Devadesátiletý horal z Velké Fatry mne v mých asi deseti letech naučil foukáním mezi palci do dlaní napodobovat sovu. Považuji to za jeden z největších životních výdobytků.

Kdysi jsem v Janských Lázních z okna lázeňského domu Réva, který je hned pod lesem, takto „rozhoukával“ večer sovy v lese. Netušil jsem, že je jich tam tolik a jak ochotně reagují. Když jsme při jednom společném šumavském pobytu seniorů, Jána Zákopčaníka a jeho rodiny a mne šli s ním a jeho dětmi na houby ve větších rozestupech, začal jsem toto své dosud utajené umění předvádět. Asi na sto metrů jsem mezi stromy spatřil nic netušícího Jána, jak se zdviženým prstem utišuje děti, aby je upozornil na vzácnou příležitost uslyšet sovu. Ty ani nedutaly. Ale protože jsem někdy poťouchlík, změnil jsem po chvíli toto houkání v nápodobu táhlého vysokého houkání parní lokomotivy. Chudák Jano, jak teď vypadal před dětmi? Podtrhl jsem mu jeho otcovskou autoritu. Ještě jsem před ním zlomyslně zalitoval, že se to nenatáčelo. Jen zaúpěl. Máme z toho jen pár fotek.

Připomnělo mi to filmovou scénu, kdy Zdeněk Svěrák s podobně zdviženým prstem poučuje: Pozor, děti! Tak tohle je klekání. Jenže to byl pan Lorenc na vozíku. Provedl jsem to i jeho nejstarší dceři, krásné Anežce, která je mojí kmotřenkou. Vůbec mám vůči dětem mého přítele trochu nečisté svědomí. I k mladšímu Markovi. A k Jánovi? Cítí se coby celebrita pořád pronásledovaný podrazy a nepřízní světa, až je to s podivem. Sebelítostí se izoluje od světa.

A proč vůči Markovi? Na oné dovolené jsem dostal neodolatelnou chuť opéct si buřty. Protože Lída, skvělá kamarádka a majitelka stejnojmenného penzionu nebyla doma, aby mi dala suché dříví, zatápěl jsem do mokrého. Nešlo to. Marek, tehdy asi osmiletý, pobíhal okolo a neustále mne častoval poučeními typu: "Vždyť vidíš, že to je mokré." (ano, mluví spisovně), nebo: "Vidíš, že ti to nehoří, já jsem ti to říkal! To ti nechytne!" Protože jsem od dětství alergický na podobnou apriorní skepsi, kterou mne otec-kantor neustále srážel, řekl jsem Markovi navztekaně: "Nehoří to, protože tu tak blbě kecáš!" Ten ztichnul, pozoroval mé pachtění mlčky a s účastí, a po chvilce řekl cosi, co mne hluboce zahanbilo: "Ono to nehoří, protože jsem u toho blbě kecal, viď?" To zcela přeladilo mou náladu. Setkání s chlapcem, který ještě vše bere poctivě doslova, to bylo nevídané. Ta úžasná panenskost dětské duše! Ale jak teď z toho? Poprosil jsem ho nadějně, jestli by ještě nepřinesl suché noviny a ujistil ho, že teď to určitě chytne. Jeho tatínek, kterému jsem své selhání kajícně vyprávěl, zpracoval tuto epizodku do jedné naší společné knížečky, a uzavřel to: "Oheň umí spálit leccos. I nyní, jakoby na usmířenou, bez váhání se rozhořel."