Žijeme v 21. století… Měli bychom se naučit nezavírat oči před minulostí, ať byla pro nás jakákoli. Připomeňme si věci z dob, na které chce většina z nás zapomenout. Na krutovládu z dob totality, na praktiky vyšetřovatelů a nelidské podmínky prac. táborů. Na některé věci by se totiž zapomínat nemělo…

Měl jsem v dětství to životní štěstí, že naši rodinu navštěvoval jeden nedostudovaný českobudějovický lékař, rodinný přítel. Někdy u nás pobýval i delší dobu, byl to pro něho dočasný úkryt před převážením na časté výslechy, ze kterých se vracíval zlomený a niterně zbědovaný. Protože se u jeho strýce našly nějaké zbraně, neodevzdané a uschované ještě z války, což režim považoval za pokus o převrat, bylo postiženo celé příbuzenstvo, náš přítel byl vyhozen ze studií a byl pro mne jedinečným zdrojem pravdivých informací o tom, co se kolem nás děje. Dal mi hvězdářský dalekohled, a tak jsem mohl v dětství, kdy ještě není duše příliš zanesena pozemskostí, nořit po večerech své vědomí do hvězdných dálek. Nevěděl jsem, že prožitek těchto bezedných kosmických dálav, „obydlených“ jen všudypřítomným mohutným Duchem, je to, čemu se (také) říká meditace. Ani jsem nevěděl, jak mohutně mi to rozšiřuje nitro pro budoucí vnímání leckterých pravd. Bylo je později kam umisťovat. Učil mne malovat, poslouchat uměleckou hudbu i nahlédat do úžasných tajů matematiky jinak, než to bylo ve škole. Pěstoval ve mně touhu poznávat pravdu – i tu kolem sebe, protože pravda je nedělitelná.

Tak jsem ve svých osmi letech věděl z jeho zkušenosti například o praktikách výslechů na rozsáhlém lágru Bytíz u Příbrami. Bydleli jsme tehdy poblíž a netušili, co se za ostnatými dráty děje. Chcete příklad? Vybudovali tam prostor ne o moc větší než půl na půl metru, velmi hrubě omítnutý, něco jako komín, do kterého zavírali vestoje až na 48 hodin ty, kteří odmítali vypovídat nebo se jim pouze jevili příliš svobodomyslně. Na hlavu jim celou tu dobu nechávali kapat vodu. Nemohli se ani posadit, a když jim po několika hodinách podklesla kolena, dřeli si je, podobně jako záda, o hrubou omítku. Jiná častá praktika byla ta, kterou bachaři nazývali „telecí bečení“. Spočívala v drcení pohlavních žláz mužům, při kterém bolestí křičeli, což pro zábavu bachařů připomínalo bečení telat (omlouvám se za syrovost popisů, ale pravda je víc než falešná útlocitnost). Časté bylo i strhávání nehtů či pravidelné celonoční svícení a povinnost se hlásit přes noc každých dvacet minut, jinak bylo bití. Tedy nedostatek spánku udělal na psychice své. V padesátých letech nechávali v některých věznicích politické vězně (na rozdíl od těch, kdo byli nasazeni v pracovních táborech a museli těžce pracovat) vyhladovět na „optimální“ váhu 38 – 40 kilo – od takových nehrozilo, že by se bouřili či mohli udělat vzpouru. V sedmdesátých letech se praktiky částečně zmírnily, například „jen“ na chození vyslýchajících na stole po prstech vyslýchaných, kopy do ledvin, mučení žízní nebo výslech svlečeného člověka v zimě u otevřeného okna (to zažil i Václav Malý). Byla propracována i psychologie deptání, úskoků, výhružek, narušování osobního prostoru apod.

Otto, tak se jmenoval, mne od osmi let naučil poslouchat zahraniční vysílání v češtině, a tak si dodnes pamatuju, v kolik hodin a na kterých vlnových rozsazích vysílalo rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Londýn, Montreal, Vatikán, Deutsche Welle a Monte Carlo. Byl to pro mne osvobodivý zdroj pravdy. Měl jsem to štěstí slyšet pravidelně ze Svobodné Evropy jako samozřejmost i takové veličiny (o jejich životech jsem se dozvěděl až v dospělosti) jako byli Ferdinand Peroutka, Jaroslav Stránský či Pavel Tigrid. Občas byl i rozhovor například s Jiřím Voskovcem, Karlem Ančerlem, Rudolfem Firkušným, Rafaelem Kubelíkem či příslušníky české šlechty. Jaká to byla pro mne tehdy vznešenost ducha, ono v čistém smyslu aristokratické a demokratické češství, dědictví ducha Masarykova. A jaký protiklad například k prezidentu Zápotockému (nástupce Gottwalda), kterého Holanďané požadovali vydat a soudit jakožto nacistického zločince. V nacistickém koncentráku totiž udělal kariéru kápa, a aby se zavděčil nacistům, mlátil (a patrně umlátil) holí nejen naše, ale i holandské vězně. Ti přeživší ho po jeho zvolení prezidentem v roce 1953 poznali a požadovali vydat. Byl z toho světový skandál a ostuda.

Dotyk čisté Pravdy

Můj přítel z devadesátých let, výtvarník Jan Kristofori prožil deset let v pracovním lágru v Jáchymově. Vyprávěl mi příhodu, díky které se později dostal k výtvarnému ztvárňování hudebních témat. Uprostřed bezútěšného prostředí, kdy občas museli například odklízet mrtvého druha, který se pokusil o útěk a byl zastřelen, najednou při příležitosti úmrtí jakéhosi bolševického papaláše slyšel z vězeňského rozhlasu hrát Beethovenovu Osudovou. Dotyk čisté Pravdy a čistého Umění v propasti utrpení. To změnilo celý jeho život. Nedivím se. I tuto symfonii, podobně jako mnohé další, mne učil Otto poslouchat od dětství. Byly to vklady a poklady pro celý život.

Vůbec jsem měl, aniž bych o to usiloval, možnost poznávat řadu lidí, kteří prošli komunistickým násilím, včetně například šumavského faráře táty Martina (jinak páter Vích) nebo včetně svých dvou příbuzných, někdejších tzv. kapitalistů. Nepoznal jsem však jediného, kdo by byl zapšklý, kdo by měl nenávist ke svým trýznitelům. Všichni se shodli, že k přežití jim pomohla pouze víra v Boha. Bylo smutné si uvědomovat, že zatímco za války zde páchali zvěrstva příslušníci jiného národa, nyní totéž činili Čechům Češi, pouze ve službách jiné zrůdné totalitní ideologie. Ještě drobnost: Mezi stavby na příbramském sídlišti patřila i střední škola, kam jsem chodil. Tato část příbramského sídliště nese dosud mentální stopy po utrpení, za kterého byla mukly stavěna. Je to místní smutný paradox: prostor mezi posvátnou Svatou Horou a Březovými Horami, kterým se kdysi říkalo Mariánské. Příklady důvodů, které stačily k umístění osob do tzv. Táborů nucených prací, kterých tu bylo celkem osmnáct (nejznámější Příbram, Jáchymov, Horní Slavkov): stýká se s cizinou; jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí; nemá kladný poměr ke zřízení; poslouchá cizí rozhlas; nesouhlasil se znárodněním; šířil nepravdivé zprávy; majitel přepychové vily; majitel domu; stýká se s reakcionáři; hazardní hráč; vyhýbá se práci; manželka byla proti znárodnění….

Od roku 1951 začalo pro potrestané pracující na uranu nejhorší období plné strádání, ponižování, trápení, mučení, absolutní degradace lidské bytosti, které se lišilo tábor od tábora v závislosti na období a veliteli... Sotva kdo z nás věděl, co se děje jen nedaleko od nás. Co to je však proti sibiřské silnici, Sověty urychleně stavěné kvůli dopravě nerostných surovin. Levná pracovní síla – vězni gulagů, byla využita k stavbě několikasetkilometrové silnice v obtížném horském terénu. Je silnicí z lidských kostí. Odhaduje se, že zde kdysi za nelidských podmínek zemřelo hladem, zimou, vyčerpáním a ranami dozorců přes milion lidí, jejichž kosti byly použity jako podklad. NKVD sem rychle dodávala další a další „nepřátele režimu“, třeba i jen za vyslechnutí politického vtipu, nebo nedostatečný potlesk po projevu pracovníka místního sovětu. Silnice je nejmasovější a nejdelší hrob na světě, bez jediného kříže. Patrně při podobných akcích zahynula i řada Čechoslováků, Rusy zde pochytaných a unesených k práci do SSSR. Ani historici nedokážou odhadnout jejich počet, odhadují se řádově tisíce.

Je to pro někoho otřesné? Ale pravda je nedělitelná a někdy je lepší vědět víc o našem prostředí a minulosti, než o životě na cizích planetách. Fakta o událostech nacismu či komunismu, odmítají často ti, kdo se o sebe bojí nebo nedokážou pohlédnout zpříma, byť jen zprostředkovanou čtenou informací, na zlo. Ta by je rozrušovala, tedy se těchto faktů raději straní. Přitom i toto jsou osvobozující informace, když poznáváme, odkud jaké zlo v dějinách pocházelo.