Ne nadarmo jsou první tři přikázání Mojžíšova desatera samostatně na jedné desce, nadřazena všemu ostatnímu.
V jednoho Boha věřiti budeš!
Neboli vše existující vychází z jedné Podstaty, existuje jen z Její vůle, cokoliv působí jen z Jejího dopuštění. Není druhého "zlého" boha!
Nevezmeš jména Božího nadarmo!
Nerespektováním tohoto příkazu zbavuješ jméno Boží jeho ochranné moci.
Pomni, abys den sváteční světil!
Znamená, abys v běhu existenčních starostí nezapomínal rozvíjet svoje napojení na Podstatu všeho, na svůj duchovní život.

Je to trojnásobná variace téhož Bezpodmínečného respektu k Bohu především. (Poznámka – pozor na rozlišení Božího a církevního. Církevní je konstituovaná lidská snaha o přiblížení k Božskému. Odpovědnost musí cítit člověk výhradně vůči Bohu, nikoliv vůči církvi!)

Tento trojnásobný Mojžíšův apel není žádnou výzvou k podlézavosti, patolízalství a škemravému uctívání Boha, neboť On nic takového nepotřebuje. Tento apel vychází výhradně z Mojžíšova poznání síly a energie, která pramení ze všeho, co se skutečně dotýká Boha. V hmotném světě je to prakticky jenom Jeho jméno! Poznat a naplnit obsahem jméno Boží je smyslem existence lidského ducha v těle, tedy smyslem lidského života. Energie jména Božího je jedinou ochrannou zbraní lidského ducha při jeho průchodu záhrobím (astrálním světem) a v duchovní dimenzi. Před jeho silou okamžitě ustupují nejen všechny zrůdy podsvětí, ale i strážce prahu hmotnosti Lucifer. " Jménem Božím ustupte!" uvolňuje průchod všemi sférami stvoření až do duchovní věčné říše. Aby člověk získal tuto ochranu, potřebuje za prvé poznat pravé jméno Boží, za druhé dovolit Jeho energii, aby jej prostoupila.

Mnoho lidí a organizací (např. svědci Jehovovi) se domnívá, že znají pravé jméno Boží. Rozumově jej vyvozují ze Starého zákona nebo evangelií. (Podle autora Jehova, hovořící s Mojžíšem, je anděl strážce židovského národa, národní duchovní vůdce. To není snižování, protože anděl je vykonavatel Boží vůle.) Otec nebeský, Ježíš, Alláh jsou části celého jména.

Celé jméno je nevyslovitelné a nepředatelné. Každý se k němu musí dopracovat sám, proto žije. Kdyby jej vyslovil ve stavu nedokonalosti, jeho energie by rozmetala jeho vědomé já. Staří zasvěcenci, kteří se k němu přiblížili, nechávali z respektu místo v textu volné. Lidský duch pozná pravé jméno Boží až po plném otevření duchovního oka. Autoři se snaží, aby po přečtení textu této knihy se vydalo za jeho poznáním co nejvíce lidí.

Druhým úkolem pro lidského ducha v těle je otevřít si přístup energie Božího jména do svého ducha. Podle poznání autorů se to děje přes vírou žitý "nahoru" obrácený trojúhelník.

•  Láska k Bohu nade vše ostatní

•  Pravá oběť k Bohu

•  Přes neustálé poznávání a žití Božích zákonů, které vede ke zjemňování ducha, získaná vyzařující čistota ducha.

Zákaz vyslovování Božího jména

Zákaz vyslovování Božího jména je pouze základní podmínkou, nejzákladnějším předpokladem začátku. Je tomu tak proto, že láska Boží k člověku zajišťuje, že nezralý lidský duch, který si není schopen věc představit, představit si energii a její následky, je chráněn. Zlehčované vyslovování čehokoliv v souvislosti s Bohem je "jako by neslyšeno", neboli jeho duchovní energie do myšlenek a slov nevchází. Tak lidský duch, dokud je schopen zlehčování čehokoliv kolem Božího, je apriorně vyloučen ze schopnosti napojit se na jeho energii za života těla i po jeho smrti.

Energie Božího jména je tak veliká, že jakoby "prosakuje" do čehokoliv, co se i jakkoliv nedokonale dotýká Boha. (Viz jak se Ježíš v evangeliu omlouvá veleknězi, byť nehodnému: Knížeti – myšleno knězi – svého národa nezlořeč!) To znamená, že všechny chrámy, předměty, náboženské obyčeje a zvyky, obřady a úkony jakéhokoliv národa a vyznání, které se vztahují k Bohu, jsou pod ochranou jména Božího a každý jinověrec dostane těžký karmický úder, jestliže by se jim rouhal (zlořečil). To, co je jakýmkoliv národem či vyznáním spojováno se jménem Božím, je pod jeho ochranou a je pro jiná vyznání či národy nesnižovatelné. Ten, kdo se domnívá, že je vyspělejší v poznání Boha, musí tyto věci z úcty k Božímu jménu respektovat a svou vyspělost prokazovat jen svým vyzařováním, vyzařováním aury své osobnosti. Toto vyzařování beze slov cítí jakýkoliv primitiv a je základem přirozené autority.

Zákon rovnováhy duchovního ve vztahu k Bohu, Podstatě všeho bytí

Základem existence všeho je neustálé proudění energií všeho typu. Analogicky k zákonům proudění energií ve hmotném, kdy přijímat je možné jen při výdeji, protože nevydávaná energie při stálém přívodu by dotyčný objekt zničila, je to i ve vztahu k vyzařování Podstaty světa, Boha v duchovní dimenzi. Podstata světa vyzařuje onu trojenergii ke všemu existujícímu. Minimálním množstvím této trojenergie je naplněn na počátku duch každého člověka. Nevydá-li člověk v přeměněné formě tuto zpět k Bohu a do stvoření, další přívod se zastaví, aby takového ducha přebytkem nezničil. (Přítomná láska Podstaty světa samočinně zablokuje další přívod.) Nastává stagnace komunikace takového ducha s Podstatou světa, s Bohem. Přívod vyhasl, bílá nitka spojení s Bohem odpadla. Úsilí o přívod této energie, o nevyhasnutí oné nitky je podstatou všech náboženství. Podstata a rozdíly působení všech náboženských učitelů jsou jen v kvalitě takového úsilí, označovaného jako bohoslužba. Bůh ale nepotřebuje žádné sloužení člověka! Naopak člověk potřebuje energii k životu od Boha. Proto všechna náboženství ve světě mají tři shodné rysy. Pouze způsob jejich chápání a provádění závisí na stupni duchovního poznání lidstva (daného učitelem duchovnosti). Těmito třemi znaky jsou již výše uvedená láska k Bohu, pravá oběť k Bohu a získaná vyzařující čistota ducha. Tak docházíme k tomu, že člověk musí "vysílat" obrácený "trojúhelník" k Podstatě světa a do stvoření, aby mohl přijímat vyzařování Boha, aby bílá nitka, spojující jej s Bohem, nevyhasla. Čím více vyzařuje, tím víc dostává, tím víc září, tím více má duchovní energie. Ona bílá nitka vychází z věčnosti a je zárukou věčnosti toho, ke kterému směřuje. Oživením oné bílé nitky vstupuje člověk do věčnosti. Ona je zdrojem jeho existence po odpojení od těla. Kdo onen zpětný "trojúhelník"– lásku k Bohu, oběť a pokoru, nevysílá, přestává registrovat příjem i existenci trojúhelníku, vysílaného Podstatou, neboli ztrácí víru.

Víra jako výsledek duchovního chování člověka

Víra tedy není nějaký libovolný dar, ale výsledek duchovního chování člověka! Jestliže člověk k existující realitě jako ke konkrétnímu projevu vůle Boha vysílá a vydává pozitivitu neboli lásku, tak provádí tzv. bohoslužbu. Když obětuje své ego, neboli vydá ostatním lidem či bytostem přírody něco, co nemusí, tak provádí bohoslužbu. Když si pokorně uvědomí svou začleněnost do všeho existujícího (není pánem) a usiluje o poznání řádu existujícího nasloucháním (náboženskou terminologií "otevře se duchu Pravdy," což je forma bohoslužby, vyzáří ze sebe energii, kterou od Tvůrce prvotně přijal. A protože "nahoře" vládne spravedlnost, ihned dostane za tuto energii "náhradu" - bílá nitka spojující jej s Bohem se oživí. Jeho podvědomí tak pozná, že není sám, že Spravedlnost je. A to je víra! Není rozumem zdůvodnitelná – buď je, anebo není!

Velikost a kvalita vydávání duchovní energie určuje velikost a kvalitu víry a tím přívod duchovní energie. Nejvyšší kvalita víry umožňuje přímé vidění Boha. Čistota a velikost srdce, to jest kvalita a kvantita, určují kvalitu a kvantitu víry. V evangeliu se o tom říká: "Blahoslavení čistého srdce, neboť Boha srdcem po dobu života v těle viděti budou!" Nikdo nemůže přesouvat vinu na Boha, že víru nedostal jako dar. Víra není dar. Víra je důsledek způsobu bytí, důsledek přijímání života.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2009.