Ezoterika v Novosvětské
-
Vytvořenostředa 18. květen 2016 2:00
-
AutorKarel Funk
-
Oblíbené3364 Ezoterika v Novosvětské /lektori-setkani/item/3364-ezoterika-v-novosvetske.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Honíme se za různými padělky duchovního bulváru, například za tzv. meditační hudbou, hudbou sférických vibrací (už v někom něco rozvibrovala? A co to je ta vibrace? Leda pojem z fyziky), za Andělskými zpěvy (není to troufalost a nadutost označovat cokoliv z hmotné úrovně za andělský zpěv?), ale tu nejúžasnější ezoteriku máme neustále pod nosem…
Myslím tím mnohé z děl zasvěcenců hudby, například Largo z Dvořákovy Novosvětské symfonie. Chce to ale ukázněně a několikanásobně se v tichu zaposlouchat do celé symfonie. Přečtení nějakého orientačního pojednání o díle není na škodu. Kdybychom takový poslech pak nazvali třeba metodou „ezoterní koncentrace“, leckdo by zastříhal ušima pod vidinou nějakého duchovního zisku.
Ale už dost těch pichlavostí, uvažujme už normálně. Largo (tedy 2. věta oné symfonie) líčí, spíš obsahuje náladu, kterou měl indiánský národ (kmen) při lesním pohřbu manželky indiánského náčelníka, krásné Minnehahy, Smavé vody. Je v tom celá společně prožívaná tichá vroucnost, zejména v nesmrtelné melodii anglického rohu a v následných smyčcích. Je tu hluboce a živě vylíčen děj doprovázení duše až do spasitelské náruče velkého boha Mannitoua. Není tu ten náš častý sžíravý smutek, ale spíš doprovázení vznešené a milované duše, kterému se oddává ztišené společenství ve svatém pohroužení (smyčce unisono). Velký Mannitou nebyl ničím jiným, než indiánským vycítěním Krista v zemské auře. Neznali děj Kristovy oběti, ale rozeznali ho jako Ducha Země, kterým se pak navždy stal. Až sem dosáhl zbožný Dvořák při líčení onoho indiánského cítění. Samozřejmě, že nemohl vědět, že i toto je indiánské zachycení Kristovy aury, ale jeho hluboká zbožnost k jejich Velkému Duchu dospěla, vytušil tu podobnost se svým zbožným cítěním. Můžeme zde pochopit to, co je hudebním kritikům skryto, totiž že Dvořák svým opravdovým křesťanským založením bezděčně nalezl Kristův impulz i v indiánském Mannitou, Velkém Duchu, jak jej nazývali. Je příznačné a milé, že uprostřed této vznešené mystické hudby nechal Dvořák radostně zašvitořit ptáčka, ale pak se zas vrátil do děje Indiánů. Dostal se k tomuto líčení tím, že jej při jeho americkém pobytu oslovil epos H. W. Longfellowa Píseň o Hiawathovi, kterou si takto prožil. Skladatel proniknul až k napojení na indiánskou národní duši. V závěru Larga se s ní loučí, Largo končí pomalým opouštěním indiánského aktu doprovázení duše, přičemž se tím Dvořák současně vymaňuje i z tohoto v pravém slova smyslu mystického pohroužení do sféry, kterou téměř jasnozřivě zavnímal. Ztišený patos jako by uzavíral jasnozřivý průhled do indiánského světa a ukládal ho něžně dosnít ve věčnosti.
Asociace: Napadá mne podobný popis, obsažený v knize V náruči světla od Indiánky Betty Eadie. Po Largu – rázným trhnutím se skladatel hudebně opět ocitá ve velkoměstském ruchu. I ve Scherzzu se proplétá líčení širých plání, hlubokých lesů a dravých řek střední Ameriky (či přesněji – Spojených obcí severoamerických, jak se tehdejší USA nazývaly) s vrkáním vysockých holubů, po kterých se Dvořákovi zastesklo, i s českou venkovskou tancovačkou. (Po příjezdu do Ameriky dlouho Dvořák žádnou hudbu niterně nedostával. Od jistého momentu – kam šlápl, tudy tekla muzika.)
Kdybychom si chtěli hrát se slovíčky jako ezoterika, pak toto dílo, staré přibližně jedno a čtvrt století, by bylo ezoterikou přímo ukázkovou. Nevadí ani, že Dvořák, ač skládal tuto symfonii už v době rozběhlého ba vrcholícího romantismu, používajícího všech možností a barevných odstínů velikého symfonického orchestru, rozrostlého do obrovského aparátu, se zde spokojil s úsporným obsazením, obvykle jen osmnáctičlenným, jaké bývalo v symfoniích ještě za dob Beethovenových. Jako by se zde snad až záměrně oprošťoval od hustého až přesyceného zvuku moderního symfonického orchestru, který v oné době již odvážně razil Strauss a Mahler.
Otisk soustředění ve tváři – opomíjená krása?
Ještě několik vedlejších úvah. Když občas pozoruju tváře hráčů vážné hudby, ať symfonické nebo komorní, všiml jsem si už od dětství jakési záhadné krásy ve tvářích některých z nich. Je to krása (pro mne) tajemná, nevyjadřující se zřetelně navenek. Dá se říct místo krásy i kouzlo nebo záhadnost. Pozoruju to u některých žen i mužů. Postupně se mi rozbřesklo: ona těžko uchopitelná krása se tam vtiskuje během denního soustředěného hraní (cvičí obvykle od dětství či mládí řadu hodin denně), kdy obličej není rušen a rozptylován interakcemi s okolím a rozmanitými náladami při nejrůznějších situacích a hovorech, včetně těch nejbanálnějších. Jejich několikahodinová denní koncentrace, ukázněnost, pozornost na noty, ruce i srdce, se do obličejů některých z nich protiskuje. Není to krása expresivní, vytvářená při kontaktu s okolím, ale při kontaktu s hudbou, a zároveň kontaktu plně ukázněném, kdy pozornost nesmí unikat ani na vteřinu. To je ona pevnost výrazu některých tváří. Vídáme něco podobného i na portrétech mnoha dávných osobností. Nosí si svou hodnotu v sobě, nejsou snadno rozluštitelní. Jistě že to není u všech, nelze z toho učinit pravidlo. U jazzmanů to nevídám. Určitě tu hraje roli i náplň hudby – od skladatelů vážné hudby plyne vyšší inspirace (i kdyby ji hráč vždy nevnímal).
Když už jsem mluvil o společném rysu určité skupiny, trochu odbočím. Od dětství jsem cítil určitou stísněnost z mnoha tváří těch, kdo šli do kostela nebo z něho vycházeli, nebo i na různých náboženských poutích. Později jsem si určitý shodný rys uvědomoval častěji, a jaksi mi z něho nebylo dobře. Vyskytuje se i v některých duchovních společenstvích. Až se mi jednou taky konečně rozbřesklo (a pozor – opět nezevšeobecňuji!): Tváře mnoha nedělních křesťanů jsou jako by něčím napěchovány, mívám pocit, že kdybych do nich píchnul špendlíkem, cosi shnilého by muselo vystříknout (je to jen představa). A už vím, z čeho to je: mnozí tito lidé se snaží vtěsnat do vzorné formy, jaká je jim předestírána. Navenek jsou slušní, ovládají „co se sluší a patří“, soutěží ve vnějškové horlivosti, ale neumějí se dostat sami k sobě a vypořádat se nějak se svými negacemi, přiznat si je, řešit je. Bobtná a městná se v nich to, co nechtějí projevit, aby nebyli kritizovatelnými. Jejich tváře jsou někdy až naběhlé či odulé jakousi hrubostí a necitelností, protože se neprojevují přirozeně, ale zadržují pýchu a jiné negace v sobě, většinou nepřiznaně nebo pod přijatelným slovním pláštíkem. Ale opakuji, je to jen určité procento z nich, nicméně velmi zřetelné. – Tohle takový Dvořák nepěstoval. (Když se například dostal do „pokušení“ pohledět na pláži na krásu ženského těla, což byla tehdy vzácná možnost, s dětsky otevřenou radostí o tom svému příteli napsal.)