I porotce je někdy pouze člověk a ne vždy je jeho život lehký – aneb příběh tuctového malíře, ale hrdého člověka z Ukrajiny pohledem pana Karla Funka.

Pořádali jsme v devadesátých letech minulého století s mým přítelem, výtvarníkem Tony Gavlasem a dalšími v Ostravě opakovaně mezinárodní soutěže a následné putovní výstavy mladých výtvarníků s názvem VOX HUMANA. Cílem měla být tvorba, která povznáší, zušlechťuje, pomáhá žít, nikoli děsící ošklivosti kontejnerového umění, které dnes převažují a jsou mnohdy preferovány i oficiální kritikou a galeristy. Bývalo zajímavé pracovat v porotě a prohlížet si výtvory různé kvality a pojetí. Nejvíc mne oslovily severské přírodní obrázky Finky Kristiny Lehtonen. Jak rád bych ji byl poznal, ale nesplnilo se a už jsem o ní nikdy neslyšel. Tato soutěž poprvé odhalila talenty jako Lenku Kovalovou či Václava Švejcara. Mimochodem – poté, co mne tam jeho díla zaujala, jsem nahlédnul do přihlášky, kde bydlí, a ejhle, bydlel taky v Písku a dokonce jen sto metrů ode mne.

Vždy byly vyhlášeny termíny dodání prací, abychom se mohli v porotě se všemi artefakty v klidu seznámit a pak vydiskutovat či odhlasovat první, druhou a třetí cenu. Všímali jsme si i povah některých tvůrců – leckterý mladý výtvarník se vnutil do zasedání poroty a snažil se nám světáckým stylem dokázat, jak všechny ostatní „strčí do kapsy“. Někdy bývalo jejich sebevědomí až otřesné. O skutečném umění neměli potuchy, natož pak o tvůrčí pokoře. Takovéto suverény jsme měli obzvláště „v oblibě “.

Ale byl i opak, který nás všechny dojal. Jednoho jitra těsně před prohlížením zaslaných děl přikodrcal a přiburácel před budovu ošuntělý a silně kouřící žigulík, patrně bez tlumiče, s ukrajinskou značkou. Vystoupila z něho nepřehlédnutelná rodinka. Vypadali po cestě strastiplně. Rodiče a mladík as šestnáctiletý, který se chtěl zúčastnit soutěže. Byla to velká šance zkusit získat cenu „na Západě“, tedy u nás. Jeli prý skoro nepřetržitě ve dne v noci, aby to stihli. Byli neumytí, opatlaní, rozcuchaní, ale šťastní, že dorazili. Tatík měl obligátní černý oblek – „uniformu“ to ještě ze sovětských časů, protože tehdy se odtamtud jezdilo na Západ pouze takto, aby působili reprezentativně a blahobytně. Mívali je ovšem z půjčoven. Asi tam nic jiného společenského ale rozmanitějšího nebylo tehdy k sehnání. Obtloustlejší maminka své mužské starostlivě otírala po obličeji navlhčeným hadříkem. Všichni měli – tak jak vídáme i na našem venkově – osmahlé tváře, ale bílá čela, jak bývala chráněná při práci venku čepicí či šátkem před sluníčkem. Šťastně se usmívali, když se utvrdili, že po dlouhém bloudění Ostravou narazili konečně na nás, ty kompetentní. Odpustili jsme jim samozřejmě nedodržení termínu.

Když vybalovali požadované dva obrázky z auta a předávali nám je, viseli na nás všichni tři utkvělým nadějným pohledem. A jéje, hrklo v nás všech. Byly to tuctové krajinkové kýče, jaké u nás tvoří stovky místních příležitostných malířů, zásobujících náš venkov podobnými líbivými výtvory. Pravda, prostší zákazníci ocení, snad i trochu právem, že aspoň poznají, co na tom obrázku je. Naše posuzovací kritéria byla však jiná. I když – přiznali jsme si – bylo nám to sympatičtější, než některé zrůdné patvary, kanalizující často rozervané podvědomí autora-snoba, který svou ohavnost vydává málem za heroický počin. Našim požadavkům originality ovšem hochova tvorba nemohla vyhovět. Tedy, co se sympatickými Ukrajinci? Honem jsme obrazy popadli, abychom nemuseli dávat předčasně najevo jakýkoli verdikt, a zařadili je ke stovkám dalších děl. Všichni tři čekali, chudáci, ve svém žigulíku, až do pozdního večera. Slíbili jsme jim totiž, že jim dáme ten den vědět.

Jenže – co s tím? Bylo to těžké razení. Neocenit a nechat je odjet domů ve zklamání po takovém strastiplném výkonu? Na to jsme neměli srdce. Navíc si nás získali i svou hrdostí, že jsou svébytným národem, vymanivším se tak jako my z ruského komunistického imperiálního područí. Ale dát hochovi některou ze tří cen a poškodit tím jak nadějnější talenty, tak i pověst soutěže tím, že by se vystavovaly tyto naivní pastorální kýče? To prostě nešlo. Pak by se nám jich tam mohly příště sejít stovky podobných.

Vymysleli jsme nakonec udělení „zvláštní ceny“ (nikde jsme se o ní dál nezmiňovali). Namalovali jsme na krásný hlavičkový papír diplom, dali ho do rámu, a rodiče i s klukem se večer mohli šťastně odebrat zase zpátky. Umělecké svědomí jsme moc čisté neměli, ale to lidské ano.

Nevím, jak se hoch dál vyvíjel, ale jsem našemu tehdejšímu činu o to radši, když se dnes Ukrajina musí znovu bát a bít o svou svobodu a svébytnost. Zpětně mi to připadá velice příznačné. Jak ráda by se jejich zem plně vymanila z postsovětské izolace a přičlenila se do prostředí kulturních a svobodných národů. Ona rodinka se o to tehdy pokusila v malém, byť nedokonale a po svém. Vzpomínka na mé tehdejší sympatie k ní se dnes rozšířila na celý národ.