Paní Anna Kolářová z písecké Domovinky vyprávěla příhodu z mládí, která je jako vystřižená z prvorepublikového filmu.

Jako patnáctiletá šla Anička z hájovny, kde bydlela, s vědrem ke studánce pro vodu. Na zpáteční cestě si zvesela zpívala Pane Bože dej mi mládenečka... Tu, kde se vzal, tu se vzal, vystoupil ze stínu mohutný muž s dlouhatánským vousem a spustil hlubokým hlasem: „Šohájka se ti zachtělo?“ Leknutím ztuhla v domnění, že je to jakýsi lesní muž, pak ale na nic nečekala, vylila na něho celé vědro a uháněla domů. 

Odpoledne přišel k jejímu tatínkovi, hajnému, jeho nadřízený, fořt, se slovy: „Tak kde máte toho drzého fracka? Mám tu na návštěvě ministra lesnictví a ona ho na jeho obhlídce lesa zlila odshora až dolů!“

Vzpomínky, jak zlila ministra, jsou staré tři čtvrtě století, byly v několika novinách, ba i v rozhlase. Kvečeru pak přišla nečekaně cizí dáma, kterou charakterizovala jako „navoněná nastrojená naondulovaná“. Byla sladší než předcházející návštěva a ptala se dívky šetrně: „A děvenko, nechtěl tě ten pán brát do náručí? A nechtěl tě pusinkovat?“ 

Děvenka popravdě odpověděla, že nic takového. Po pár letech zpětně pochopila, že to jistě byla paní ministrová, která si přišla ověřit mravopočestnost svého chotě. Inu, přijít z procházky politý děvčetem, to budí podezření.

Ach ta někdejší mravopočestnost pana ministra. O něčem takovém ze sdělovacích prostředků dnes neslýcháme. A ten kyblík studené vody – občas by některému ministrovi neuškodil, že?