Zakřiknutý Funk a křičící Vlastimil Brodský
V roce 2001 jsem se na podnět malíře Zdeňka Hajného zúčastnil prezentace své knihy Drtikol a Hajný – Za mystériem tvorby.
Měl jsem při oné slávě, kde byla řada celebrit, novinářů a chlebíčků, říci cosi o umění a přednést ukázky z knihy. Celebrity byly z nejrůznějších oborů od Olgy Nytrové přes Jitku Zelenkovou až po osmašedesátníka Čestmíra Císaře, za jehož zvolení prezidentem jsem v osmašedesátém roce s ostatními studenty demonstroval pod heslem Čest, mír a Císaře. Role protagonisty mi moc neseděla, a abych si byl jistější, svůj text jsem četl. Protože můj přednes byl jako obyčejně monotónní a nevýrazný, novináři se mezi sebou hlasitě bavili. Nechtěl jsem je překřikovat, spíš jsem znejistěl.
Vedle mne přívětivě sedící Vlastimil Brodský, který knihu předtím četl, si dovolil to, co si dovolit mohl: ukrutně je seřval jako nevychovance a já jsem mohl poté nerušeně pokračovat. Jakýsi plátek Šťastný Jim poté podal o akci velmi lapidární a výstižné zhodnocení: Funk četl svůj text nevýrazně, a tak se mnozí bavili. Poté, co je mistr Brodský veledůrazně okřiknul, zavládlo ticho a Funk četl svůj text ještě zakřiknutěji.
A ještě dvě drobná doplnění k tomuto plachému a melancholickému, ke konci velmi posmutnělému herci. Na zpáteční cestě taxíkem na dotaz, bude-li mít doma dobrou večeři, skromně odpověděl, že snad v ledničce něco najde, a záhadně doplnil: Ačkoliv, kdo ví, jestli to ještě stojí za to. Když jsem před tím nesměle zavtipkoval na jeho účet, že je celý úplně v černém, odpověděl rovněž černým humorem, že to kvůli tomu, až zemře, aby ho nemuseli převlékat. Brzy poté se rozhodl rozloučit se dobrovolně s životem. Patrně nechtěl být nikomu na obtíž, a nejen tím převlékáním.