Příběh lásky, vyprávěný starou dámou o její mamince, začíná před více než jedním stoletím. Tehdy se odehrála – moderně řečeno – love story, hodná zaznamenání.

Přenesme se k té zdánlivě nejobyčejnější venkovské pouti, ze které vzešla i pouť dvou milujících se obyčejných lidiček. I když zní pohádkově, byl vyprávěn i s konkrétními jmény, místy a letopočty. Byla by škoda, aby zapadl. Žili, byli dva mladí lidé, kteří se měli tuze rádi. Ona byla nejmladší ze tří dcer. Bída byla krutá. Otec umíral, maminka nemocná, práce pro děvčata se špatně hledala. Nabízelo se řešení. Spočívalo v partii s oficírem, který by finančně „postavil na nohy“ celou rodinu. Líbily se mu všechny tři dcery, on se však nelíbil žádné z nich. Bylo tedy na jejich zvážení, jak dál. Rozhodování bylo těžké. A jako v pohádce předhazovali nejmladší princeznu draku, dopadlo to i zde. Nejmladší dcera, říkejme jí třeba Anička, kladla nejmenší odpor. Bylo rozhodnuto: vezme si ho ona. Ta ale vroucně milovala svého hocha. Právě před nedávnem si přísahali věrnost, než narukoval na dlouhou vojnu. Bylo to kruté. Cítila, že ho zrazuje. Myslela, že zešílí. Lásku k chlapci nebo odpovědnost k rodičům a sestrám? Podvolila se.

Když se to dozvěděl, zběhl od svého pluku, šel mnoho dní pěšky v zimě, skrývaje se před četníky, aby nebyl zatčen. Vzkázal jí, že se sejdou v lesích u kříže, kde se spolu kdysi modlili. Tam, zdrcen a na pokraji tělesných i duševních sil, klekl před ní do sněhu a prosil, aby na něho čekala. Bylo však pozdě. Oběma se mohlo žalostí rozskočit srdce. Vydal se, k smrti smutný, hledat svůj pluk. Nikdy už o něm neslyšela.

Nikdy neříkej nikdy

Je to krásná venkovská pouť s houpačkami, krámky, střelnicí i tancovačkou. Anička dává ustřádané korunky rozjásaným vnoučatům na pamlsky a kolotoče. Na vesnických poutích, podobně jako na pohřbech, se vídávají mnozí, kteří by se už jinak nesetkali. Bývá to příležitost k připomenutí vybledlých vzpomínek. Tu se její zrak setká se známýma očima. Hned ví. Ani postava štíhlého sedmdesátníka ji neznejistí. Je to On. Ani ona mu neušla. Okamžik rozpaků rozpustila upřímná radost. Zjišťují zprvu každý sám u sebe, že se nic nezměnilo. Brzy si to i řeknou. Není to jen běžná vybledlá vzpomínka, i když mezi tím uběhlo půl století lidského života. Ale co je čas a tělo? Lidská duše nestárne. Skutečná láska neumírá.

Venkovská pouť i životní pouť obou naleznuvších se nachyluje se ke konci. Ale jako lze spatřit celý život v krátkém okamžiku, lze i krátký úsek života protáhnout do veliké délky či spíše hloubky, žijeme-li jej hodnotně a s láskou. Jejich vzájemné vyprávění není překotné. Se šťastným, ale klidným zaujetím vychutnávají jeden druhého. On žije v Austrálii, chová tam koně, a teď při politickém uvolnění roku 1968 se přijel podívat do rodné vsi na pouť. A někdejší struna lásky opět zní. Probleskuje skrze nitra, propracovaná životními pády a vzestupy, ústupky a odpouštěním, prací a radostí. Láska, obohacená o životní zralost, je tu zase. Byla celou tu dobu jen kdesi zasutá. Není v ní už tak palčivá tělesná touha, a přesto je stejná. Není v ní ale ani žádný sentiment či lítostivost. Vrásky vnímají jako zkrášlení, pomalejší pohyby jako výzvu, že ten druhý potřebuje pomoci. Jen … láska ke koním nebo k ženě? Nemějme mu za zlé, že zvolil ženu. Koně miluje dál, ale už je nechová, stejně na to nemá roky.

Oba prožili své manželství a rodičovství a splnili své životní závazky, oba již ovdověli. Brzy je vše jasné. Loučí se, aby mohl tím dříve přijet. Natrvalo. Říká – Do borůvek jsem tu. Na borůvky totiž spolu chodili, když spolu chodili. Sice pro něj nebude snadné opustit svůj australský domov, ale člověk je doma tam, kde má toho nejbližšího. Odjíždí, aby tam rozprodal svůj majeteček i farmu s milovanými koňmi a vyřídil formality.

Borůvky dozrávají. Čeká, věří mu. Čeká, tentokrát už jim nikdo třetí do cesty nevstoupí, láska je nyní zaplacena. Borůvky dozrávají. Sedmdesátiletý elegán s kufrem a svojí australskou kočičkou Mícinkou, kterou nemohl opustit, stojí na prahu. Je to nejkrásnější práh jejich života. Usmívá se celou duší. Borůvky dozrály. Osud a láska také.