O jedněch dětských Vánocích měla malá Lidunka zkušenost, která se do ní bolavě zaryla.

Toužila velmi po panence – miminku. Blížil se čas dárků a tak se osmělila o ni rodiče požádat. Bylo jí úzko, když to říkala a její obava se potvrdila. Byla ostře okřiknuta, co si to dovolila mít za drahý požadavek, že na takové hlouposti Ježíšek tedy doopravdy peníze nemá.

Uvěřila, zastyděla se za svou náročnost a přestala naléhat. Panna nakonec pod stromečkem byla. Když ji tam objevila, chtělo se jí plakat, ale věděla, že plakat nesmí, že se to nesluší. Už tehdy se neodvažovala projevit podle svého, chtěla být vždycky jen vzornou holčičkou. Byla vedená, aby se profilovala jen podle přání ostatních, ale tady to nešlo jen tak. S pocitem velké trapnosti tu pannu svírala v rukách a byla zaskočená, smutná. Rodiče ji chtěli potěšit, ale dětské přirozené radosti se nedočkali. Koukala na to panenkové mimino zdrceně. Svým rodičům vždy vše věřila a teď se cítila – obdarovaná tak drahou věcí – strašně. Napadlo ji, že svým sobeckým přáním jistě přivedla rodinu na mizinu a to ji moc rmoutilo. Ta panna ji v náručí pálila, nechtěla ji, ale už byla koupená, vrátit nešla, a kdyby cokoli řekla, byla by za nevděčnou, zlou holku. Nikdy nezapomene, jak byla v těch šesti letech nešťastná, sklíčená. Od tehdy ví, že i děti mají svá dospělá trápení.