Zatímco my všichni přicházíme na svět, abychom si vyléčili aspekty naší vlastní duše nebo skupiny duší, někteří se možná inkarnují s tím, že mají hrát mnohem významnější roli. Možná se mají vypořádat s určitými energiemi, jež působí na společenské, politické, národní nebo mezinárodní úrovni, a nabídnout tím velkým skupinám lidí možnost uzdravení.

Samozřejmě, jako u všech poslání, to možná vůbec nevypadá jako příležitost k vyléčení. Může se projevovat jako válka, hladomor, nebo dokonce přírodní katastrofa. Ale když se otevřeme představě, že se zde nabízí možnost uzdravit se a že to vše řídí Duch pro ještě větší dobro zúčastněných duší, začneme věci chápat odlišně. Dovolte mi uvést některé zdánlivě ohavné příklady.

• Předpokládejme, že duše, která se vtělila do Adolfa Hitlera, přišla na svět s posláním transformovat vědomí oběti židovské rasy a nadřazenost germánské rasy.

• Co když se Saddám Hussajn dostavil proto, aby pomohl americkému vědomí transformovat jeho vinu ohledně otroctví a hrozivého zneužívání vlastního lidu?

• Dejme tomu, že Slobodan Miloševič se objevil proto, aby do něho mohla Amerika promítnout nenávist k sobě samé, kterou cítí ohledně etnických čistek, jež sama prováděla proti domorodým Indiánům.

• Co když čínská vláda musela obsadit Tibet, aby byl Dalajláma nucen cestovat po celém světě a šířit svoje poselství za hranicemi Tibetu?

• Předpokládejme, že duše princezny Diany se rozhodla zemřít právě takovým způsobem, jakým se to stalo a kdy se to stalo, aby otevřela srdeční čakru Anglie.

Kniha Radikální odpuštění začíná příběhem autorovy sestry Jill. Účelem příběhu bylo ilustrovat, jak se mohou změnit zdánlivě zoufalé situace, když k nim přistoupíme z hlediska Radikálního odpuštění. Několik dnů před tím, než šla kniha do tisku, dopřál osud autorovi možnost zakončit ji příběhem, který je z hlediska Radikálního odpuštění stejně názorný a otevřený. Na rozdíl od příběhu autorovy sestry se jednalo o historii, kterou celý svět nejen znal, ale byl v ní hluboce citově zainteresován. Myslím tím příběh princezny Diany, která zemřela náhle v ranních hodinách v neděli 31. srpna 1997.

Smrt, která pozitivně ovlivnila velkou část světa

Citujeme autora: "Začalo to tím, že mě můj dlouholetý přítel Peter Jollyman probudil telefonátem z Anglie. Pro něho bylo kolem poledního, ale pro mě v Atlantě bylo poměrně hodně brzy. Ještě jsem nečetl noviny, ani jsem nesledoval televizi. "Slyšel jsi o té nehodě?" zeptal se. "O jaké nehodě?" odpovídal jsem v polospánku, ale už jsem byl dost při smyslech na to, abych si uvědomil, že se musí jednat o něco velice vážného, když mi kvůli tomu takhle volá. "Lady Di zahynula minulé noci při autonehodě v Paříži. Honili ji paparazziové. Její auto se stalo neovladatelným a narazilo do betonového sloupu. Ona i Dodi jsou mrtví." Pocítil jsem nevýrazný záchvěv lítosti, když jsem poslouchal detaily, které se do té doby dozvěděl, ale nemohu tvrdit, že by to trvalo déle než pár okamžiků. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl dostatečně šokovaně, ale ve skutečnosti mě to zvlášť nezasáhlo. Spousta lidí zemřela během uplynulých 24 hodin, pomyslel jsem si, když jsem položil sluchátko. Proč by měla být její smrt tragičtější než úmrtí kohokoli jiného? Její čas se naplnil a nás všechny ostatní to také čeká. Samozřejmě mi bylo líto jejích dvou synů. A s tím jsem se odebral dolů, abych si udělal čaj a připravil si snídani. Pak jsem si ale pustil televizi a od toho okamžiku mě události začaly pohlcovat, vtáhly mě do čehosi, co vyvrcholilo Dianiným pohřbem, totiž do kolotoče emocí. A jak šly dny, uvědomoval jsem si, že se děje něco výjimečného. Reakce na smrt princezny Diany nejenom v Anglii, ale po celém světě byly skutečně mimořádné. Když jsem viděl v televizi svoje krajany, jak jsou zdrceni a pláčou a truchlí na veřejnosti – něco, co Angličané prostě běžně nedělají – zjistil jsem, že cítím totéž a že pláču s nimi. Byl jsem šokován, když jsem si uvědomil, jak hluboce se mě to dotýká. Tato žena, kterou jsem nikdy osobně nepoznal a nikdy jsem o ní příliš nepřemýšlel, zvláště během třinácti let, co žiji ve Spojených státech, mě hluboce zasáhla. Opravdu jsem cítil nesmírnou ztrátu a velice mě to překvapilo. Začal jsem tomu věnovat pozornost a byl jsem zvědavý, co se to vlastně děje. Docházelo k něčemu opravdu nesmírně významnému a já jsem započal s podrobným zkoumáním, abych odhalil poslání a jeho význam.

Duchovní poslání smrti princezny Diany

Dianina smrt měla mnohem dalekosáhlejší dopad než zjevné okolnosti, za nichž k ní došlo, ať byly jakkoli dramatické. Tady se odehrává něco, co má mnohem vyšší účel, pomyslel jsem si. A pak mi to najednou došlo. Když jsem se díval na scény z Anglie a zažíval jsem citové výlevy lidí, kteří nebyli zvyklí dávat svoje city najevo, a na veřejnosti už vůbec ne, náhle jsem si uvědomil, jaké bylo Dianino duchovní poslání. Nejpřednějším účelem její inkarnace bylo otevřít srdeční čakru Velké Británie a tím urychlit duchovní vývoj Britů. Nebylo pochyb o tom, že právě toho Diana svojí smrtí dosáhla. Nikdo, kdo sledoval události toho týdne, nepochyboval o tom, že jako mávnutím kouzelného proutku změnila Anglii – a koneckonců téměř celý svět – v rovině srdeční. Pouze pár lidí v celé historii mělo takový vliv na svět tím, že vyzařovali energii lásky: snad Gandhí, Martin Luther King a Nelson Mandela, určitě Matka Tereza a Ježíš Kristus. (Není divu, že se anglická královna poklonila před Dianinou rakví – to se ještě nikdy nestalo.) I když z hlediska pozemských úspěchů a duchovního příkladu v životě by srovnání s Matkou Terezou nebylo spravedlivé, je přesto zajímavé všimnout si, že smrt Matky Terezy, jejíž život a práce ji v očích většiny lidí přiblížily ke svatosti ještě během života, nevzbudila zdaleka takovou pozornost jako Dianina. Dvě ženy, jejichž životy tak hluboce ovlivnily svět prostřednictvím opravdové lásky a jejichž smrti následovaly po sobě několik dnů – to má obrovský duchovní význam.

Přesto, že Britové prožili v minulém století dvě světové války, v nichž utrpěli obrovské ztráty, prošli těmito událostmi se svým legendárním smyslem pro humor a příslovečnou kamennou tváří, ale nikoli, a to si myslím, že mohu bez urážky konstatovat, nikoli s otevřeným srdcem. To muselo počkat nejenom na příchod princezny lidu, ale také na její boží vůlí plánovanou a alespoň pro nás předčasnou a tragickou smrt. Od té doby se různí komentátoři marně pokoušejí vysvětlit její přínos pro svět v termínech naší fixace na ni a ochoty téměř zbožnit slavné osobnosti, které známe pouze z médií. Jonathan Alter v Newsweeku se dostal asi nejblíže ze všech, když se zmínil o tom, co Richard Sennet v The Fall of Public Man (Pád slavného muže) nazývá ideologií důvěrnosti, kdy se lidé snaží "najít osobní význam v neosobních situacích". Je pravda, že lidé princeznu Dianu neznali osobně a do té míry to zůstává neosobní záležitostí. Přesto překročila tyto hranice stanovené časem a prostorem a dotkla se hluboce srdce každého takovým způsobem, že se to nedá snadno vysvětlit.

Archetyp zraněného léčitele

Klíčem k pochopení Dianiny síly jako lidské bytosti spočívá v archetypu zraněného léčitele, který nás učí, že naše síla spočívá v našich ranách – v tom smyslu, že je to rána, která vyvolává uzdravení u tebe a tvoje rány vyvolávají vyléčení u mě. My všichni jsme ranění uzdravující, ale nevíme o tom. Když své rány skrýváme a necháváme si je pro sebe, odtrhujeme se od možnosti vyléčení, odmítáme ji, nikoli jenom pro sebe, ale také pro nespočet dalších. Kamenná tvář je hrozný způsob odmítání lásky. Oslabuje srdce a mrzačí duši. Svojí ochotou podělit se o ty nejhlubší rány s celým světem v nás princezna Diana vzbudila léčitele, otevřela naše srdce a vyléčila naše zlomené duše.

Naplněná mise

Celý svět se díval, jak lidé zachytili Dianin podnět a otevřeli se, sdíleli svůj smutek a svoje rány tak, jak to činila ona. Dala lidem jazyk blízkosti, kterým mohli vyjádřit svoje pocity otevřeně a nezkresleně. Nevzpomínám si, že bych viděl jediný neautentický záběr emocí a pocitů, a to je dnes v televizi velmi neobvyklé. Jak jsme se všichni začali zotavovat z bolestné ztráty a z pocitu smutku, hněvu a projekce viny kvůli naší nenasytné chuti vidět Dianu na fotografiích a zvědavosti na její život, kterou novináři a paparazziové reflektovali, začali jsme skrze mlžný opar rozpoznávat dokonalost toho všeho. Čím více hloubáme nad posláním, jež na sebe vzala, a nad tím, do jaké míry se jí ho podařilo naplnit, tím více jsme schopni poddat se té dokonalosti. Zjišťujeme, že zažíváme novou úroveň klidu, když se dostáváme za hranice emocí a myšlenek, které by nás navždy připoutaly ke světu lidí a držely by nás jako rukojmí archetypu oběti. Docházíme k tomu, že vše se stalo přesně tak, jak mělo. Její poslání vyžadovalo právě takovou výchovu, jaké se jí dostalo, manželství, které se nevydařilo, odmítání ze strany královského establishmentu, kritiku ze strany tisku, pronásledování paparazzii, dramatickou a náhlou smrt – vše do nejmenšího detailu.

Kolektivní srdeční čakra

Uvidíte, že budoucnost ukáže, že nyní, když je Diana zpátky "doma" poté, co dokončila svoji misi, energie, jež držely celou tuto dynamiku v chodu, se začínají rozplývat. Nejenom ona je osvobozena od této dynamiky, ale i ostatní lidé, kteří byli zapojeni do dramatu, o němž víme, že bylo pouhou iluzí. Charles má nyní možnost projevit se jako mnohem vřelejší, méně odtažitý a více milující otec svých dvou chlapců – a jistě tomu tak bude. (Tisk bude tvrdit, že se změnil kvůli tomu, co se stalo, ale my známe skutečnou pravdu.) Královna bude pravděpodobně méně škrobená, otevřenější a ne úplně nepodstatná. Monarchie sama překoná kult osobnosti a stane se silnější, smysluplnější institucí, nikoli v důsledku přímé reakce na to, co se stalo, ale kvůli posunu energie, k níž došlo, když mise skončila a transformace byla dokončena. Ale jenom proto, že někdo otevřel jejich srdeční čakru, neexistuje ještě záruka, že zůstane otevřená. To záleží na volbě v každém okamžiku. Totéž platí o kolektivu. Britové a ostatní lidé na světě buď zůstanou ve vibracích lásky, do nichž je katapultovala Dianina smrt, a budou používat jejich sílu ke své přeměně, k transformaci královské rodiny a své společnosti, nebo se zaměří na iluzi toho, co se stalo, a budou obviňovat Charlese, královskou rodinu jako celek, řidiče, tisk a další. Pokud si vyberou to druhé, bude to jejich volba, ovšem způsobí, že se kolektivní srdeční čakra zase uzavře. Snad má tato kniha také přispět k tomu, aby kolektivní srdeční čakra zůstala otevřená. Možná, že poznání, k němuž jste došli při její četbě, vám umožní zaměřit se nikoli na iluzi toho, co se stalo té noci v pařížském tunelu, ale na to, co je v příběhu princezny Diany opravdové od začátku do konce a na poslání, které té události dává smysl a význam.

Možná každý, kdo čte tuto knihu, skutečně rozpozná a ocení to, že stejně jako Jeff hrál svoji roli pro Jill, hrál Charles skvěle svůj part pro Dianu – stejně jako Camilla Parker-Bowlesová a královna. Možná bude všem, kdo si přečtou uvedenou knihu, jasné, že toto drama volalo po milujících a odvážných duších, aby sehrály své role přesně tak, jak měly, a nebojme se to zdůraznit, na svůj vlastní úkor. (Charlesova oběť po otevření srdeční čakry Británie byla stejně velká jako Dianina – vlastně v běžném lidském měřítku ještě větší. Stálo ho to přinejmenším královskou korunu.) Snad také bude každému zřejmé, že vše bylo dohodnuto předem, předtím, než se duše všech zúčastněných inkarnovaly do tohoto světa, a že také paparazziové hráli v tom všem nezbytnou a milující roli podobně jako vydavatelé, kteří platili za dotěrné Dianiny snímky. Ti, kteří jsou schopni uplatnit Radikální odpuštění do té míry, že si uvědomí, že zde nejsou žádné oběti, budou skvělými světlonoši pro všechny ty, kteří by se jinak rozhodli zaměřit se na iluzi, uzavřít svoje srdce a opustit vibrace lásky. Doufám, že každý čtenář, kterého moje kniha změnila, se stane poslem lásky – převezme štafetu tam, kde Diana skončila, a pomůže lidem zůstat na této vyšší vibraci, kterou její dokonale načasovaná smrt vyvolala.

Měníme archetyp oběti

Naším prvotním posláním je transformovat archetyp oběti a pozvednout vědomí planety. Ale co to znamená něco transformovat a jak to pozvedá vědomí? První věc, kterou musíme pochopit, je to, že transformovat můžeme něco pouze tehdy, když si to zvolíme jako svoje duchovní poslání. Toto rozhodnutí ohledně naší mise nečiníme na tomto světě, ale před naší inkarnací ve Světě Božské pravdy. Druhá věc, kterou je třeba si uvědomit, je to, že něco transformovat neznamená změnit to. Abychom něco transformovali, musíme to plně prožít a mít to rádi takové, jaké to je. Například vaše individuální poslání spočívá v tom, abyste se narodili do násilnické rodiny a zažili týrání z první ruky buď jako oběť, nebo jako pachatel. Pamatujte si, že jakmile se inkarnujete, vaše paměť ohledně předem dohodnuté mise zmizí. Kdybyste si svoje poslání uvědomovali, neprožili byste energii a pocity oběti tak plně. Pouze pocit oběti vás může přivést k tomu, že si uvědomíte, co leží za iluzí oběti – projekce vaší viny. Jestliže jste schopni nahlédnout za iluzi pachatele a rozpoznat tyto činy jako výzvu k lásce a naprostému přijetí, energie oběti se transformuje a vědomí všech zúčastněných se pozvedne. Navíc energie, jež v sobě obsahuje vzorec týrání, zmizí a toto chování okamžitě přestane. V tom spočívá celá transformace.

Na druhé straně, když nerozpoznáme pravdu o celé situaci, nebo když nejsme s to nahlédnout za hranice iluze a snažíme se změnit fyzické okolnosti, uzamkneme energii, jež v sobě zahrnuje vzorce týrání, a nic se nezmění.

Pouze láska transformuje

Pouze láska dokáže transformovat energie týrání dětí, chamtivosti, vraždy a všech dalších takzvaných špatností světa. Nic jiného nemá žádný dopad. Akce s cílem změnit takovou situaci, jako například odebrání dítěte z rodiny, i když jsou samy o sobě humánní, neznamenají transformaci. Důvod je prostý. Za prvé tyto akce pramení ze strachu, nikoli z lásky. Za druhé náš zásah a naše posouzení pouze upevňují energetické vzorce týrání a bezpečně je uzamykají. To vysvětluje, proč se rozhodnutí něco transformovat dá učinit pouze ve Světě Božské lásky. My lidé jsme tak uzavření ve svých přesvědčeních o bolesti a strádání, strachu a smrti, že dokonce i tehdy, když bychom věděli, že jistá dětská duše přišla na tento svět, aby zažila týrání a skutečně se chce jako týraná cítit, prostě bychom nemohli vydržet jen tak přihlížet tomu, co se děje. Zatímco ze Světa Božské pravdy se naše poslání jeví jako snadné, na fyzické rovině vypadá úplně jinak. Kdo by nechal dítě v prostředí, kde ho týrají? Nemůžeme se zachovat jinak než mu pomoci. Jsme přece lidé.

My se však potřebujeme plně poddat myšlence, že Duch ví přesně, co dělá. Jestliže není v nejbytostnějším a nejvyšším zájmu dítěte, aby někdo zasáhl, jistě to zařídí tak, aby si toho nikdo nevšimnul. Jestliže na druhé straně Duch rozhodne, že zasáhnout bude pro duši to nejlepší, zajistí, aby k tomu došlo. Ale není to naše rozhodnutí. My jako lidské bytosti musíme vždycky reagovat podle nejlidštějších, nejstarostlivějších a nejsoucitnějších kritérií a současně si uvědomit, že ta situace v sobě zahrnuje Lásku.

Radikální odpuštění transformuje

Ovšem ani jako lidé nejsme v tomto ohledu naprosto bezmocní, protože dokážeme transformovat energii něčeho takového jako týrání dětí s použitím Radikálního odpuštění. Jestliže skutečně odpustíme v radikálním slova smyslu všem, jichž se situace týká, máme zcela jistě vliv na energetické vzorce. Nakonec bude muset odpustit i dítě, aby energetické vzorce změnilo definitivně, ale kdykoli se kdokoli z nás v jakékoli situaci, ať jsme se v ní osobně angažováni či nikoli, rozhodne vidět dokonalost, mění okamžitě energii. Pro lepší pochopení necháme mluvit autora: "Jednou jsem byl požádán, abych promluvil na výroční konferenci Národní společnosti mediátorů. Měl jsem k dispozici pouhých 45 minut a tento čas byl současně vyhrazen na oběd. Šel jsem tam dříve, abych vyslechl diskusi a poznal tak jejich způsob myšlení. Vypozoroval jsem, že 50 % účastníků jsou právníci a 50 % lidé zabývající se psychologickým poradenstvím. Jejich zájem o práci mediátora způsobil, že byli otevření novým poznatkům a pružní v přístupu k řešení problémů.

Během prvních asi dvaceti minut jsem se ze všech sil snažil objasnit koncepci, na níž spočívá Radikální odpuštění. Potom jsem nakreslil schéma, jež představuje energetické vztahy mezi nimi a jejich klienty. Poté jsem jim oznámil, že jejich vnímání situace, v níž působí jako mediátoři, bude pravděpodobně takové, že to, co se děje klientovi A a B, je přinejlepším neštěstí a přinejhorším tragédie. A také to, že jejich úkolem jako mediátora je vyjít ze špatné situace co nejlépe a vyřešit ji tak, aby obě strany a ti, co na nich závisí, utrpěli co nejméně.

Souhlasili s tím, že je to správná charakteristika jejich úkolu a že energetické pole kolem situace klientů je naplněno nepřátelstvím a nedůvěrou. Kdyby tomu tak nebylo, nepotřebovali by mediátora. Na tom se také shodli. Potom jsem zapracoval do situace jejich vlastní energii. Viděli, že jejich energetické pole normálně obsahuje myšlenky a pocity vycházející z toho, že se jedná o"špatnou" situaci. Také jsem uvedl, že i když se snažili oběma klientům pomoci, tak jejich pocit, že jde o nedobrou situaci, přiživoval energetická pole klientů a upevňoval jejich pocity oběti. "Co kdyby," zeptal jsem se jich, "místo toho, abyste pohlíželi na situaci jako na tragickou a nežádoucí, jste byli ochotní přijmout myšlenku, že to je Božský plán, který se rozvíjí přesně tak, jak je třeba, a že obě zúčastněné strany včetně těch na okraji dění vlastně dostávají přesně to, co podvědomě na úrovni duše chtějí – a že to všechno je pravda bez ohledu na to, jak situace dopadne. Myslíte si, že by se něco změnilo? Vaše energetické pole, místo aby se naplnilo myšlenkami a emocemi podloženými strachem, by bylo plné lásky. Domníváte se, že by to ovlivnilo konečné řešení situace?

K mému překvapení tornu rozuměli. Dokonce i právníkům to došlo. Téměř všichni přijali myšlenku, že to, jak hodnotí situaci ve své mysli, je mocný faktor, který určuje, jak situace dopadne. Vůbec to neznamená, že by měli dělat všechno jinak. Pouze tím, že budou přesvědčeni, že všechno je naprosto v pořádku, se energie pohnou bez většího odporu tím směrem, kterým je potřeba. A to je přesně to, co se skrývá pod transformací energie."

Morfická rezonance

To, co je uvedeno výše, vychází z teorie morfických polí a morfické rezonance Ruperta Sheldrakea. Sheldrake je anglický biolog, který stanovil existenci polí, jež jsou samoorganizující a samoregulační systémy v přírodě a které organizují a udržují vzorce vibrační či rytmické aktivity. Částice jsou k sobě přitahovány morfickou rezonancí tak, aby vytvořily tato pole, jež se neustále pohybují a mění. Když se změní jedna částice v poli, ovlivní to celé pole. Tato koncepce se zřejmě dá uplatnit na všech úrovních, počínaje kvantovými fenomény až po chování jednotlivých sociálních skupin. V lidském kontextu morfická pole spojují jednotlivé členy prostřednictvím extrasenzorické a energetické rezonance (vědomí), procesem nezávislým na čase a prostoru. Proto také když někdo odpustí, pocítí osoba, které bylo odpuštěno, účinek okamžitě bez ohledu na to, jak daleko se nachází.

Vrátíme-li se k naší situaci s mediátory, můžeme považovat situaci, v níž se nejčastěji ocitají, za morfické pole, v němž jsou jednotlivci drženi pohromadě prostřednictvím morfické rezonance ve vědomí oběti. Jakmile jeden člen (mediátor) posune svoje vědomí směrem k lásce a k přijetí toho, co se děje, tak jak to je, pole okamžitě projde transformací a rozvine se do nové vibrační sestavy vyššího řádu. Prostřednictvím morfické rezonance mají ostatní členové skupiny možnost přeorganizovat se stejným způsobem a situace se může vyvíjet úplně jinak, než kdyby se vědomí takto netransformovalo.

Nelson Mandela nám ukázal cestu

To, jak Nelson Mandela vyřešil situaci v Jihoafrické republice, když na počátku devadesátých let definitivně skončil apartheid, je zářným příkladem toho, jak transformovat energii prostřednictvím Radikálního odpuštění. Apartheid, politický systém nadvlády bělochů, který ovládal tuto zemi tři čtvrtiny století, udržoval bílé a černé v separaci – bílé v luxusu a černé v nevýslovné chudobě. Mandela sám byl vězněn 26 let. Po svém propuštění se stal prezidentem své země. Jihoafrická republika byla zralá na krvavou lázeň odvety, přesto ji Mandela přivedl k úžasně pokojnému přechodu – jeho charakteristickým rysem nebyla pomsta, ale odpuštění.

Nezáleželo přitom ani tak na tom, co udělal, aby zabránil krveprolévání, ale jak zacházel s energií. Odmítl se pomstít a jménem všeho lidu překonal archetyp oběti. Tím se naopak zhroutil energetický vzorec možného násilí, které hrozilo vypuknout pod sebemenší záminkou. Jižní Afrika se stále nachází v přechodném období a není bez problémů, ale učinila takové pokroky, o nichž jsme se před pár desítkami let ani neodvážili snít.

Naše kolektivní poslání transformovat archetyp oběti vyžaduje, abychom si vzali příklad z Mandely a posunuli se dál za zkušenost oběti. Pokud to neuděláme, zůstaneme beznadějně připoutáni k naší zranitelnosti a archetypu oběti.

Duch nás ponouká

Hluboko v našem podvědomí jsme s naším posláním ve spojení. Duch nám neustále skýtá příležitosti k transformaci energie oběti tím, že nechává vyplouvat na povrch takové záležitosti jako incest, zneužívání dětí, rasovou nenávist atd. Každý z nás může naplnit svoje poslání tím, že uplatní Radikální odpuštění v kterékoli z těchto situací. Když se to podaří dostatečnému množství z nás a dojde k posunu ve vnímání, takže nahlédneme dokonalost této situace, pak se situace změní tak, že tyto energetické vzorce zaniknou.

Cvičení v transformaci

K transformaci archetypu oběti vyzkoušejte následující: Pokaždé, když sledujete zprávy, pokuste se posunout svoje vědomí od posuzování k tomu, abyste v každé situaci viděli dokonalost. Místo okamžitého hodnocení zprávy o rasových předsudcích pomozte přeměnit energii rasové disharmonie. Toho můžete dosáhnout tím, že se nebudete dívat na nějakého člověka nebo situaci z hlediska posuzování viny, ale přesunete ji do prostoru milujícího přijetí. Mějte na paměti, že lidé v každém příběhu prožívají svoji roli Božského plánu. Nepohlížejte na každého jako na oběť a nesnažte se označit každého za darebáka. Lidé jen účinkují ve svých dramatech s cílem vyléčit se. Pamatujte si: Bůh nedělá chyby.

Ego se brání

Radikální odpuštění nám připomíná, že jsme duchovní bytosti s lidskou zkušeností, a tím pozvedá naše vibrace a posunuje nás ve směru duchovního vývoje. Takový růst představuje skutečné nebezpečí pro Ego (definované jako hluboce zakořeněný, složitý systém přesvědčení, který tvrdí, že jsme odtrženi od Boha a že ten nás jednou potrestá za to, že jsme si toto odtržení zvolili). Čím totiž budeme duchovně vyspělejší, tím je pravděpodobnější, že si vzpomeneme, kdo jsme – a že jsme zajedno s Bohem. Jakmile si toto uvědomíme, musí Ego zahynout. Víme o systémech přesvědčení jakéhokoli druhu, že odolávají všem pokusům o své zpochybnění, a Ego není výjimkou. (Lidé si stále dokazují, že budou raději mít pravdu, než by byli šťastní.) Čím více tedy užíváme Radikální odpuštění, tím více se Ego brání a pokouší se svést nás zpět mezi ty, kteří lpí na archetypu oběti. Tento úkol plní tak, že používá naše vlastní nástroje duchovního růstu. Dobrým příkladem může být to, jak Ego využívá práce s vnitřním dítětem k dosažení vlastních cílů. Práce s vnitřním dítětem nám poskytuje možnost podívat se do svého nitra a vyléčit si traumata z dětství, která si neseme s sebou do dospělosti a která dnes ovlivňují náš život. Avšak naše Ego vidí v zaměření na vlastní traumata možnost, jak přežít. Používá ten způsob práce s vnitřním dítětem, jenž využívá vnitřní dítě jako metaforu naší zranitelnosti k tomu, aby posílilo naše setrvání na archetypu oběti. Chování, které to vyvolává, je neustálé navštěvování našich ran; jejich posilování tím, že o nich pořád mluvíme; jejich promítání do takzvaného vnitřního dítěte a jejich využití při hledání důvěrnosti.

Obviňování rodičů

Většina práce s vnitřním dítětem v osmdesátých letech se soustřeďovala převážně na obviňování rodičů nebo někoho jiného za to, že dnes nejsme šťastní. Myšlenka, že "dnes bych byl šťastnější, kdyby nebylo mých rodičů", je mantra spojená s touto prací. Dává nám to možnost cítit, že nám to udělali, s čímž se žije mnohem snáz než s přesvědčením, že jsme si jaksi vyžádali, aby se s námi tak zacházelo. Takový názor těší také Ego, protože nás automaticky obnovuje jako oběti. Dokud budeme kvůli svým problémům obviňovat rodiče, každá následující generace bude v tomto vzorci přesvědčení pokračovat.

Čištění emocionální toxicity

Nechceme naznačovat, že kontakt s potlačenou dětskou zlobou a bolestí a hledání cest k jejich uvolnění je něco špatného. Vlastně je to naprosto nezbytné. Musíme nejprve vykonat tuto práci, než přistoupíme k odpuštění, protože nemůžeme odpouštět, dokud jsme rozzlobení. Avšak příliš mnoho workshopů a terapeutů se zaměřuje pouze na náš hněv a nedokáže nám pomoci transformovat ho pomocí jakéhokoli odpuštění. Když spojíme práci s hněvem a Radikální odpuštění, vyčistí se všechna citová a duševní jedovatost, a to umožní neustálé uvolňování zloby. Tak se vymaníme ze zranitelnosti a pocitu oběti.

Rituál odpuštění kmene Navahů

Následující rituál indiánů kmene Navahů slouží k tomu, aby se pocit oběti nestal vzorem, na němž jsou lidé závislí. Navahové si jsou samozřejmě vědomi toho, že lidé potřebují hovořit o svých ranách a svěřit se se svým utrpením ostatním. Současně však chápou, že hovory o vlastních bolestech tyto bolesti ještě posilují, zvláště když se to přežene. Proto když má někdo potřebu podělit se o své bolesti či problémy, kmen mu vyhoví tím, že ho vezme do svého středu. Člověk může ventilovat svoje potíže třikrát a všichni ho s účastí a soucitem vyslechnou. Avšak když tento člověk vstoupí do kruhu počtvrté, všichni se k němu otočí zády. "Dost. Už jsme tě vyslechli třikrát. Teď to nech být. Už tě nebudeme poslouchat," řeknou mu. Slouží to jako velice účinný rituál k rozžehnání se s problémy minulosti.

Představte si, že byste měli podpořit své přátele stejným způsobem Co kdybyste poté, co si vám postěžovali na své rány a svůj pocit oběti třikrát, pak řekli: "Už jsem toho slyšel dost. Je načase, abys toho nechal. Nedovolím, aby tě tvoje problémy přemohly jenom proto, že ti umožním o nich neustále mluvit. Na to tě mám příliš rád."

Buďte opravdovým přítelem

Máme-li být jeden druhému skutečnou oporou na cestě k duchovnímu rozvoji, nemáme jinou možnost než nakreslit tlustou bílou čáru pro ty, které máme rádi, a dělat všechno pro to, abychom jim pomohli dostat se ze závislosti na svých vlastních ranách. Taková činnost nás dovede k naplnění našeho poslání transformovat archetyp oběti a uvědomit si, kdo skutečně jsme.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2009.