní zkušenost z toho, že se nám vůbec nic nestane, když se třeba zásadně proviníme na jiných – blesk nás v tom okamžiku nesrazí k zemi. Zapomínáme ale přitom na jeden podstatný fakt, o němž mluví někteří mystikové, že totiž negativní reakce na významné negativní akce v mládí či v období zralosti může proběhnout třeba až v závěru našeho života.

I naše umírání odráží náš předchozí život

Mystička Dr. Dagmar Spielová tvrdí, že lidé většinou umírají právě tak, jak si zaslouží, tedy obdobným způsobem, jakým předtím žili. A že ještě před smrtí musí zaplatit za všechno, co si od života nečestným způsobem přisvojili. Spielová však rozlišuje karmu (odměnu i odplatu) každodenní a karmu dlouhodobou, jež je ohraničena celou délkou našeho života. Ezoterický psycholog Dr. Julius Goldstein (1990) prokazoval velmi zajímavým způsobem svoje hypotézy, podle nichž například kuřáci, pijáci, narkomani a lidé s podobnými výraznými neřestmi zákonitě platí za tato provinění svým zdravím teprve v jisté vzdálenější fázi svého života, zatímco za aktuální morální, citové či myšlenkové prohřešky jsme nuceni "zaplatit" převážně mnohem dříve, třebas i každodenně – například nevolností, depresemi, výčitkami, nespavostí, nechutí k životu, zraněními, nehodami a takzvanou smůlou, která se nám někdy lepí na paty doslova při každé příležitosti.

Niterný trest?

Dr. Goldstein prováděl výzkum v amerických věznicích u odsouzenců, kteří spáchali vraždy či jiné těžké kriminální delikty. Zjistil, že většina pachatelů, kteří byli zatčeni až po letech, už dávno před odhalením svých zločinů analyzovala ve svém nitru jisté dojmy o odplatě, které neměly nic společného s možným zákonným potrestáním, avšak vycházely spíše z nově nabytého přesvědčení, že něco v hlubině jejich nitra přivodilo nepříznivý zvrat v životě už zanedlouho po spáchaném zločinu a vyvolalo v jejich mysli přesvědčení, že přichází jakýsi niterný trest za spáchaný zločin. Jakýsi niterný trest? Dr. Goldstein je totiž přesvědčen, že každý si možná nosí svého boha ve vlastní hlavě a přechovává jej zřejmě kdesi v podvědomí, které pak reguluje individuální karmickou příčinnost nezávisle na vědomí svého nositele, takže nás pak tento niterný bůh odměňuje za vše, čím jsme bližním prospěli, anebo nás trestá za skutky, kterými jsme se na svých bližních provinili. Goldstein je tedy zastáncem spíše subjektivního idealizmu, což je termín, kterým by zřejmě principy utváření řetězců karmických příčin a následků v průběhu individuálního života označil profesor filozofie. A to na rozdíl od takzvaných objektivních idealistů, kteří předpokládají, že individuální lidský osud, ony na první pohled logicky nebo nelogicky řazené karmické odměny a tresty se formují a uzavírají jenom díky metafyzickým podnětům a zásahům zvnějšku. Že tedy Bůh nebo jiný hybatel, případně kosmická energie, regulují individuální karmu odkudsi z meziplanetárního prostoru, takže bez této důsledné regulace nespadne nikomu z nás z hlavy ani jediný vlas.

Zlo je výhradně produktem lidského nitra

Dr. Goldstein přišel se zajímavým tvrzením, že totiž schopnost odlišovat, prožívat a přesně pojmenovávat dobro a zlo je člověku vrozena, což důsledně ověřoval v šedesátých letech při svém pětiletém pobytu v buši mezi australskými domorodci. Zlo jako filozofická kategorie, ale i zlo v praxi, je výhradně produktem lidského nitra, uvedl Goldstein ve svém Karmickém zápisníku, publikovaném v roce 1990. Mimo člověka se nikde ve vesmíru nevyskytuje. Přesto však kvůli svému kontrastu slouží lidem také jako nástroj pozitivního duchovního růstu. Bez pevné základny, byť jen latentního zla, by v lidských nitrech obtížně klíčila semínka lásky a jen těžko by zavládla harmonie.

Každý, kdo věří v zákonité řetězení příčin a následků vlastních činů, tedy v karmu, se proto může sám rozhodnout, jestli zdroje podnětů, jež formují v dobrém i zlém jeho osud, umístí dovnitř, tedy do svého nitra, anebo raději do vnějšku, do všehomíra. Mystik Osho, propagátor vesmírné jednoty, připouští dokonce kombinaci obou možností a vyslovil rovněž názor, že karmické reakce – odměny a tresty – se v druhé polovině dvacátého století dostavují rychleji, než tomu bylo ve staletích minulých. A to prý díky těsnější propojenosti kosmu a efektu rychle se množících lidských niter.

Přesvědčíme se na vlastní kůži, že takzvané boží mlýny melou dnes skutečně značnou rychlostí a naprosto spolehlivě, takže semelou podle zásluh nebo provinění každého z nás. Nedá nám to nijak velkou práci, postačí, když budeme sledovat například svoje šťastné a smolné dny, důsledně zřetězené náhody, nám příznivé i nepříznivé okolnosti, ale rovněž vlastní drobné nehody, zklamání, zranění a nemoci. Záhy zjistíme, že karmické mechanizmy vskutku každodenně spolehlivě fungují, případně, že tomu tak je i v každé hodině. Jenže teprve po tomto ověření nám vyvstane vskutku vážný problém, protože pak budeme muset připustit, že nikdo z nás neunikne nejen dnes, ale ani v životním finále mechanizmům karmického odměňování a trestání, když se totiž dočká adekvátní karmické odezvy i na drtivou většinu svých banálních, zdánlivě bezvýznamných každodenních počinů. Mnozí lidé často nahlas bědují nad svými smolnými dny, nad nepříznivým životním obdobím, nad nedobrým osudem, nad životními úskalími, jimž se sami nedokážou vyhnout. Naříkají, aniž by přitom vytušili, že sami jsou či byli hybateli a spolutvůrci kvality většiny svých dnů, kvality převážné části svého života. Když si však tito lidé zaexperimentují s každodenní karmou, budou i pak ještě naříkat? Upozorňovat tak dál na svoje nectnosti, jež předtím povětšinou přisuzovali takzvaným nepříznivým náhodám? Je tedy samozřejmé, že veškeré karmické příčiny a následky, které svým chováním (produkcí dobra a zla) uvádíme do pohybu, fungují nejen aktuálně a každodenně, ale také ve významnějších časových horizontech, jež budou případně uzavřeny až celým obzorem našeho života, jak svými dlouhodobými výzkumy shodně prokázali mystik Osho, bioenergetik Lazarev, mystička Spielová i ezoterik a bioenergik Goldstein.

Žádná katastrofa ani úmrtí není náhodné – viz např. letecké katastrofy

Posledně jmenovaný experimentátor komentuje na podporu svých tvrzení výsledky výzkumu, vyplývající z údajů a dat získaných po prověření některých známých leteckých katastrof:

"Mohlo by se zdát, že ony stovky mrtvých ve zřícených letadlech jsou nahodilými skupinami karmicky možná zcela nevinných obětí, vždyť se přece jednalo nejen o zralé muže, ale i o mladé ženy a často i malé děti. Obstaral jsem si údaje o několika stovkách osob, které zahynuly při leteckých neštěstích v průběhu let 1977-1996. Jednalo se například o známou srážku dvou Boeingů 747 nad letištěm v Santa Cruz de Tenerife v březnu 1977, při níž zahynulo 583 osob, dále o havárii letounu Lockheed TriStar 19. srpna téhož roku v Rijádu, o katastrofu boeingu, který 12. srpna 1985 narazil na horu Osutaka nedaleko Tokia, při čemž přišlo o život 520 osob, o sestřelení íránského airbusu A-300 americkým křižníkem Vincennes nad Hormuzským průlivem 3. července 1988, o společnou zkázu boeingu a iljušinu nad dilliským letištěm, která si dne 12. listopadu 1996 vyžádala krutou daň na životech 349 pasažérů. Získal jsem data narození většiny osob, jež zahynuly při těchto leteckých katastrofách, místo jejich posledního bydliště a přibližný čas zřícení letadla. Všechny mrtvé jsem zpětně prozkoumal bioenergeticky, abych zjistil, v jakém stavu měli těsně před smrtí svoje biopole, a vyhodnotil jsem jejich předchozí karmické struktury. Výsledek byl překvapující, protože jsem ve všech případech zjistil, že nešlo o náhodná úmrtí celých kolektivů složených z jednotlivců v důsledku nepředvídatelné letecké katastrofy, ale že cestující měli v drtivé většině právě v onom kritickém období v osobních karmických strukturách zakotven program fyzické zkázy. Všichni tedy stáli logicky na konci svého života, a kdyby nezemřeli v troskách havarovaných strojů, zcela jistě by zemřeli záhy v důsledku jiné nehody nebo na akutní onemocnění. Fakt, že se všichni sešli na palubě letadla, není ničím výjimečný ani udivující, vždyť stejně se i přestárlí či nevyléčitelně nemocní scházejí v jediné nemocnici, kde pak jeden po druhém umírají, a také se nikdo nediví, že ač z různých končin zemřeli v krátké době na jediném místě. Letadlo se tedy dá označit za karmické nástupiště či shromaždiště. Každá ze zkoumaných obětí letecké katastrofy se do terminálu letiště dostala nesmírně složitým řízením osudu, avšak zákonitě, takže se vzletu letounu už nedokázala vyhnout. Všichni ti karmicky ke smrti předurčení cestující se dostavili právě včas, aby nezmeškali letadlo ke své poslední cestě. A ti šťastní, kteří jakoby náhodou propásli odlet, a nebylo jich právě málo, nestihli svoje letadlo rovněž kvůli nesmírně složitému řízení osudu, v němž hrálo roli například nepochopitelné zaspání, náhlá nevysvětlitelná nevolnost, ale třebas i živý zlý sen, z něhož vyplynulo varování, aby se snící za všech okolností vyhnul chystané cestě. Jeden z takto snících dokonce vypověděl, že ve spánku zahlédl zřícené letadlo odněkud shůry a že jeho trosky ležely rozmetány přesně tak, jak to o dva dny později zobrazily letecké snímky v novinách. Zkoumal jsem karmické struktury osob, které se z různých důvodů nedostavily včas k odletu letadla a jimž tedy málem zázračně propadla letenka na onen svět, a shledal jsem je v podstatě čisté; jejich nositelé tedy nesměli zemřít, protože před sebou ještě měli splnění významných úkolů. Zkoumal jsem rovněž biopole a karmické struktury osob, které leteckou katastrofu jakýmsi zázrakem přežily s lehkým či vážnějším zraněním, anebo dokonce bez úhony. Tyto málem znovu narozené osoby měly v okamžiku katastrofy pozitivní biopole a relativně čistou strukturu karmy, a pokud právě příliš čistá nebyla, rozhodně v ní neměli zakódován onen program sebezkázy, jaký jsem objevil u osob, které v troskách zahynuly. Zvláštním se jeví fakt, že mnozí z těch, kteří katastrofu přežili, neměli podle odborníků naprosto žádnou šanci zůstat naživu, například s ohledem na skutečnost, že se jejich sedadla nacházela v kritické nárazové zóně.

Biopole? Karmické struktury? Program vlastní fyzické sebezkázy?

To jsou sice oblíbené pojmy bioenergetiků, avšak u laiků vzbuzují často nedůvěru. Bioenergetikové totiž nedokáží spolehlivě vysvětlit, jak vnikají svým biopolem do biopolí jiných, třebas hodně vzdálených osob, jak mohou vyčíst důležité energetické informace z biopolí lidí, kteří například už celá léta nežijí, jakým způsobem získávají poznatky o karmických strukturách osob, s nimiž se kupříkladu nikdy nesetkali a o nichž tedy vědí jen z vyprávění jiných. Dr. Goldstein tvrdí, že každý z nás ve svém každodenním životě vniká svým biopolem do biopole jiných, zejména blízkých osob a vyvolává tak v jejich mysli nezanedbatelné energetické efekty, mezi něž například patří aktuální čtení myšlenek, konkrétní tušení a varování pro praktický život, případně vyvolání společných vzpomínek, vnuknutí nebo prudkých citových pohnutí včetně vzplanutí lásky a nenávisti.

Podle Dr. Goldsteina tedy uvádíme každý den do chodu metafyzické fenomény, o nichž se pak mylně domníváme, že jsou jenom nevýznamné či náhodné, anebo si vůbec neuvědomíme, že jsme tyto efekty vyvolali. Goldstein rovněž tvrdí, že každý z nás má kolem svého těla energetický obal, jehož paprsky dolétají při zacílení až hluboko do vesmíru a jsou po důkladné duchovní průpravě rovněž s to aktivně vstupovat do dějů na celé naší planetě.

Jednotlivá lidská biopole jsou mezi sebou vzájemně propojena, napsal Dr. Goldstein v roce 1997. Zkušení bioenergetici čerpají z tohoto spojení významné i méně důležité informace, podobně jak to činí laičtí operátoři, kteří se probírají sítěmi internetu. A že lze zachytit i biopole zesnulých a číst z nich? Energie duše přece fyzickou smrtí zcela nevyhasíná.

Porážka nevěřícího Tomáše

Novinář listu The Washington Post Dag Hanemann neměl v oblibě obdobné pojmy bioenergetiků a nevysvětlitelné záhady a nemá v lásce ani samotné senzibily a bioenergetiky. Rozhodl se tedy, že sebejistého Dr. Golsteina nachytá na švestkách a potažmo rozežene jeho bohatou klientelu, která se mu do ordinace v posledních letech jen hrnula. Obstaral si k tomu portrétní snímky šedesáti osob, z nichž dvacet zahynulo po explozi letounu nad skotským Lockerbie a dalších čtyřicet ztratilo svůj život při jiných jedenácti leteckých katastrofách v Goldsteinem uváděném období. Těchto šedesát podobenek smísil s dalšími sto dvaceti náhodně vybranými fotografiemi žijících osob, které si vzal v redakčním archivu. Redakční retušér pak všech sto osmdesát fotografií přefotil. Některé diapozitivy zmenšil, jiné zvětšil, některé kvůli jasnosti retušoval a nakonec vyrobil naprosto technicky rovnocenné pozitivy o rozměru šestkrát devět centimetrů, které vypadaly, jako by byly čerstvě sejmuty z jediného maturitního alba. Všechny technicky dokonalé, na stejném lesklém papíře, obličeje fotografovaných převedené do obdobných fyzických proporcí. Každá z fotografií nesla na rubu číslo kvůli pozdější identifikaci. Dne 18. června 1996 přišel Dag Hanemann se svou asistentkou dr. Helgou Smithovou a s balíčkem sto osmdesáti fotografií do ordinace v New Jersey na smluvenou schůzku a neskrýval Dr. Goldsteinovi pravý účel své návštěvy – pochybnosti o objektivnosti Goldsteinových populárních článků, jež vysvětlovaly ukončenost karmického řetězení osob zahynuvších při leteckých katastrofách, nedůvěru k jeho bioenergetickým schopnostem a pochybnosti o bioenergetice vůbec... Goldstein byl sice překvapen, ale pro Hanemannovu otevřenou, avšak slušně vyjádřenou nedůvěru se nijak nerozzlobil. V podstatě bez zaváhání souhlasil, že se podrobí Hanemannovu experimentu, který ho měl sice se vší slušností, avšak jednoznačně odhalit jako práskaného podvodníka. Fotografie byly rozloženy po psacím stole a Goldstein byl vyzván, aby identifikoval karmické struktury osob na snímcích, a to hlavně podle podstatného kritéria, jež mělo stanovit, zda vyfotografované osoby ještě žijí, a pokud ne, jakou smrtí a přibližně kdy zemřely. Novinář o osobách na fotografiích neuvedl vůbec žádné údaje kromě jediné instruktážní věty: "Jsou mezi nimi lidé, kteří už zemřeli..." Experiment trval více než tři hodiny a byl i pro dr. Goldsteina obrovsky náročnou zkouškou, jak posléze sám poznamenal. Přinesl mu však i nesmírné zadostiučinění, protože Hanemann sledoval doslova s otevřenými ústy, když bioenergetik přejížděl svými dlaněmi nad fotografiemi a třídil je zprvu jen na dvě hromádky podle toho, zda zobrazené osoby ještě žily, nebo už zemřely. Nalevo od Hanemanna se posléze ocitly fotografie zemřelých, těch bylo překvapivě třiašedesát, napravo zůstala ležet hromádka fotografií dosud žijících osob, těch však bylo samozřejmě nikoli už sto dvacet, ale jen sto sedmnáct. V další části experimentu se dr. Goldstein pokusil o rozbor karmických struktur zemřelých osob a odvozoval z nich datum a způsob smrti. Ve stanovení způsobu úmrtí byl bezchybný u všech šedesáti lidí zahynuvších při letecké katastrofě, avšak při stanovení data skonu se zmýlil "podstatně" jenom v šesti případech a "nepodstatně" u sedmi osob. Goldstein však překvapil Hanemanna především rezolutním tvrzením, že ony tři osoby, zařazené navíc mezi mrtvé, zemřely teprve nedávno, první prý při autonehodě, druhá na infarkt a třetí na rakovinu štítné žlázy. S tím Hanemann nesouhlasil a tvrdil, že se musí jednat o omyl, protože jde o osoby z onoho kontrolního vzorku, jejichž aktuální "životaschopnost" zaručil svým krkem odpovědný redaktor z archivu The Washington Post. I v tomto případě však Hanemann musel později uznat Goldsteinovu genialitu, když si následně ověřil, že ony osoby vskutku zemřely v posledních pěti týdnech přesně tím způsobem, který Goldstein diagnostikoval. Hanemann však byl přece jen nejvíce překvapen závěry výzkumu karmických struktur a biopole jedenašedesáti tragicky zemřelých, který Goldstein prováděl pro stejný časový horizont, a výsledek stanovil v průměru dva až tři dny před okamžik konkrétních tragických nehod. U všech bioenergeticky zkoumaných byl vskutku rozpoznán program karmické sebezkázy. "Kdyby tyto osoby nenašly svou smrt v troskách letadla," uzavřel experiment dr. Goldstein, "jistě by zemřely jiným způsobem v několika příštích dnech či týdnech." Hanemann a dr. Smithová odcházeli od dr. Goldsteina se smíšenými pocity. Jednak už uvěřili v bioenergetiku a v zákon karmy, jednak měli pocit, že budou nějakým způsobem karmicky potrestáni za předchozí veřejné znevažování Goldsteinových tvrzení. A nebyli daleko od pravdy. Když se totiž dostali z Goldsteinovy ordinace na podzemní parkoviště, nalezli svůj vůz s rozbitým levým reflektorem. Někdo z parkujících řidičů jej roztříštil zádí svého vozu, ale z místa této menší nehody ujel, aniž by se obtěžoval zanechat zde informaci o čísle své havarijní pojistky.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2009.