Když se na sklonku totality začal v Letech na Písecku stavět vepřín, říkali mu místní prasex. To se ještě nevědělo, jak bude světoznámý kvůli nedostatku peněz na obří pomník.

A skoro se neví dosud, že ještě za prezidentování Václava Havla zde byl odhalen menší památník obětem tábora (nebyli tu totiž jen Romové). Média i politici o tom zbytečně mlčí. Než mělo nastat jeho slavnostní odhalení, pozval můj šéf, přednosta Okresního úřadu v Písku Zdeněk Prokopec, i prezidenta Václava Havla, který se o věc zajímal. Na konečnou úpravu okolí památníčku, přístupného přes les, byli najati a zaplaceni místní Romové. Měli místo uklidit, vyzdobit, připravit na důstojné otevření a uctění památky mrtvých. Kolem půl desáté dopoledne stanoveného dne sem měla dorazit i ona slavnostní návštěva. Přednosta okresu vedl pana presidenta lesem šetrně přes vysoké kořeny. Všudypřítomní kameramani točili vše. V posledním úseku cesty, jat neblahým tušením, přenechal prezidenta jeho doprovodu a přidal do kroku, aby byl na místě první. Poté, co vyšel na pietní prostranství, předčila skutečnost i jeho nejhorší tušení: dohořívající oheň, kolem něho poházené láhve od piva a rumu a nepravidelně poskládaní tvrdě spící pracovníci, nejevící nejmenší známky střízlivosti. Vlastně v jistém smyslu to mohlo vypadat idylicky. Pan prezident už nemusel překračovat kořeny, ale těla „padlých“, kteří se tu měli přičinit o uctění památky svých předků. Vlastně – snad to bylo i svérázné uctění, vypadali totiž též mrtvě. Toto ovšem televize nevysílaly, měli by asi na krku tupé úřednictvo Evropské unie s výtkami za rasismus.

Věc se projednávala s těmito výtečnými vítači o několik dní později. Někteří z nich dotčeně oponovali, že o žádné návštěvě prezidenta nevědí (jak by mohli), jiní naopak, že mají pana Havla rádi, ale udělal si to prý sám: nemá chodit tak brzy po ránu. To se přece mezi slušnými lidmi nedělá.