Tak jako autory Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského nejsou ti, kterým se původně připisovaly, což se už obecně ví, ani prvním skladatelem melodie naší národní hymny není František Škroup, což se obecně neví (snad kromě muzikantských kruhů). Ale žádná tragédie a snad ani ostuda. Povězme si o tom více…

Inspirace k této líbezné melodii přišly totiž poprvé k našemu národnímu příteli Wolfgangu Amadeu Mozartovi už o pár desetiletí dříve. Tehdy už to tak chodilo, že se melodie vypůjčovaly. V tomto případě však muzikologové tvrdí, že s Mozartovou Koncertantní symfonií pro čtyři dechové nástroje, která melodii obsahuje, se Škroup neměl možnost seznámit, protože dílo bylo dlouho nepřístupné. Jak je to tedy? Nevíme, je tu však možná ještě jedna domněnka, za kterou nás asi hudební vědci nepochválí. Zdá se, že mnohé melodie existují jako jakési archetypy samy o sobě kdesi v nebi Múz, odkud je mohou i dva lidé nezávisle na sobě odečíst. Svědčí pro to i tato příhoda, kterou mi kdysi její aktéři vyprávěli. Když kytarový virtuos Štěpán Rak přehrával svému příteli Alfrédu Strejčkovi kdysi svou novou skladbu, zažil A. Strejček chvilku, kdy by se v něm, jak sám řekl, krve nedořezal. Melodie byla zcela totožná s dávnou čínskou melodií z jakéhosi dokumentárního filmu o Číně, ke kterému Strejček krátce před tím načítal pro televizi průvodní text. Pořad se ještě nevysílal, melodii zde Rak nemohl nikdy slyšet.

Ať už je to s naší hymnou jakkoliv, nemusíme se nad tím rdít ani z toho důvodu, že i Mozart sám se nechával inspirovat českou lidovou písní, která zde tak často tehdy zněla (například ve Figarově svatbě slyšíme melodii Andulko, Andulko, Anduličko). Původní není ani dominantní melodie Vltavy (je to dokonce německá píseň), ani melodie Beethovenovy Ódy na radost. Nebýt velkých skladatelů, leckterý skvost lidové hudby by zapadl. Neubírá jim to však nic na jejich velikosti. Byla by zapadla i píseň Kde domov můj, kdyby ji opět o pár desetiletí později nepoužil tak působivě Antonín Dvořák v předehře Můj domov. Ta velmi zpopulárněla, čímž byla již téměř zapomenutá píseň národu opět objevena.

Český národ se kulturně uvědomoval v lůně německy mluvících zemí, jejichž kulturní vklad často přebíral a přetvářel. A snad i proto měl prosluněný Mozart Pražany tak rád, protože mu rozuměli lépe než jeho krajané. Z jeho odkazu, podobně jako z pozdějšího Wagnerova, čerpal i Bedřich Smetana. Proč by se tedy líbezná Mozartova melodie nemohla zprvu nesměle a tklivě ve Fidlovačce, později jásavě a vpravdě hymnicky rozletět po naší, za oněch dob skoro společné vlasti? Byla to ozvěna našeho národa, kterou zrcadlila slunečná duše Mozartova. A právě v původu této Mozartovy melodie je i milá symbolika či náhoda. Právě onu symfonii, která obsahuje tuto melodii, věnoval Mozart českému hornistovi Václavu Stichovi. Ten utekl z muzikantských služeb svého pána, aby se dál mohl hudebně vzdělávat v Itálii. Uražený šlechtic se rozčílil a poslal za ním dva komplice, aby ho našli a vyrazili mu dva přední zuby. To je pro hornistu konec hraní. A tak se stíhaný Stich přejmenoval na Punta a milý Mozart si ho tak oblíbil, že mu věnoval svoji symfonii.

A proč se tím zabýváme?

Vezmeme-li v úvahu použití jedné melodie Mozartem i Škroupem, je pak pozoruhodná i další spojitost obou skladatelů. Najdeme ji v knize Praga mysteriosa. Dr. Milan Špůrek v ní uvádí, že svou pozicí v pražském zodiakálním systému spojuje klasicistní budova Stavovského (někdejšího Nosticova) divadla oba tyto muže a ještě J. K. Tyla, spoluautora Škroupovy Fidlovačky, prostřednictvím jejich horoskopů. Jsou tedy tito tři navzájem spojeni ve vztahu k divadlu, protože právě v jejich horoskopech je zodiakální stupeň tohoto místa výrazně akcentován (horoskopy se váží k místu, ležícímu na 14. stupni pásma Ryb, velice věrohodně Uranem, Plutem a Lunou, jak píše Špůrek). I díla těchto tří mužů měla v tomto divadle své premiéry: Mozartova „opera oper“ Don Giovanni i Škroupova a Tylova Fidlovačka. V Mozartově horoskopu lze nalézt pro jeho pražské pobyty jako klíčový směr kromě Bertramky právě Stavovské divadlo.

Na závěr napadá autora těchto řádek i pošetilý povzdech, jak krásná by byla jako slovenská hymna píseň slovenského dráteníka z první české opery Dráteník od Františka Škroupa (dejme tomu, že tato Škroupova melodie je snad původní). Cizinou putující slovenský dráteník, poctivě si vydělávající, aby si jednou mohl vzít milovanou Haničku, v ní slovensky vyzpívává lásku ke své vlasti. Oproti bojovnému charakteru nynější slovenské hymny je zde slovenské vlastenectví vyjádřeno lyričtěji a poetičtěji, snad blíže slovenské duši.