Stella byla na smrt svého manžela připravena. Poté, co jim lékař oznámil, že se jedná o smrtelný druh rakoviny, oba se postavili tváří v tvář nevyhnutelnému a ze všech sil se snažili využít čas, který jim spolu ještě zbýval. Dave měl své finanční záležitosti vždy v pořádku, takže i jako vdova byla dostatečně zajištěna. Trápila ji jenom velká osamělost… tápala po smyslu svých dní.

Dobrovolně se rozhodli nemít děti. Žili tak naplno a bohatě. Vyhovovalo jim věnovat se své kariéře a sobě navzájem. Měli spoustu přátel. Měli. To bylo nejčastěji opakované slovo jejích současných dní. Bylo dost špatné ztratit jediného člověka, kterého celým svým srdcem milovala. Ale během posledních několika let jsme se s Davem museli opakovaně vyrovnávat se smrtí svých přátel a příbuzných. Všichni měli svůj věk – věk, kdy lidská těla začínají uvadat. Umírat. Nezbylo než se smířit s faktem, že jsou prostě staří!

A teď kdy se blížily první Stelliny Vánoce bez Davea, mnohonásobně si uvědomovala, jak je sama. Roztřesenými prsty zeslabila rádio, aby vánoční hudba tvořila jen tlumenou zvukovou kulisu. Velmi ji překvapilo, když k ní přišel pošťák s obálkami. Většinou to byla vánoční přání a její smutné oči se pousmály při pohledu na známé tradiční motivy a láskyplné pozdravy. Postavila je ke všem ostatním na piano. Byla to její jediná vánoční výzdoba v celém domě. Do svátků sice zbýval už jen necelý týden, ale neměla prostě to srdce postavit si přihlouplý stromeček, nechtěla použít stojánek, který Dave vlastnoručně sestavil.

Najednou ji zaplavil pocit obrovské osamělosti. Zabořila obličej do dlaní a rozplakala se. Jak vůbec překoná Vánoce a celou zimu!

Zvonek u dveří ji tak překvapil, že až vyjekla leknutím. Kdo to za ní jen může jít? Otevřela vnitřní dveře a na verandě stál podivný mladík, přes velkou krabici mu skoro nebylo vidět do obličeje. Podívala se za něj na příjezdovou cestu, ale ani to malé auto jí nic nenapovědělo. Sebrala v sobě odvahu a dveře pootevřela.

"Paní Thornhopeová?" Přikývla a on pokračoval: "Mám pro vás balík." Zvědavost v ní zvítězila před obezřetností. Otevřela dveře dokořán a on vešel dovnitř. S úsměvem položil opatrně krabici na podlahu a podal jí obálku, která mu vykukovala z kapsy. V tu chvíli se z krabice něco ozvalo. Stella sebou trhla. Muž se omluvně zasmál, potom otevřel krabici a nechal ji nahlédnout dovnitř. Byl to pes! Přesněji štěně zlatého retríva. Mladý muž vzal kroutící se tělíčko do náruče a vysvětlil jí: "To je pro vás, paní." Štěňátko šťastně vrtělo ocáskem, že ho někdo vysvobodil ze zajetí, a olizovalo mladíkovi obličej. "Měli jsme vám ho dovést dvacátého čtvrtého," pokračoval a dělalo mu dost problémů odtáhnout mokrý štěněčí čumák od své brady, "ale personál v psím útulku má od zítřka dovolenou. Doufám, že vám nevadí, když dárek dostanete o trochu dříve". Stella byla v takovém šoku, že nedokázala dát dohromady souvislou větu. Koktala: "Ale… já… ne… tedy… kdo"? Mladík položil štěně na podlahu a podal Stelle obálku. "V přiloženém dopise je celé vysvětlení. To štěně bylo zaplaceno, ještě když jeho matka byla v březí. Měl to být vánoční dárek." Obrátil se k odchodu. Vypravila ze sebe zoufale: "Ale kdo… kdo ho koupil?" Mladík odpověděl: "Váš manžel, paní." A potom odešel.

Všechno bylo v dopise. Při pohledu na známý rukopis Stella na štěně úplně zapomněla. Jako náměsíčná šla ke křeslu u okna. Se slzami v očích četla slova svého manžela. Ten dopis napsal tři týdny před svou smrtí a nechal jej u majitele útulku, aby jí ho předali i se štěnětem jako jeho poslední vánoční dárek. Dopis byl plný lásky, povzbuzování a nabádání k tomu, aby byla silná. Zapřísahal se, že čeká na den, kdy se k němu připojí, a posílá jí tohle malé štěně, aby jí do té doby dělalo společnost.

Když si poprvé vzpomněla na to malé stvoření, překvapilo ji, že na ni tiše hledělo, prudce oddechovalo malinkatou tlamičkou a trochu jako by se usmívalo. Stella odložila dopis a šla k tomu chlupatému klubíčku. Předpokládala, že bude těžší, ale velikostí a váhou připomínalo polštářek na gauči. A bylo stejně teplé. Přivinula štěně do náruče a ono jí olízlo dolní čelist, potom se stulilo do ohbí jejího krku. Znovu se rozplakala nad takovou ukázkou citu, pes se při tom ani nepohnul.

Nakonec si ho Stella položila na klín a vážně si ho prohlížela. Otřela si vlhké tváře a nějak se jí podařilo vyloudit usměv na tváři.

"No, kamaráde, vypadá to, že my dva teď patříme k sobě." Souhlasně supěl s vyplazeným růžovým jazykem. K zemi se snášely načechrané sněhové vločky a ona uviděla veselá vánoční světla kolem střech domů svých sousedů. Z kuchyně k ní doléhala melodie. "Radost světu".

Najednou Stellu zaplavil úžasný pocit klidu a požehnání. Jako by ji někdo láskyplně objal. Srdce jí až bolestně tlouklo, ale bylo to z radosti a zázraku, ne ze smutku a osamění. Už se nebude cítit sama.

Znovu obrátila svoji pozornost ke štěněti a řekla mu: "Víš, kamaráde, ve sklepě máme krabici a myslím, že by se ti moc líbila. Je v ní stromek a ozdoby a světýlka, uvidíš, budeš z toho celý pryč. Myslím, že tam taky najdu ten starý stojánek. "Co říkáš, vydáme se to ulovit?"

Štěně šťastně zaštěkalo na souhlas, jako by rozumělo každému jejímu slovu. Stella vstala, postavila štěně na zem a vydali se společně do sklepa, aby si připravili Vánoce.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.