Narození jako vtělení touhy

Po Listopadu k nám často zavítají nebo se tu i usadí různí léčitelé nebo raditelé z Východu – tu ruského, tu indického či jiného. Často si řeší jen svou svízelnou životní úroveň tím, že se snaží zaujmout nějakou svou výjimečnou schopností nebo nově vytvořenou metodou na nápravu toho či onoho… další, tentokrát obsáhlejší pokračování oblíbeného seriálu autora Karla Funka

O takových ale pojednávat nebudeme. Přijela sem kdysi totiž i jedna tehdy sedmadvacetiletá žena, která nepoužívá naše módní ezoterické výrazivo jako „kosmická energie“, „vysoké vibrace“ a podobně, nehraje si na gurua. Je přirozená, usměvavá. Ve třech letech v sobě uslyšela slova: „Pomohu narodit se všem nenarozeným, kteří se chtějí narodit.“ Dnes ví, že to nebyla jen slova z dětské mysli nebo fantazie. A jak tato slova naplňuje? O tom přijela povyprávět do Čech. Světlana Borysenko je z města Chersonu na Ukrajině. Založila tam „Školu radosti“ (klub pro maminky a jejich děti), spoluzaložila rodovou školu, poskytuje konzultace o tom, jak naladit vztahy s dítětem i mezi rodiči navzájem. Má zkušenosti s porody doma i s porody císařským řezem. V České republice ukončila mezinárodní výměnný program „Letokruhy“. Je nesmírně cenné, hovoří-li někdo o něčem, čím sám prošel, co má praxí vykoupeno.

Konzultace o porodech má paní Světlana vykoupeny i svým prvním porodem. Byl v režii oficiální medicíny. Už jako první potupu pociťovala, že u nahé ženy jsou při porodu muži. Jistě, lze říci „dnes už se to tak nebere“. Ale je to dobře? Proč byly vždy jen porodní báby a ne dědkové? Snad nejen kvůli studu, ale i kvůli ženskému vcítění. Někde už objevili, že to je chyba a vracejí se k porodním bábám, ač odborně školeným. Páni doktoři u ní rozhodli o císařském řezu. Nevěděla proč, nebavili se s ní. Když se probrala z uspání, pozorovala netečně strop, mraky, a pak si zrovna tak netečně uvědomila, že někde by mělo být její dítě. Bylo pár metrů od ní za sklem. Poznala, že v případě císařského řezu tu funguje psychika podobně jako u zvířat po vyoperování plodu, třeba v zoo: matky své plody odvrhnou. Veškeré těšení se na dítě zmizelo. Musela citově začínat úplně znovu.

Podejme ale raději přepis její někdejší besedy. Ponechali jsme i autentické drobnosti, které dokreslují její životní radost, smysl pro humor a zejména pro duševní i tělesné zdraví.

Rozdíl mezi prvním a dalšími dětmi

S prvním dítětem dostává rodina všechno základní, protože příroda ví, jak to s lidmi je, že třeba další dítě nebudou chtít, či už nepřijde. První dítě má od rodu vše pozitivní, ale i problémy. Nejstarší chlapec nebo děvče „odpracovávají“ to, co neudělají ti po něm. Druhé dítě přichází obvykle na svět mnohem klidněji, rodiče už mají zkušenost a nebojí se tolik. Viděla jsem na svých dětech i dětech svých známých, že každé další dítě přichází z vyšší úrovně. Přichází se znalostmi všech předcházejících dětí. Proto se říká, že je třeba učit hlavně to první dítě. S ním přichází nejvíce otázek. Ty další se budou dívat na dítě před sebou jako na určitý příklad. Proto je třeba dát prvnímu dítěti vše, co můžeme. A to nejlepší, co můžeme dát, je láska. Je jen láska, nebo strach, nic mezi tím. Pokud miluji, pokud dělám něco s láskou, strach odchází. A je li strach, není tam láska. Pak k nám dítě přichází s obtížemi.

I do porodnice lze jít rodit s láskou

Jdeme-li do porodnice, nejdeme tam obyčejně s láskou. Nejdeme k milovanému muži ani milovanému lékaři. Musíme li už do porodnice, pak je třeba na sobě pracovat, abychom mohli mít rádi lékaře i prostředí. Při mém prvním porodu, než mne uspali k císařskému řezu, jsem se modlila: „Pane Bože, veď lékařovy ruce.“ A když jsem viděla oči anesteziologa, měla jsem pocit, že vidím v jeho očích Boha. Důvěřovala jsem mu. Říkám ženám nebo párům: „Máte li strach rodit doma, pak udělejte z porodnice svůj prostor lásky. A uděláte li to opravdu a budete li s tím pracovat, pak najednou pochopíte, že i doma máte vše připraveno, a že do porodnice nemusíte jít.“

Lidé mi říkají: „Přijď k našemu porodu.“ To slíbím pod jednou podmínkou: „Můžeš li si říci, že jsi natolik klidná a natolik si důvěřuješ, že nikoho nepotřebuješ.“ Nechci, aby svou naději překládali na mne. Takto se domluvíme a v den porodu většinou už nikdo nezavolá. Teprve pak se ozvou a děkují za informace a za knihu o porodu doma.

Pozor – k porodu doma musí být určitá příprava i ve znalostech

Mám knihu pro rodičky o všem, co je třeba vědět a dělat při různých problémech, ale není tam uveden ani jediný lék. Jsou tam ale jiné rady. Například když neodchází placenta, je dobré vzít láhev a důkladně do ní foukat. Vše při porodu si lze udělat pomocí toho, co máme po ruce. V nemocnici potřebují k porodu stůl, nástroje, dezinfekci, rukavice… Vypadá to, jakoby se bez toho všeho nedalo rodit.

Od vyšetření je neodrazuji, ale i k němu lze mít jiný vztah. Když mi nabírali krev, brala jsem to s pocitem, že se o mne chtějí postarat, jak umějí, že to musejí dělat, protože je to jejich práce. Takto to vysvětluji i svým dětem. Když lékařům svou krev takto v klidu dám a dívám se jim do očí, vždycky jsou výsledky dobré. Lékaři se u mých dvou- a čtyřletých dětí divili, jak klidně sedí při odběru mé krve a ptali se mne, jestli jsem jim za to slíbila zmrzlinu nebo výlet. A Dáša jim odpověděla: „Ne, to je proto, aby vám bylo dobře.“

Zatím jen děvčata

Chtěla jsem vždy dítě, ne dceru nebo syna. Pochopila jsem, že porodit dceru je třeba, když žena musí být silná. Pak má rodit něžnost, aby se v rodině zajistila harmonie, vyrovnanost: jedna žena silná, další něžná.

Jeden ze snů, o kterém mohu vyprávět, byl o synovi. Jde proti mně nějaká osoba a ptá se: „Ty jsi chtěla syna?“ Neodpověděla jsem, ale už jsem věděla to, co bude. Dívala jsem se na to, jak říkám: „Ne, nechtěla jsem syna, chtěla jsem prostě dítě. Budu mít hodně dětí, takže budou děvčátka i chlapci.“ Pak se podívám na nebe a tam stojí řada chlapečků a z opačné strany řada holčiček. Stojí naproti sobě první chlapeček a první děvčátko. Připravený hošík už se naklání, už má toužebně nakročeno, a kdybych řekla: „Nechci syna,“ pak vidím, jak řekl děvčátku zklamaně: „Oni mne nechtějí, jdi ty.“ Když jsem tento výjev viděla, řekla jsem té osobě: „Ano, chci syna.“ Pokývala hlavou a řekla: „Dobře.“

Když jsem přišla k páru se svými třemi dětmi – dvě za ruku a jedno v bříšku, zeptala jsem se jich, které mají knihy o porodu. Udiveně se na mne podívali s otázkou v očích: „Vám je to ještě málo?“ Odpovídám: „Je to moje hobby. Ještě jsem si nezkusila porodit syna, dvojčata, ještě jsem nerodila v moři či pod rodovým stromem…“ Říkává se, že ta a ta žena porodila… Ale tak to není: Dítě se rodí samo. Žena jen pomáhá. Nepřemýšlím, co v životě bude ještě třeba udělat, prostě mám úkolů pořád dostatek. Moje nejoblíbenější věta je: Jsem ráda. Jsem ráda, že mám lásku.

Plnění dětského snu

Mé touhy se začaly splňovat. Mým porodním centrem se stalo mé město a začali mi volat neznámí lidé. Říkali obyčejně: „Slyšeli jsme, že jste rodila doma. My čekáme dítě, můžeme se s vámi setkat?“ Pak hovoříme dlouho, i tři nebo pět hodin. Když se měl narodit „mému“ prvnímu páru chlapec, říkali, ať přijdu. Odpověděla jsem jim: „Když jste takový milující se pár, jak říkáte, pak k čemu potřebujete někoho třetího ke své lásce? Máte už druhé dítě, tedy víte, jak to probíhá.“ Jiní měli při porodu doma problém: stahy nepřecházely v ty progresivní, žena ležela v příslušné poloze a chtěla pocítit ono spojení mezi sebou a dítětem. Hledala jsem v duchu, kde se to spojení přerušilo. Najednou jsem vnitřně uviděla onu maminku, jak stojí ve sněhu, a vědro s vodou a ledem. Zavolala jsem jim: „Nevím, jak bych vám to řekla, ale potřebujete vědro s vodou a ledem, co nejvíc ledu.“ Ona napřed mlčela a pak řekla, že zavolá později. Po půldruhé hodině volal její manžel: „Už! Donesl jsem jí vědro, polil ji a běžel jsem pro prostěradlo. Když jsem přišel, měli jsme dítě. Škoda, že jsem nemohl být u toho.“

Pak přicházely další a další páry, které chtěly rodit doma nebo alespoň dobře, a často se ptaly, jaké místo zde může mít muž mezi ženou a těhotenstvím. Muži jsou mnohdy otevřenější informacím. Když hovořím s párem, ptá se on, co a jak, a mluví i o věcech, před kterými žena zavírá oči. Ptají se, co bude tehdy a tehdy, co mohou v určité situaci udělat. Ženy se spíše ptají, v které knize si to mohou přečíst, chtějí li rodit doma. Při druhém a dalších setkáních se i žena uvolní a vypráví o svých touhách, o kterých od ní muž třeba dosud nevěděl. Sedí vedle sebe a ptají se: „Ty tohleto chceš?“ Je to pak velká radost, když se pár ve věcech lépe pozná a ujednotí.

Krásná a důležitá role muže, mužské těhotenství

Když proti mně sedí muž a žena po porodu, tuším, jak to bylo... Ona si říkala: „Já tu tak trpím a on si možná popíjí.“ Říkám jí: „Přiznej si, že ti tam nebylo tak špatně.“ Ona často naříká, jak jí bylo zle, vše ji bolelo… A čestně? – No, nebylo to tak hrozné. Když totiž žena přizná muži, že to nebylo tak hrozné, hned je vidět, jak se mezi nimi něco mění. Muž před ženou necítí takovou vinu. Proč ji cítívá? S narozením dítěte vznikají problémy. Muž se po odvozu ženy do porodnice necítí mužem, protože ženu neochránil před bolestí. Po návratu žena často naříká, jak to bylo hrozné, a i když nenaříká, vrací se unavená, ušmudlaná, s nemytými vlasy, nemá bříško. A už běží požadavky – udělej to a to, muž třeba neví jak, protože to ještě nedělal. Dosud mu bylo dobře a teď aby se z toho zbláznil. Začínají vztahové problémy. Když si tuto situaci plně oba neuvědomí a nevědí, čím a kde to začalo, říkají: „Všechno bylo dobré, dokud nepřišlo dítě.“ A vlastně tu největší událost v životě rodiny, která se může udát, narození dítěte, vidí jako zátěž. I dítě pak cítí: rodičům se daří špatně asi proto, že já tu jsem. A tím spíš, není li to vytoužený chlapec, nebo naopak, není li podobné ani mamince, ani tatínkovi, nemá li takové či onaké vlasy, oči a mnohé jiné. I později: nemá takovou povahu jako ty, nebo naopak – je v tom nedobrém po tobě… obvykle to horší má po tom druhém. Takže: vkládali do dítěte své osobní naděje – a dostali problém.

Muž mívá pocit, že početím dítěte ženě něco dal a nyní u ní nemá místo. Do doby, než se bude umět postarat o oblečení, jídlo, zabezpečení dítěte, jako by neexistoval.

Také se ale ptávám mužů: „Jak často držíš své ruce na břiše své ženy? Co má dítě rádo? Vypozoroval jsi to? Jak si s tebou hraje? Pomocí ručiček nebo nožiček? A líbí se mu, když ho hladíš shora dolů nebo opačně?“ A když vidím, že není schopen ani položit ruce na to břicho jako na své, pak je jasné, že dítěti se nedostává to, co by je všechny tři sblížilo. Matce je lehčeji, ona má svou mateřskou lásku, protože nosí dítě pod svým srdcem, ale muži je hůř, protože on nemá ani tu ženu a ještě ani dítě. Nejradostnější bývá pro muže, pochopí li, že se může takto i on stát těhotným. Pokud sám neví, „jak do toho“, může mu žena pomoci vtáhnout ho do těhotenství. Pak je vidět, jak všichni tři, i jejich rodina do minulosti i do budoucnosti, se prosvětlí. Manželka se více začíná cítit jako žena, muž se cítí být silný a oporou. Žena může buď sedět a plakat, že je jí špatně, a on říkat, že jí nerozumí a neví, co má dělat, nebo k ní může odvážně přijít, ptát se jí, pohladit ji, obejmout, cokoliv udělat, aby se cítila jako žena. A pokud jde o dítě v takovéto hezké situaci, pak začne buď „skákat radostí“ a muž to rukou cítí, nebo ztuhne a jakoby se tulilo k otci. Muž může cítit, jak se tulí jako kotě. Je to pak ta nejúžasnější jednota mezi mužem a ženou, když jsou společně tam uvnitř. Právě po tom bezděčně touží, když chtějí dítě. Pak oba cítí, že během těhotenství mohou být k sobě naopak blíže.

Situace, kdy oba chceme něco jiného

Traduje se, že první tři měsíce je ženě na zvracení, poslední tři měsíce ji bolí záda a ty prostřední tři měsíce je taky všechno špatné. Žena má v těhotenství větší sílu, protože jsou dva, a přitom nesmí nic dělat. Nesmíš nosit kbelíky, nesmíš moc dlouho vařit, nesmíš si do noci vyprávět s manželem, nesmíš nic. A přitom by žena chtěla připravit něco dobrého, tak jako dřív, posedět… A když přesto něco těžkého udělá, muž jí to vyčítá nebo se cítí vinen, že to dělala, přitom je unavený z práce a ještě ji naštval… Je to situace, kdy oba chceme něco jiného.

Ano, i když jsou to „obyčejné“ věci, východiskem je, když si je oba vzájemně uvědomí a počítají s tím. Tím se předejde neporozumění. Od prvního setkání chceme, aby vše bylo jen radostí, chceme velkou lásku, milovat a být milováni, chceme mít šťastné děti, jen nechceme přinášet oběti. A najednou – při první nové situaci – těhotenství, to nejde. Ona si říká – však on se dovtípí, a on, neznámo proč, se nedovtípí. A tak to jde den za dnem. Muži jsou v tom přímější: chci uvařit to a to, připravit takové a takové ponožky… On nechápe, proč ona nemluví o svých potřebách a ona nechápe, proč on mluví jen o těch svých. A přitom je tak osvobozující, když, zejména zpočátku, řekneme každý den, co chceme a z čeho jsme měli radost. Pak každý z nich pocítí – tak a tímhle jsem dneska tomu druhému udělal radost. Je třeba vědět, čím ten druhý žije. Často žijeme vedle sebe a nevíme to.

Těhotenské strádání lze zmírnit

Dnes bereme těhotenství tak, že žena nic nemůže: nesmí sladké, nesmí kyselé, nesmí se protahovat… A ve skutečnosti dítě něco takového od matky ani nechce. Je připraveno přijmout matku i otce přesně takové, jací jsou. Už je takové přijalo, protože je tím, kvůli komu se buňky otce a matky spojily. Pro dítě může být hrozné, když cítí, že otec a matka nemohou žít tak, jak by chtěli, kvůli němu. A přitom dítě potřebuje jediné: když je matka rozhozená, stačí, když řekne: „Promiň, jsem rozrušená, prostě jsem taková, však ty víš, ještě to neumím být jen radostná, odpusť mi to.“

Často těhotným natékají nohy. Ukazuje se, že je to od smutku, že nic nesmí, a když si to přece jen dopřeje, tak „škodí“ dítěti. Tělo jí nateklýma nohama ukazuje: nesmíš jít takto dál, nic nechápeš. Při nateklých nohách se nesmí slané a přitom stačí, aby žena řekla dítěti: „Víš, já mám ukrutnou chuť na ty okurky!“ – a pak jich může sníst celou sklenici. Je to jednoduché: ty chceš, já chci, chceme oba a nikomu to neřekneme. A nohy jsou normální. Takto jsem na sobě pracovala, když jsem chtěla rodit doma.

Ve školách

Vysvětlovat tyto věci dívkám ve věku až kolem čtrnácti, šestnácti let, tedy těm, které už by mohly přemýšlet o rodině, je už velmi těžké. Když jsem dělala přednášky deváťákům o těhotenství a rodině, o vztahu muže a ženy a ukazovala filmy, cítili se nesví nebo se smáli, dívali se při filmech o plodu v mamince stranou, bylo jim to nepříjemné. Měli pocit, že je ještě brzy o tom přemýšlet. Když jsem ale mluvila k prvňáčkům a druhákům a ukazovala jim obrázky nebo film o tom, jak žije dítě v mamince a říkala jim – jste od maminky a tatínka – tvářili se chlapci jako otcové a děvčata jako maminky. Jednoduše a samozřejmě to přijímali. Nestihli to totiž ještě z toho, co si sem přinesli, úplně zapomenout. Ještě o tom neslyšeli od nikoho nic špatného ani vulgárního.