První z pověstí pražských z pera známé autorky – Melanie Rybárové: Obdivné vzhlížení ke všemu, co je ze zahraničí, a naopak podceňování všeho, co máme doma, byl trend, který se vyskytoval snad odjakživa. Někdy později následovalo zklamání, když někdo poznal strasti cizího chlebíčka na vlastní kůži, ale ani to na věci mnoho nezměnilo.

Tak to zažil kdysi podle pověsti mladý šlechtic z Čech Vunšvic. Žil v 17.stol dílem v honosném domě v Praze nebo dokonce na některém ze zámků, patřících rodině. Rodiče mu dopřávali, nač jen si vzpomněl, a přece šilhal stále po cizině a od mládí tvrdil, že se jednou vypraví do světa a pak teprve všem ukáže. Darmo ho matka přesvědčovala, aby se nejprve něčemu naučil a řádně připravil na užitečný život. Rodiče mu zbraňovali, ale jeho vychloubání naopak podporoval nový rádoby přítel, jakýsi Španěl don Rodrigez. Tvrdil o sobě, že je rytířem bratra španělského krále, ale v Praze jen využíval pohostinství bohatých rodin. Mladého Vunšvice docela zbláznil, a tak nebylo divu, že když se jednoho dne vytratil jako pára nad hrncem z Prahy a odjel domů, šlechtický synek že musí za každou cenu za ním.

Darmo ho rodiče zrazovali, nakonec podlehli nátlaku rozmazleného syna. S pláčem a modlitbami ke svatému Janu Nepomuckému, loučila se matka a tušila nedobrý konec. Nejprve žil mladíček nějakou dobu v Paříži a čekal na zprávu od svého rádoby přítele. Ta však nepřicházela. Ubývalo naděje a spolu s ní i peněz, sluhové, které poslal Vunšvic do Prahy s prosbou o další podporu, zřejmě zdrhli i s penězi na cestu domů a zpět. Život ve Francii byl stále ubožejší, prodal svého koně a postupně vše, čím ho rodiče vybavili. Za poslední peníze vydal se mladík do Španěl. A co se nestalo. Nalezl svého dona Rodrigeze. Nikoli ovšem u dvora, nýbrž v pochybené společnosti darmošlapů a ničemů. Dali mu najíst, a tak zůstal u nich. Brzy ho zatáhli do svých špinavých zlodějen a dřív než se na dál, byl chycen policií s celou bandou a ocitl se před inkvizitorem. Tresty byly tenkrát přísné, don Rodrigez, i jeho kamarádi byl popraven a to čekalo i Vunšvice. Ten se bránil a líčil, že pochází z bohaté rodiny z Čech, ale ti bandité snad aby si polepšili, všechno popřeli.

Vunšvic hořce plakal, i na svatého Jana Nepomuckého si vzpomněl a nic víc už si nepřál než být zase doma. O domově se mu zdálo, pokud se mu podařilo usnout a viděl voňavé české louky, šťastné chvíle na venkově i pohodlí pražského bytu a rostla v něm naděje. V co doufal? V zázrak. Jednoho dne se mu zdálo, že mu bylo povoleno požádat císaře, aby se mohl utéci pod plášť císařovny a čtvrt hodiny pod ním setrvat. Pak že bude svobodný. Když se vzbudil, opět se vroucně modlil ke svatému, který sám kdysi utrpěl křivdu a byl umučen a poté shozen z Karlova mostu do Vltavy. Teď prý pomáhá nevinným a chrání je před hanbou. Vunšvic se odvážil požádat o zkoušku nevinnosti s císařovniným pláštěm a bylo mu vyhověno. Od svých kamarádů ničemů se přece jen lišil už na první pohled, a tak mu patřily sympatie části porotců.

Podle pověsti se k soudu dostavil i císař. Mladý šlechtic se mu vrhl k nohám a byl přikryt pláštěm, jak si přál. Po čtvrthodině byl plášť zvednut a – nikdo tam nebyl.

V každé pověsti se jak známo mísí fantazie se stopami pravdy. Tady je zřejmě těch stop dost málo. Mladík prý totiž sám nevěděl co se s ním děje a probudil se až na louce před zámkem rodičů. Toť se ví, že neznala mezí radost otce i matky, která ten zázrak připisovala svatému na mostě, Janu z Nepomuku. Z vděčnosti pak dala na Karlově mostě postavit Janu Nepomuckému sochu.

Dnes už se nedozvíme, zda třeba uchýlení se pod plášť nebylo symbolem císařské přímluvy, nevíme ani, zda se vůbec příběh nějak podobně odehrál. Jisté je, že v roce 1673 dal svobodný pán Matyáš Gotfried Vunšvic příkaz Brokoffovi, aby zhotovil pro Karlův most sochu svatého s Nepomuku a jiné památníky.

A co je dále také ještě jisté? Že chleba je všude od dvou kůrkách a že často ten, kdo stojí o cizí, přichází o své.