Ne každý příběh má šťastný konec, přesto i ty smutné stojí za to vyprávět. Plyne z nich poučení a dávají nám připomenutí, že není štěstí bez smutku…

Jana bývala hezká holka. Spíše mladá dáma. Když přišla se svým vysokým štíhlým manželem, oba dobře oblečení, na náš okresní referát sociálních věcí, kterému jsem v devadesátých letech šéfoval, vypadali jako z nóbl společnosti. Povězme si o jejich příběhu. Závěr k němu ale žádný neudělám.

Oba byli trochu duševně zaostalí. Bylo to na invalidní důchod, přesněji – byl jim přiznán, takže neměli žádné starosti, společnost se starala. Nebylo to ještě ale na zbavení svéprávnosti (správně – zbavení způsobilosti k právním úkonům). On byl švihák, dopomohli mu k tomu na Červeném kříži, kde ho občas oblékli ze sbírek šatstva od klobouku až po ponožky. Ba i měl poměr s jednou úřednicí, netajili to.

Chodil za mnou, abych mu opatřil lepší byt. S byty jsem ovšem nedisponoval, byl jsem se ale na jejich vlhký byt alespoň podívat. Pro jejich dvě malé děti opravdu nebyl nejlepší. Měl jsem pocit viny, že pro něho já coby v této věci představitel státu nemohu nic udělat. Poté jsem se ale dozvěděl, že mu bylo dříve umožněno získat krásný nový byt, ten ale brzy zašmelil s cikány za horší a za doplatek si doma dopřávali „něco na zahřátí“. Tedy by byl chtěl zas nový byt, aby – „pes jítrničku sežral“. Jenže i přes připomínání ze strany sociálních pracovnic neplatili poplatky. Proto jim odstřihli postupně vše, co se dalo, a ocitli se zas o další stupínek níž: v ubytovně pro neplatiče. Tam jejich doposud poměrně slušný život skončil nadobro. Stát není všemocný. Cikáni je obírali o všechny dávky hned na poště, kam je doprovázeli a počkali si na ně skoro u okénka. Když jsme jim přidělili na poštu sociální pracovnice coby bodygardy, cikáni se stáhli, ale obrali je až doma. Tam už jsme je hlídat nemohli. Mívali na té ubytovně od cikáňat fekáliemi potřené kliky, hrsti bahna hozené do okna, děti přišly na dvoře i o oblečení... Policie nemohla pomoci, to by se tam musela nastěhovat. Ani nevěděla, kam až může zasáhnout, aby nebyl malér kvůli obvinění z rasismu, nad kterým EU tak pečlivě bdí. Stali se tak obětí romského rasismu vůči bílým. Nad tím nebdí nikdo. Bylo to peklo, hádali se pak i spolu. Jana pak „jela“ v menších krádežích, šmelinách a alkoholu, kdesi se toulala. U manžela se zhoršila psychika. Rodina se rozpadla: nezbylo nám, než dát děti do děcáku, on se octnul na psychiatrii.

Smutný konec

Janu už roky občas vídávám, sotva je k poznání: buď celodenně postává před Albertem s pivem u nohy a cigaretou trvale v ústech, na nikoho nereaguje vůbec nebo jen s pohrdavým úšklebkem, nebo ji vídám z auta, kterak se hřeje kus od silnice zády o trubku parovodu, u nohy chumel čehosi špinavého a flašku něčeho ostrého. Nemá zuby, výraz je nepříčetný a hrubý, vypadá o dvacet let starší. Na bezdomoveckou ubytovnu prý nechce. Hlad asi nemá, když má na alkohol a kouření.

Obvykle se publicisté ptají – Kde se stala chyba? Odpověď hledají zpravidla někde v okolí, nejčastěji ale někde nahoře, v předpisech, zákonech, úřednících. Otázka je, zda se nějaká chyba stala, nebo spíš, co je zde chybou. Prostě to tak dopadlo, sami to připustili. Zprvu byli schopni reflektovat, co se s nimi děje, a snad i předvídat důsledky jednání. Nevíme, co si přinesli s sebou z dávna, zda tu jsou nějaké příčinnosti, a zda by život v běžných podmínkách byl pro ně lepší školou, než toto. Nenutí někdy společnost někoho k lepšímu životu, než si sám vyvolil? Nechce ho vytrhovat z jeho osudu? Vztekáme se, že nám společnost – podle našeho mínění – moc bere a málo dává. Je někdy užitečné se zabývat i opakem: Kolik chceme brát a kolik dávat?