Dvorek Olbrama Zoubka – rozhovor
Spíš by se chtělo říct Dvůr, protože přilehlý prostor Zoubkova ateliéru je jako předsálí zaplněné sochařovou fantazií – shromážděním cementových soch, které ač rozestavěny bez určitého záměru, jsou přesto jakýmsi záhadným způsobem propojené ve zvláštním vyjádření hmoty, které lidská ruka vtiskla duši. Mám je ráda – nepřirozeně nakloněné, modré se zlatými vlasy, i ty, které v úbytku těl symbolizují utrpení a rozklad. Nedeprimují, protože i to je součástí života. Zajímají mě jejich gesta – a také to, jaký význam jim přikládá sochař Olbram Zoubek…
Vaše postavy jsou typické i svými gesty, některá jsou až teatrální, proč?
Jako student jsem hrával ochotnické divadlo, vlastně jsem chtěl být hercem, ale ještě předtím truhlářem, skoro až do kvarty. Po mamince jsem zdědil jistou manuální zručnost, truhlařině jsem se taky mimo školu částečně vyučil, takže si od dřeva dělám všechno sám. Ale abych se vrátil k té otázce. Divadlo jsem měl a mám velice rád a když to tak vezmu, měl jsem k herecké dráze dokonce pootevřená vrátka. Žena Miloše Nedbala byla totiž maminčina velice blízká známá, takže se stalo, že moje herecké schopnosti posoudil i profesor Nedbal. Přišel občas na představení, pokyvoval souhlasně i nesouhlasně hlavou a od herectví mě nijak nezrazoval. Možnost jít na konzervatoř byla velice reálná. Cestička se rýsovala docela vážně, ale dopadlo to jinak. Asi bych byl špatný herec. A hlavně, chyběla by mi manuální činnost. To řemeslo, kterého je u sochařiny tolik. Na sochařskou dráhu mě převedl ještě v sextě profesor kreslení Miloslav Kužel. Byl sochař. Vystudoval UMPRUM u profesora Karla Štipla. Takže jsem v pětačtyřicátém udělal přijímací zkoušky na UMPRUM a dostal se do ateliéru profesora Josefa Wagnera. O teatrálních gestech některých mých soch začal mluvit až kunsthistorik Luděk Novák, který se jako teoretik připojil ke skupině Trasa, kam patřili malíři Fillovy školy – Jarocovják, Kafka, Menčík, Jitka a Květa Válovy, Čechová, od sochařů Preclík, Vaca, Šimek, moje první žena, velice nadaná sochařka Eva Kmentová, které nemoc předčasně ukončila život, a já. Z teoretiků pak kromě Nováka i Eva Petrová. Vlastně tehdy jsem si uvědomil, že se svými sochami trochu hraju divadlo. Jinak dělám gesta archaická i obecná. Jen občas teatrální. A všimněte si, že většinou jsou to gesta symetrická – rozpažení, upažení, vzpažení, připažení, gesto je pro mě výraznou složkou. Profesor Nebeský, který učil na UMPRUM, řekl, že v umění plastiky jsou tři typy – psychoplastici, ideoplastici a fyzioplastici. Jsem ten psychoplastik, protože právě psychická složka mých soch je výrazná a určující. Jako by si chtěly povídat. K té psychické stránce patří gesto. Když pracuju na figuře, gesta si sám na sobě před zrcadlem předehrávám..
Zajímá vás i jiné téma než figurální?
Nikdy jsem nepocítil potřebu dělat něco jiného. Většinou mě řadí k modernímu proudu, ale když se to tak vezme, jsem téměř tradiční. Stejně jako moje náměty. Sochy modeluju z hlíny stejně tak, jako se dělaly dávno a dávno předtím, vycházím z mytologií, především řecké, ale i ze Starého zákona. Někdy se pokouším o vlastní výklad. Jen materiál, ze kterého odlévám, je jiný. Většinou cement, na menší věci olovo a cín. Všední materiály, jednak proto, že jsou dosažitelné, ale hlavně proto, že dobře kontrastují s tím nadneseným archaičnem.
Čemu přikládáte ve své tvorbě největší význam? Jednou jste řekl, že napětí mezi nadčasovostí a současností…
A taky mezi patosem a všedností, mezi směřováním k řádu a nemohoucností ho dosáhnout, právě o to mi v sochách jde.
Myslíte, že ještě dokážeme vnímat jiná gesta než ta dnes spíš už jen agresivní a vulgární?
Myslím, že ano, gesto patří k životu. Říkáte agresivní, možná, že trochu převažujou.
Nejsou lidé agresivnější?
Nevím. Starší generace si vždycky myslí, že její mládí bylo lepší, že sníh byl bělejší, že děti byly slušnější a vychovanější. Nerad to poslouchám a odporuju tomu. Už proto, že kdyby tomu tak bylo, že kdyby byla každá generace horší než ta předchozí, přinejmenším tak, jak se traduje, byl by současný svět už dávno na dně mořském. To, že jsou mladí lidé horší i lepší, bude vždycky stejné.
A co současný materialistický přístup k životu?
Nemyslím, že svět spěje k horšímu, ale spěje k materiálnímu a to je trochu horší. Jenomže já jsem byl vychovaný částečně antropozoficky. Myslím, že lidé musí touhle fází projít, aby se dostali do nějaké další fáze, nevím. Ale vím, že mě tahle fáze dost mrzí. Kam zmizela poezie vánočního času, znovu se přesvědčujeme, jak ji ničí nákupní horečka, koledy se už nezpívají. Víte, já nejsem věřící, nebo spíš věřím jinak, ale to není podstatné, avšak koledy vždycky patřily a vždycky budou patřit k poezii Vánoc.
Vraťme se k sochám. Jaký máte pocit, když předáte sochu veřejnosti?
To se dá těžko vyjádřit. Vlastně vám pak už nepatří a musí se sama obhájit.
Vracíte se k ní, když ji pustíte třeba do veřejného prostoru?
Ne, mám ji pro sebe v replikách, ve skicáku, takže nemám potřebu je "obcházet". Samozřejmě že ty na dvorečku jsou mi bližší. Ono je to tak, když děláte něco na zakázku, je to trošku jiné. Práce na zakázku vás trochu omezuje – už proto, že musíte počítat třeba s tím, do jakého prostoru bude socha umístěna. Takže se jí musí většinou ubírat a ubírat, až nakonec ji ořezáváte i od těch zajímavostí a tím se stává konvenčnější. Radši mám panáky, co si mluví jen tak, sami pro sebe.
Záleží na tom, co s nimi provádí hra světel a stínů...
Snažím se je instalovat tak, aby byly v kontaktu, ale ty postavy si najdou správnou pozici, najdou si nějakou verzi samy, aniž by je člověk vymezoval. Tady na dvorku je to většinou náhodné, prostě tak, jak je přivezou z výstavy, přesto si našly svůj způsob komunikace.
Stejně jako gestům přikládáte význam i výrazu tváře....
To je pravda – většinou se snažím o podoby lidí mně blízkých.
Mluví se o vás i jako o "sochaři Jana Palacha". Jeho osud je a vždycky bude silné téma. Vaše propojení s Janem Palachem je, alespoň pokud se to dá vůbec tak říct, velice intimní. Snímal jste jeho posmrtnou masku. Nebude příliš indiskrétní otázka – s jakými pocity jste k té práci přistupoval. I když slovo práce se mi v této souvislosti nezdá na místě. Nemusíte odpovídat, pokud nechcete.
Jestliže můžu říct něco s absolutní jistotou, pak že mě to bude provázet až do konce života a že mě to ovlivnilo na celý život. Přikryt státní vlajkou, obklopen květinami, ležel přede mnou krásný mladý člověk, jehož oběť je nedocenitelná. V tom snímání nebylo nic hrozného, hrozné byly zprávy o jeho smrti. Tam, na patologii bylo už všechno posunuto do věčnosti. Odcházel vyrovnaný, takový byl i posmrtný výraz jeho tváře…
O okolnostech, které vás k němu dovedly, se nebudu zmiňovat. Když dovolíte, spíš bych se zeptala, jestli jste měl se snímáním už předtím nějakou zkušenost…
Jenom na živých. Už na maturitní tablo jsme se všichni rozhodli pro masky a všichni jsme ten proces, až na jednu profesorku, podstoupili.
Jaký je to pocit?
Hrozný, když sádra pracuje, máte pocit, že kameníte, svaly tuhnou, je to velice nepříjemné.
Chtěl byste znát smysl naší existence?
Kdybychom ho poznali, přestali bychom se ptát, a jakmile bychom se přestali ptát, byl by to konec naší existence...
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2009.