V roce 1994 jsem napsal svůj první text pro pravidelný rozhlasový pořad nedělního poledne s krásným, ale možná nadneseným názvem Živá slova.

Založil ho prý můj oblíbený Ferdinand Peroutka, kterého jsem pamatoval ještě z vysílání Svobodné Evropy, zneuctil ho pak „rudý satan“, což byla přezdívka kulturtrégra-inkvizitora, falšovatele českých dějin, soudruha Zdeňka Nejedlého, a po Listopadu jsme se pokoušeli reputaci pořadu napravit, než byl pro nezájem (spíše rozhlasáků než posluchačů) barbarsky zrušen. Peroutku dlouho po jeho smrti zneuctil další zlomyslný nedouk s přezdívkou „ovar“.

K natáčení jsem přišel dřív, čekala tam i dramatička Daniela Fischerová, aby namluvila své moudré a laskavé orientální příběhy. Hodinku jsme si živě povídali a domluvili se, že po natočení budeme pokračovat a někam si na to půjdeme sednout. Paní Fischerová točila jako první a povedlo se hned napoprvé. Ale já: čtecí katastrofa. Bylo to nevýrazné, na první poslech jasné, že to jen trpně čtu. Takhle to nejde! Znovu a znovu se se mnou chudáci technici i přítel režisér Milan Hanuš „peklili“. Dokázal jsem Milanovi, že jsem měl pravdu, když jsem ho před tímto počinem trochu varoval. Připadal jsem si jako propadající Jiří Sovák v Marečku, podejte mi pero: Vy jste to chtěli, tady to máte, já vás varoval. Když jsem chtěl přednes oživit, bylo to umělé, nepřesvědčivé. Sucho v krku, pusto v hlavě i srdci, pot zprvu na čele stékal snad až na židli, můj text mi připadal úplně blbý, navíc povely typu: Až začne blikat červená, nešustit papíry, nepoposedat, nepolykat, nehekat, nemlaskat, číst výrazně, ale spíš rychleji… Uf, toho bylo moc. Krom toho nemlaskání jsem nesplnil asi žádný z povelů.

Po půldruhé hodině drahocenného natáčecího času a beznadějných výsledků se chvilku za sklem radili a pak za mnou přišli s milými úsměvy, že teď už to bylo úplně dobré. Oddechl jsem si, i když to mé radikální vylepšení bylo pro mne záhadné. Paní Fischerová už tam nebyla. Vzkázala mi, že ji to mrzí, ale že tak dlouho nemohla čekat. Nedivil jsem se. Rozhodl jsem se nejít jí už nikdy na oči. Byla to toho dne s ní tedy moje první i poslední hodinka. Za týden mi z Českého rozhlasu s omluvou volali, že prý na pásku byla jakási technická závada a že to museli svěřit k načtení Rudolfu Kvízovi, aby mne kvůli tomu netahali znovu do Prahy. Tato diplomatická finta byla projevem jejich ohleduplnosti. Čtec, jak zní správný titul, pan Rudolf Kvíz mi pak s pochopením a spontánním přednesem načítal i další pořady a korespondenčně jsme se s tímto poctivým evangelíkem z Českého Brodu docela skamarádili.