Úvod do esoteriky V. – navazující článek na sérii článků z tištěného časopisu PHOENIX

Čas je kruh. Příroda je věčným začátkem, věčnou přítomností a příslibem. Není žádného „bylo a bude“, existujeme ve stálé přítomnosti. Každý den má ráno, poledne, večer a půlnoc, a každý rok střídá roční období v rytmu, obvyklém pro naši zeměpisnou šířku.

Slunce dělí kruh dne i kruh roku na světlou-denní a temnou-noční část. Když člověk povstal ze země jako ze snu, vnímal jen rozdíl mezi světlem a tmou. Východ a západ Slunce se lidé naučili rozlišit až později – možná proto, že postavili první sluneční hodiny – a mnohem víc pak tyto světové strany uctívali na důkaz moudrosti, dané jim bohy, a vytrhující je ze zvířeckosti přírody, znalé jen protikladu světla a tmy.

Dlouhé období roku lze také dělit do čtyř čtvrtin a i toto se činí podle pohybu Slunce. Vrcholy slunečního cyklu jsou o slunovratech a přechody mezi světlou a jasnou půlí roku jsou o rovnodennostech. Čtyři body slunečního cyklu roku jsou naznačeny čtyřmi významnými dny: O nejkratším a nejdelším dnu se Slunce a tím celý běh obrací, kdežto o rovnodennostech je v rovnováze.

Čtyři dny v roce tak slavíme jako sluneční svátky. Tradicí je ale dochováno mnoho dalších svátků, které jsou vložené mezi ty sluneční. Až to skoro vypadá, že naši předkové stále něco slavili, což ostatně bude pravda. Modernímu člověku je to z jakéhosi důvodu nepřijatelné, tak si ty svátky jsoucí mezi čtvrtinami kruhu spojil, jakoby vcucnul do čtyř dalších, položených mezi těmi slunečními. Vzniká čas Samhainu (první půle listopadu), Imbolcu (2. únor), Beltainu (30. duben - 1. květen) a Lugnasadu (první půle srpna). Tyto svátky ne že by se dřív neslavily, ale byly jedněmi z mnoha. Jejich zdůraznění pro současnost dělá vlčí mhu okolo skutečně původního přístupu. Hlavně tím, že jej zjednodušuje do schématu moderního vnímání světa, kde kralují přesné chlívky, nálepky a strojová pravidelnost. Svět dávných lidí však byl spojitější...

Člověk – nebo lidstvo – potřebuje přežít. Tento základní fakt se nám může zdát v dnešní pohodlné a od každodenního shánění tepla a potravy oproštěné době prázdný, ale je to tak. Pro přežití je zásadní umět číst danost prostředí i náznaky počasí. Je třeba mít schopnost porozumět cyklům přírody – jejich střídání, zákonitostem, které v nich panují. Je třeba rozeznat nejen kdy se má sít, jaká bude úroda a zda divoká nebo domácí zvířata budou mít mladé; také je třeba vědět, jak pomoci přírodě, zda si dělat zásoby kvůli předpokládané nepřízni vlivů nebo které bohy uctívat.

Roční období jsou odlišná a každé má své náležitosti. To platí pro roční období v Evropě, i třeba v Mezopotámii nebo v Egyptě – jen se bude jednat o trošku jiná roční období. Zatímco v našich zeměpisných šířkách budeme mít jaro, léto podzim a zimu, budou v Egyptě i Mezopotámii očekávat záplavy s úrodným bahnem, aby mohli zasít a sklidit dvakrát po sobě v jednom slunečním cyklu, tj. roce.

Vliv božstev na úrodu

S každým ročním obdobím se vždy pojilo božstvo, které danou část roku ztělesňovalo a jehož přízeň bylo třeba si zajistit. K bohům a bohyním patřily vegetační mýty. Nejznámějším je zřejmě mýtus o Deméter a Persefoné: Bůh podsvětí Hádés unáší Persefonu, dceru bohyně plodnosti Deméter, aby ji pojal za manželku. Deméter se kvůli ztrátě dcery halí do smutku a nechává zemi chřadnout, dokud rada bohů neurčí, že Persefoné bude půl roku s matkou a půl roku s manželem. Na půl roku proto země obnoví svou plodnost jarem a létem, a pak, když Persefoné odchází za Hádem do podsvětí, je Deméter smutná a nastává podzim a zima.

Odkdy které božstvo vládne, se určovalo dle postavení Slunce. Hvězdáři hledali přesný okamžik, kdy bude Slunce nejvýše či nejníže nebo kdy nastává rovnodennost, a podle toho určovali nejen polní práce, ale taky konkrétní slavnosti a uctívání, které mají v dané době začít. Sluneční svátky byly tedy čitelnější a významnější pro kněžstvo, pro vzdělance a vůdce kmene. Vyzrazují cosi o dění na nebesích, o jeho souhře s děním na zemi, o cestách osudu a úradku bohů. Sluneční svátky v jistém smyslu vyjadřují vztah země a nebes anebo – jinými slovy – ukazují, kterak působí nebe, tj. bohové, na člověka a jeho každodenní život.

Staré svátky v novém hávu

A chvíle rovnodennosti nebo slunovratu jakoby pokaždé byla počátkem kontinuální proměny chování lidí. Např. po letním slunovratu (21. června) začalo dle dávné víry slunce chřadnout, protože den se už neprodlužoval, ač bylo horko. Chodili proto lidé slunci zpívat, aby mu dávali sílu. Přestali sbírat léčivé byliny, jimž naopak síla už chyběla. V řekách a tůních se smělo koupat také až týden po letním slunovratu, kdy duchové vod, mezi něž patří rusalky a hastrmani, přestanou vyžadovat lidskou oběť, a tedy nehrozí utopení. Riziko utopení může člověk podstoupit i ve svátek slunovratu, později v den svatého Jana, aby nabral kouzelnou sílu.

Vánoce, původně svátek zimního slunovratu, byly obdobím bezčasí. V tu dobu bylo Slunce – dárce síly nejvzdálenější od člověka, a ten se tak topil v temnotě zimních dnů, která je tak temná, že ani čas tam nemá moc. Proto byly obvyklé vánoční věštby a proto se konáním o vánocích lidé pokoušeli zajistit si pomocí drobných obětí zdar v době budoucí (např. K. J. Erben, Kytice: ...Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce; kohoutovi česneku, hrachu jeho družce). Tato drobná kouzla se pak konala po celý leden, kdy byl hojně uctíván oheň jako dárce života. Ke konci ledna pak hoši hledají pruty nejen jako symbol mužské síly, ale též aby s nimi mohli tlouci do země, jež se má otevřít, nebo aby mohli začít otloukat píšťalky, které přivolávají jarní hřmění.

Mnohé původní svátky obyvatel Evropy zůstávají bohužel známy jen přibližně, neboť je překrylo později přijaté křesťanství. Nové náboženství svátky asimilovalo nebo zapovědělo. Můžeme být rádi za ty, kteří se pokoušeli zachytit podobu starých věr a zvyků pro budoucí generace – u nás to byl např. Kosmas, později obrozenečtí sběratelé – ano, patří tam i Božena Němcová. V nové době touží zejména mladí lidé, často vyprázdnění konzumem a duchaprázdnou povrchností, po obnově dávného způsobu pojímání Universa. A tak se dostáváme na začátek: Městští lidé, nespojení s přírodou a jejími duchovními obyvateli při své snaze obnovit původní zvyky a vejít se přitom do náročného pracovního týdne vytvořili osmeré dělení kruhu. To když svátky, jež nejsou vázány na Slunce, spojili dohromady a pokouší se je slavit vždy v jediný den, vložený co možná přesně mezi sluneční svátky.

Staré svátky se stávají v obecném povědomí, známé a moderní. A tak budete-li slavit Samhain čili Dušičky, Imbolc, tj. Hromnice, Beltain, po našem Pálení čarodějnic anebo Lugnasad – Dožínky, vzpomeňte, že v původním vnímání to nebyly svátky jednoho dne, ale svátky období, ke kterým se schylovalo a připravovalo, pak se slavily a prožívaly a pak, až zanechaly své poselství pro další kousek roku, se nechaly odeznít.

Autor: Zuzana Antares, www.magick.cz