Mnohé zpackám s úžasným výsledkem. Někdy jsem strůjcem trapasů, jindy jejich obětí, nebo obojí. Obětí jsem byl, když mi na jedné vernisáži jacísi svalnatí manželé mohutně potřásali pravicí s halasem, jak jsou rádi, že vidí toho Funka, až jsem rozbryndal číši červeného vína v levici – na kalhoty a do bot – svých, ne jejich.

Horší to bylo, když mne kolem roku 1995 Zdeněk Hajný doslova zatáhl na vernisáž výstavy našeho společného přítele Jana Kristoforiho. Zase tam byla samá honorace z nejrůznějších branží (Winter-Neprakta, Jan Kanyza s chotí, Kamila Moučková s jezevčíkem...), a tak jsem se necítil dobře. Stačil jsem během chvíle napáchat hned tři neúmyslná faux pas. Mezi mediálně známými tvářemi jsem se cítil jako venkovský balík, a nejen cítil, i choval. Nejprve jsem byl představen televizní hlasatelce, jejíž jméno jsem si spletl s Ilonou Manolevskou – tehdejší šéfredaktorkou Regenerace. Byla též štíhlá, vysoká. A protože jsem předtím zaslechl, že tento časopis, ač nejsem jeho čtenářem, má nějaké potíže, zeptal jsem se žoviálně: Tak jak jste na tom s Regenerací? Dáma se otočila a odešla. Později jsem se od Zdeňka Hajného dozvěděl, že byla právě po jisté plastické operaci. Tu regeneraci tedy pochopila jinak.

Pak mne Hajný představil jakési známé kunsthistoričce jako autora knihy o Drtikolovi. Dáma zaplesala nad Drtikolem, já zaplesal nad dámou, že ví, kdo Drtikol byl. Vyjádřil jsem tento údiv tak netaktně, že to bylo jako chtít zalichotit řidičovi nadšením nad tím, že správně rozeznal hlavní a vedlejší ulici. I tato dáma se otočila a odkráčela.

To vše jsem korunoval dalším trapasem, dokonce už veřejným. Protože jsem tam žádnou ze slavných osobností neznal a nevěděl jsem, jak se chovat a co s rukama, opíral jsem se v davu o opěradlo židle, umístěné doprostřed sálu. Až když jsem slyšel hlasité luskání prsty, začal jsem postupně vnímat situaci: na židli přede mnou, kterou křečovitě třímám, už sedí Dalibor Janda s kytarou, ostatní jsou už rozestoupeni kolem stěn a čekají na jeho chrčivý „zpěv“, čehož jsem si hned nevšiml, a naproti mně stojí na okně kameraman televize, připravený natáčet, luská prsty a propichuje mne očima s výrazem – Uhni ze záběru, blbečku! Proto i teď, když někomu zahajuji výstavu, nejsem si jistý, zda ten venkovský balík z Písku zas něco nezpacká.