I beze slov lze hodně říci… Příběh faráře, který ač již byl starý a jeho projev mnohým nesrozumitelný, promlouval přímo k srdcím svých farníků a tím jim dával víc než to nejlepší a nejobsáhlejší kázání kdy mohlo.

I v dnešní době a i pro „nevěřící“ může být někdy prospěšné zajít do kostela a nechat k sobě promlouvat více než jen slova…

Za jedním hypermarketem, jednou dálnicí a jednou studánkou, dvěma prázdnými kapličkami, třemi kapličkami s obrázkem či soškou, čtverými pastvinami ovcí a krav, paterými benzinovými pumpami, šesterými potůčky, sedmerými malebnými kopečky, osmerými penziony a devaterými lipami ve strmé aleji shlíží do podhorského kraje ze svého vršku přívětivý kostelíček s baňatou věží. Zahnízdili tu i rorýsi. Ani zvony je neruší, a proč taky, když čistí a požehnávají prostor, podobně jako zíření (tak jsem si to nazval) rorejsů, kteří se ve skupinách prudce prohánějí oblohou. Kdosi napsal, že ptačí zpěv stoupá éterem k nebesům a vrací se z nebes zpět k zemi s novým, znásobeným požehnáním. Vida, krásný námět na meditaci v přírodě.

Náš kostelíček měl donedávna svou podivnost, ba raritu. Ale tak to vnímali jen náhodní návštěvníci. Jistá věc je tu mátla, ba odrazovala. Kvůli ní odtud neobeznámení po bohoslužbě znechuceně odjížděli, jiní kroutili hlavami, další si vrtěli prstem v uších v domnění, že špatně slyší. Zdejší farář mluvil hlasem tu zaníceným, tu hladivým, jeho oči laskaly pochopením, zamyšlením i úsměvem, ale – nebylo mu vůbec rozumět. Hůř slyšel a tím i hůř vyslovoval. Huhňal prý ale odjakživa. A přesto starousedlíci naslouchali s devocí a soustředěním. Bylo tomu už tak. A bylo tomu tak už několik let. Místní mu viseli při kázání na rtech, spíš na celém obličeji, ba na celé bytosti. Jak výmluvnou měl řeč těla, řeč gest i očí. Když dítě při jeho kázání zazlobilo, bylo napomenuto nebo pohlazeno, aby dospělí slyšeli. Ještě menší dítě zaplakalo a maminka s ním na chvilku povyšla před kostel, aby nerušilo. Dva ministranti, venku kluci nezvedení, konali zde po boku starcově důstojně svou roli.

Cítili tu mnozí cosi, co bylo podivuhodné, ale nemudrovali o tom: Když velebný pán dohovořil, ač mu nerozuměli, byli v něčem jiní. Jaký to byl rozdíl, když někdy nešli za jeho sdílením se, nebo když na něm naopak pobyli, i když slovům nahlas vysloveným moc nerozuměli. Jako by se jeho slova také nejprve kamsi vznášela a jejich esence se vracela dolů ještě víc požehnána, tak jako zpěv ptáků. S ním se nepěstovalo jen to nedělní náboženství, aby se neřeklo.

Nikdo za celé ty roky panu faráři ani nenaznačil, že mu je při kázání stále hůř rozumět, později nebylo už vůbec. Byla to netečnost farníků? Bylo jim to jedno? To těžko, to by sem nechodili. Nebo v tom naopak objevili bezděčně a postupně cosi cenného? Odpověď se vyjevila. Když kněz zastonal a přijel ho zaskočit mladší kolega, lidé se z kostela rozcházeli neuspokojeně, rozpačitě. Kritizovat si ho nahlas netroufli, ani by dobře nevěděli za co. Byl pro ně asi příliš nabádavý. Vybral si některý biblický příběh a ten přizpůsobil dnešní mluvě až tak moc, že se třeba dozvěděli, že musí investovat svůj kapitál do lásky nebo že Hospodin není žádný arbitr. Tohle nebyla slova pro ně, ale důmyslné až křečovité našroubovávání nastudovaných mouder na běžné situace. Ošívali se. Bylo to studené, jaksi vykalkulované agitátorství pro Boha, dealerství s vírou. Z duše tohoto kazatele-karatele k nim nic nevanulo.

To velebný pán měl účast na jejich duších jinou. Vlastně měli i oni účast na duši jeho. Potřebovali ji. To hlavní – největší slovo vyslovila pro ně celá hlubina i krása jeho nitra a všechna konkrétní slova v ní už byla obsažena. Prošel koncentráky obou totalit a nezahořkl, neptal se „panebože zač mne trestáš“. Neměl nikdy o koho se opřít, vyjma o Pána a jeho Milost. Za vše v životě děkoval. Někde to v sobě měl otisknuté. A někteří to v něm viděli, tušili, opírali se o to.

Poslední dobou byl v domově pro seniory. Ten největší – dá se říci prospěch? – si odnesly ty ošetřovatelky, které se k němu dokázaly už ode dveří, ba snad už z chodby ztišit a naslouchat jeho potřebám i díkům. Jeho duši. Byla tu pro svět i pro každého konkrétně. Podle ní si dotvářel jejich sluch přesně to, co kdo potřeboval.

Pak odešel na Pravdu boží. Nikomu se do kostelíčka ani nechtělo. Mlčky se shlukli pod lipami na trávě před kostelem. Postávali, nenaříkali, nebylo proč. Vše má svůj čas a svou zralost k proměně. Věděli, že on je spojuje. Padne-li statný strom, teprve vidíme jeho mohutné kořeny.

Mluvit místním „nářečím“ někdy nestačí

Pravda, nastoupil sem kněz se zvučným hlasem, ale bylo vidět, jak ta kázání večer před tím vypotil, vykonstruoval. Říkal jistě užitečná slova. Mluvil hlasem jaksi civilně zaprášeným, jako se mluví na domovní schůzi. Dával vším najevo, jak je jeden z nich. Ale jejich bývalý velebný pán, kterému navenek nerozuměli, se takhle snaživě do jejich cítění dobývat nemusel. Rozprostíral nad nimi svou pokornou, laskavou a moudrou duši. Každý si jí nesl kousek v sobě. Ba měli někteří pocit, že na ně po smrti shlíží jako dobrotivý anděl odněkud hned nad kostelní střechou. Možná i pod ní, s nimi. Začali mít dojem, že záleží na celém životě, jak byl prožit, jak se člověk stavěl k nezdarům i ke chvále, a viděli, kolik jejich utrpení i radosti s nimi farář sdílel a snad přetavil, či předal Pánu. A při tom je nezbavoval odpovědnosti, ani je nešetřil. Zlo nechtěl zlostně potírat, ale trpělivě proměňovat. Pak se mohla jeho duše rozprostřít nad vesničkou jako ochranný plášť, který někdo celý život nosil a vše, co v něm prožil, se do něho nasáklo. Nebo jako plášť anděla.

A oni? Inu, zasloužili si to snad tím, že nikdo z nich stařičkého kněze s nezřetelnou mluvou nenapomenul. Oni vlastně měli k němu kousíček téhož vcítění, jaké měl on k jejich problémům, i kdyby je neznal všechny konkrétně. Cosi tu zafungovalo na jiných cestách, které nevidíme, a nemuselo se ani hovořit o ezoterice, telepatii, auře či podobných módních termínech. Asi ty jiné cesty nalezli sami ze sebe. Snad s vyšší pomocí. Možná že se uměli vcítit. A malinko toho vcítění, které měli ke svému knězi, měli po jeho odchodu i k sobě navzájem. Ono se tu projevilo, aniž to museli takto vždy vědět, ono spásné – Kde dva či tři jsou ve jménu mém, jsem mezi nimi.

Minulost i budoucnost se potkávají v přítomnosti

Není důležité, zda se tento příběh stal loni, před dvaceti lety či jindy. Ani zda na Prácheňsku či v Horehroní, v Čečně nebo Pennsylvánii. A není ani podstatné, zda se stal špatně vyslovujícímu knězi, eskymáckému náčelníkovi, němému šamanovi od Amazonky nebo nemluvné ředitelce domova pro seniory.

Jsou dálky, které zanikly, ze kterých jsme připutovali. A jsou dálky, které vzniknou, ke kterým putujeme. A přesto: všude je jen tady, a vždy je jen teď. Uchopíme-li věc správně, vidíme, že veškerá dálka i veškerý čas je jen nepatrná změna našeho vědomí. Žijeme trvale v lůně božím, v lůně věčnosti, kde není nebezpečí ani takzvané zlo, a pokud si ho navzájem způsobujeme, pak není věčné. To jen iluzivní myšlenky se nám toulají v čase. Ba vláčejí nás do strachů, obav, chtění, pachtění, dokud je nenecháme zaniknout tím, že na ně zapomeneme pro vděčnost za vše, co nás potkává, pro snahu být stále lepšími lidmi pro svět, pro nadšení z ideálů, pro touhu po pravdě, pro lásku ke Stvořiteli…

Z putování dálkami času a hlubinami odkazu předků se můžeme dostat i hlouběji do blízkosti něčího nitra. A můžeme postupně také vyciťovat, že za vším je nekonečná moc a mír všudypřítomného celosvětového Já Boha Otce, proudy lásky Kristovy i mateřské duše Mariiny, uzdravující světlo moudrosti Svatého Ducha, a začneme – i při rozeznávání dobra a zla – milovat svět i jeho budoucnost.