Jméno Alberta Schweitzera, lékaře, zakladatele nemocnice v Lambaréné, zná snad každý. Kdo ale slyšel o českém učiteli Lorenci Adlerovi, který své schopnosti a dovednosti dal do služeb postiženým dětem rovněž v Africe? V Hermanusu založil na základech camphillského hnutí komunitní farmu a waldorfskou školu. Zatímco Albert Schweitzer léčil nemoci těla, Lorenc Adler vracel do života duševně nemocné.

V každodenní práci oba muži dokazovali, že lidi může spojovat bratrská láska a zájem o druhé. Jeden v rovníkové Africe, druhý v Jihoafrické republice, vytvářeli to, co odpovídalo jejich povahám. Realizovali to, co se jiní neodvážili ani vyslovit. Oba věděli, že nikdo nemůže být sám šťasten, vede-li se jeho bližnímu zle. O jednom ví celý svět, druhý je neznámý.

Na Lorence Adlera můžeme vzpomínat z různých úhlů. Byl rámařem obrazů a znalcem umění, sběratelem vzácných kamenů v Kapském městě, studoval zemědělství a antroposofii v Hamburku, učil ve waldorfské škole v Camphillu v Hermanusu, byl house-father („otcem domu“) v Bohemia cloister, založil Camphill Farm Community, napsal několik divadelních her a manuskript o duchovních silách v minerálech, rostlinách, zvířatech a člověku. Honoráře za antroposofické přednášky věnoval na zakoupení pozemku na břehu moře pro komunitu postižených. Měl jeden cíl – vést nejen své žáky, ale i celou komunitu k rozkvětu.

Jeden z rezidentů, Peter Eager, vzpomíná: „Lawrence byl velice nadaný muž a já jsem měl tu čest být v jeho studijní skupině. Pročítali jsme Steinerův Zemědělský kurz, Poznávání vyšších světů, Theosofii a Nauku o člověku od Rudolfa Steinera. Fascinoval mne svou sbírkou polodrahokamů, mohl jsem na nich oči nechat, a jak o nich dokázal vyprávět! Celé příběhy. Měl hluboké znalosti nejen o kamenech, ale především o filosofických směrech. Obdivoval jsem také jeho smysl pro humor.“

Při našem setkání krátce před jeho průchodem branou smrti nám L. Adler odpověděl na několik otázek:

Jak se máte?

Přiměřeně k věku. Když se člověku blíží osmdesátka, ví, že už moc času na tomhle světě nemá, a já toho mám ještě tolik před sebou.

Co například?

Dokončit naši Mercury hall. Chtěl bych se ještě dožít, až tam budeme hrát divadlo, pořádat koncerty a přednášky, scházet se na bohoslužbách a žákovských akademiích.

Říká se, že stárneme úměrně k míře prožitků. Souhlasíte s tím?

Kdyby to platilo, seděl by tu před vámi stopadesátiletý stařík. Chci tím říct, že míra mých prožitků by vydala na delší život, než je mi vyměřen. Vezmu-li v úvahu, že přežiji osmdesátku.

Co vás do Afriky přivedlo?

Narodil jsem se v Čechách, a když mi bylo dvanáct, to bylo v r. 1936, kdy Německo tvrdě uplatňovalo norimberské zákony, otec rozhodl, že musíme odejít. To byl pro mě šok, měl jsem tu kamarády, neuměl jsem si představit, že je ztratím. Odjeli jsme do Vídně k příbuzným, ale už i tam se schylovalo k anšlusu, a tak jsme se ocitli v Hamburku. Ani tam jsme však nemohli zůstat. A protože západoevropské státy v té době odmítaly emigranty, byla naší jedinou nadějí Jihoafrická republika. V Kapském městě jsem se vyučil rámařem. Odmalička jsem totiž rád maloval, ale živit se jako malíř, to by rodiče nepřežili. Chtěli, abych měl solidní obživu. Spojil jsem se s jedním známým a otevřeli jsme galerii. Ta prosperovala, ale stalo se, s čím jsem nepočítal. Jednoho dne byly stěny galerie prázdné. Můj společník zmizel i s trezorem. Nejsem pověrčivý, že však existuje nadpřirozená moc, která řídí naše kroky, však věřím. Podivnou shodou náhod se ke mně dostala kniha Rudolfa Steinera. Jeho výklad duchovních sil a jejich čerpání z přírody mě natolik zaujal, že jsem odplul do Hamburku studovat antroposofii. Seznámil jsem se i se zakladatelem camphillského hnutí. To byl pro mě nový svět.

Jak jste tyto ušlechtilé myšlenky realizoval v praxi?

Rodiče koupili malou farmu nedaleko Johannesburgu. Ale vázat se na farmu rodičů, to nepřipadalo v úvahu. Řekl bych - volání osudu - to mě přivedlo do Hermanusu, kde byla waldorfská škola pro děti, které jsou jiné než ostatní. V Čechách takové děti označujete za mentálně či fyzicky postižené. Zde jsem mohl uplatňovat získané poznatky ze studií.

Žil jste v apartheidu. Jak jste vnímal tento politický systém, který se od roku 1948, kdy vznikl, neustále utužoval?

Apartheid byl politický program na principu rasové segregace. Za vlastní domov Afričanů se považovala chráněná území, která byla přirozeným prostředím i pro občanská práva... Rasové zákony v Jihoafrické republice vznikly na náboženské nesnášenlivosti, zatímco v hitlerovském Německu byl rasismus ateistický. Stejně jako rasismus Leninův. Ten také vycházel v pseudovědeckého sociálního darwinismu. Zatímco náboženský rasismus spočíval na konzervativním dogmatismu popírajícím Darwina v jakékoliv podobě...

Apartheid jako politický systém vytvořený Smithem v roce 1951 a posílený zákonem o odděleném zastoupení voličů vyloučil barevné z volebních seznamů a na čtyři desetiletí upevnil moc búrských nacionalistů. Jejich sociální inženýrství se co do důslednosti a trvanlivosti může měřit jen s bývalým Sovětským svazem...

Věděl jsem, že apartheid nemohu změnit. Věřil jsem však, že rasismus v JAR je pouze přechodnou fází na cestě k nadrasové spolupráci, která slouží k dobru člověka. Jsem rád, že jsem se pádu apartheidu dožil. Bude však ještě dlouho trvat, než bílí a černí pochopí, že smysl života může být pouze ve společné práci. My se o to v Camphill Farm Community pokoušíme a odpovědně zde říkám, že se nám to daří.

Komunitní farma je vaše dílo. Co pro vás bylo nejtěžší, když jste se k tomuto kroku rozhodl?

Sehnat finanční prostředky. Rozhodnutí vybudovat camphill nebylo náhlým hnutím mysli. Už na studiích v Evropě jsem měl možnost vidět přednosti komunitní péče před státními ústavy pro děti a dospělé, kteří se o sebe nedokáží postarat... Pak jsme tu měli žáky, kteří ukončili školní docházku, a těm jsme nemohli říct: „Běžte, hodně štěstí.“ Na většinu nikdo za branami školy nečekal, a kde by co dělali? Kdo by se o ně postaral? Aby cítili, že je má někdo rád. Naší snahou bylo zapojit je do smysluplné činnosti.

Cituji z výroční zprávy: Farma se rozkládá na sto deseti hektarech, kde stojí dvaadvacet domů, v nich bydlí 200 lidí. Roční rozpočet činí 2,6 milionů Randů.

Třetinu tvoří příspěvek státu, třetinu získáváme od sponzorů a třetina je z našich zdrojů. Z farmy, zahradnictví a workshopů. Pečeme chléb a děláme sýry, svíčky odebírá Afrikánská církev, a nábytek, který v domech vidíte, vyrábíme v truhlářské dílně.

Co pro vás znamená vlast?

Domov.

Domov v Čechách, nebo v Africe?

V Čechách jsem se narodil, tam jsem prožil krásné dětství. Osud mne bez mého přičinění o domov připravil. Vybral mi však cestu, na kterou bych se za jiných okolností nevydal. Domovem se tak pro mě stalo místo, kde jsem mohl dělat to, co jsem považoval za správné.

Waldorfská škola vznikla nejdříve v Camphillu jako škola smíšená (pro zdravé i postižené, bílé i černé děti). Po úpravách byla v roce 2001 škola v provozu už se šesti třídami a dvěma třídami pro předškolní děti. V září 2004 byla slavnostně otevřena nová, architektonicky zajímavá budova pro prvý i druhý stupeň.

Popišme si pro ilustraci začátek všedního dne na camphillských farmách. Zabírají polovinu údolí Hemel and Aarde (Nebe a země). Jako zelená obří mísa, stěny vysoké 600 až 1167 metrů, ráno na východě pozlacené a večer na západě ohnivě rudé. Přes den, pokud se neobjeví mrak, který na zelené dno vrhne stín pomalu se posouvající po pastvinách, vinicích, korunách akátů, eukalyptů, vřesů, protěží a mohutných borovic, máte slunce plné oči. Úzký proužek Onrus River, utápějící se v křoviskách a vysoké trávě, ničím řeku nepřipomíná, spíše potůček. Ten rozděluje údolí na dvě poloviny. Východní zabírají viničné farmy, západní obsadil Camphill.

Poslední březnový čtvrtek se probouzíme pod zamračeným nebem. To se rozdírá o horské hřebeny, nejvyšší je Spící princezna, ona totiž tak vypadá. Farmář však ví, že z těchto mraků nezaprší. Jediná voda, která čtyřiadvacet hodin zavlažuje louky, proudí z rozstřikovačů, a když se konečně sluníčko prodere z mraků, jeho paprsky nad pastvinami namalují duhu.
Muži a ženy se dávají do práce.

Dejme ještě slovo Irmě, zdejší waldorfské učitelce. Ta po návštěvě usedlosti, kterou Lorencovi rodiče přeměnili na zahradu biodynamického zemědělství podle dr. Steinera, vzpomíná: „Dodnes mám před očima tu krásu, něco neuvěřitelného. Podařilo se jim vybudovat malou českou krajinu na jednom hektaru v Africe. Když farmu prodali, odjeli do Camphillu v Hermanusu na břehu Atlantiku, kde veškeré peníze věnovali na stavbu rozlehlého domu, aby po jejich smrti mohl poskytnout domov žákům waldorfské školy...

Společně jsme léta pracovali v údolí Hemel and Aarde. Kromě učení a péče o děti jsme ještě organizovali zájezdy, nacvičovali divadelní hry. Natrvalo mi utkvěla v paměti Pohádka o zeleném hadu a krásné lilii od Goetha. Byla tou nejnezapomenutelnější.

Časem přišla potřeba ubytovat starší děti, které opouštěly školu. Byl to nový impulz k vytvoření komunity pro dospělé mentálně i fyzicky postižené. Tento impulz zakořenil a rostl, ale to by nesměl být Lorenc. Už měl připravený plán a pustil se do shánění peněz a založení farmy... Opět přesvědčoval sponzory, opět jezdil přednášet o antroposofii. Všechny honoráře věnoval této věci...“

Irma byla v blízkosti Lorence Adlera i v závěru jeho pozemské pouti. „...Tento úžas a ticho jsem pociťovala, když jsem seděla u Lorence v posledních dvou dnech jeho života. Opustilo ho všechno napětí. Byl pokojný a tichý, často jsem nevěděla, jestli spí, nebo bdí. Pak náhle otevřel oči a řekl: Musíš jít domů, a když jsem mu odpověděla, že chci být s ním, řekl pouze: ‚Děkuji.‘ Byl pokojný a já cítila jeho blízkost. Pracoval v údolí mezi nebem a zemí po třicet let a nyní je na své cestě k novému životu.“

Na břehu Atlantiku, 120 kilometrů od Kapského Města, se rozkládá jedno z nejhezčích měst v Jihoafrické republice. Do Hermanusu jezdí lidé z celého světa pozorovat velryby, které sem pravidelně z ledových vod Antarktidy připlouvají předvádět své potomky. Přibyla sem však i další oáza: v údolí Nebe a země je to ostrůvek vzájemné lidské pomoci, spolupráce a pochopení. Založil ji skromný český antroposof, který své studium a poznatky osvědčil skutky.

Otevření kulturního stánku Mercury hall se hlavní aktér již nedožil. Zemřel 20. 6. 2002, krátce před slavnou událostí, na kterou se všichni nesmírně těšili. Uzavřel se tak plodný život u nás zcela neznámého Čecha, vzácného člověka – waldorfského učitele, neúnavného organizátora, antroposofa, mineraloga, Lorence Adlera.

Autor: Karel Funk
(Zpracováno z materiálů, poskytnutých Jiřím Bulanem.)