Slova jako modlitba, pokání apod. nám někdy znějí poněkud kostelně. Podívejme se v malém seriálu (dnes vám přinášíme první díl) na modlitbu spíše z praktického hlediska těch, kdo necítí potřebu prostředníka v osobě faráře.

Ostatně, po „provalení se“ tisíců zločinů pedofilie katolických kněží skoro na celém světě, lze opět dát za pravdu R. Steinerovi, který logicky dovodil, že kdyby církev vzala do důsledku Písmo, musela by sebe sama zrušit. Tím nelze samozřejmě odmítat všechny návštěvníky kostela, ani všechny kněze, sám jsem měl několik osvícenějších přátel z jejich řad.

Ale již k modlitbě. Kamarádka se mi kdysi zmínila, že neví, jak se modlit. Kdekdo se tímto problémem obtížně prokousává, nechce-li zůstat u škemravého přemlouvání všemohoucího Pána, aby mu splnil to či ono. Kamarádce jsem napsal: Modlit se můžeš úplně nejobyčejněji – navozením osobního vztahu k Bohu. Není to troufalost ani obtěžování. Jsou jen dvě možnosti: buď člověka neuslyší, nebo ano. Řekni Mu, že víš o své nedokonalosti, ale i Jeho milosti a odpuštění, protože všichni jsme Jeho děti, a že Ho prosíš o vedení, pomoc, posilu, inspiraci k dobru, ochranu, osvětlování cesty atd., jak tě to napadne. Bez úpěnlivosti, klidně, pomalu, bez pocitu časové tísně. A pak o tom třeba už jen mlč, jen se Mu mlčky oddávej celým nitrem s bezmeznou důvěrou. Zaslibuj se Mu. Najdi si formulaci, kterou umíš prožít.

Třeba: DÁVÁM SE VE TVOU MOC A OCHRANU. Nebo: I KDYŽ NEZNÁM TVOU VŮLI, PROSÍM OHLÍDEJ, ABYCH SE SPRÁVNĚ ROZHODOVAL(A).

S bezmeznou důvěrou a jistotou. Třeba to nepůjde hned, ale stačí jen chvilička denně. Nespěchej na sebe. Důležitý je rytmus, pravidelnost. Naše éterické tělo si na to navykne svými podprahovými reflexy. Zároveň však vězme, že Bůh je bytost nekonečně širší a mohutnější, než jen ten vyplňovač našich přání, když se chytáme jeho sukně. Když člověk s modlitbou začíná, je to pro ego nezvyklé a cítí se ohroženo, a tak leckdo mylně pociťuje buď jakousi zbytečnost modlitby, nebo si už napřed říká, že mu to nepůjde, že k tomu určitě není dostatečně pokročilý. Jiný zase poté co začne, hned nesoustředěně uteče, protože má dojem, že mu to stejně nemůže jít, nebo se „ochotně“ naskytne častá falešná výmluva, že Boha nemohu obtěžovat, jsa hříšný, nebo mne zrovna láká si číst či si zapnout televizi, a už koukám jak od toho odejít. To jsou jen úhyby, které je třeba v klidu překonat a setrvat u modlitby. Alespoň na tu chviličku. Za úhybné manévry se nefackujme a nevyčítejme si je, v klidu se vracejme do stavu modlitby, jakkoliv nedokonalé. Důležitý je už i úmysl a počátek. Jakmile začneme, může nás něco nést dál. Že by Anděl Strážce? Můžeme i jeho prosit o bezpečné vedení naší modlitby. Důležitý je vyčleněný čas, i kdyby byl jen kratičký. V jednom vyprávění říkal mnich žákovi: „Když jíš, nepřemýšlej o tom, kdy a co se budeš modlit. A když se modlíš, nepřemýšlej, co bys chtěl jíst.“

Dascalos říká: „Nepodceňuji význam modlitby. Může to být metoda soustředění... Mně osobně postačí pomyslet si: Buď vůle Tvá... Každý čin by měl být projevem modlitby. To měl na mysli svatý Pavel, když nás vyzýval, abychom se ‚ustavičně modlili‘. Hledač pravdy se musí ustavičně modlit svými skutky, myšlenkami a pocity... Pravá modlitba nejsou slova. Slova sama o sobě neznamenají nic... Předpokladem modlitby je, že musíme používat rozum a bojovat proti iluzím a předsudkům...“