Bylo již nejednou konstatováno, jak dnešní jazyk chudne, ztrácí poezii, ztrácí se mnoho slov i úsloví, chybí střevíce příměry, srovnávání, podobenství. I to je jeden z důvodů, proč je dnešnímu člověku tak cizí jazyk bible, plný metafor a podobenství.

A právě u jednoho takového podobenství bych se chtěla dnes zastavit. Šlo o výtku, vyslovenou samým Ježíšem, hovořící o tom, že třísku v oku bližního vidíme, ale břevno ve svém vlastním nikoli.

Je to známé podobenství a vzpomínám si, že jako dítě jsem rozmýšlela, čím to je, že břevno ve svém oku necítíme, že nás netlačí, neškrábe. Později jsem si na biblický příběh vzpomněla při čtení Andersenovy pohádky Sněhová královna - o dívence a jejím kamarádovi, kterého začaruje zlá královna tím, že mu padnou do oka a srdce střípky kouzelného zrcadla. Od té chvíle vidí věci jinak, opačně. Nakonec mu dívenka pomůže zbavit se kouzla zlé královny, a tím i zkresleného vidění. O dalších pár let později jsem říkávala svému partnerovi "chlapeček se střípkem v oku", protože někdy viděl věci opačně. Dobro mu připadalo nudné a všední, zatímco zlo se mu zdálo atraktivní a přitažlivé.

Když jsem mu tuhle vlastnost vytkla, namítl, že u mne tomu není jinak, a já musela uznat, že někdy má pravdu. Sice v jiných případech a za jiných okolností, ale i u sebe jsem musela přiznat jakousi omrzelost dobrem a prazvláštní přitažlivost zla. Průvodním jevem tohoto zkresleného vidění je pak skutečnost, že působení třísky v oku druhého vidíme zřetelně, a její škodlivost je pro nás do očí bijící, zatímco pro vlastní břevno nalézáme tisíce omluv.

Mimochodem je tohle biblické břevno zcela v souladu s termínem z oblasti psychiatrie, známým jako negativní projekce. Zjednodušeně řečeno - člověk vidí vlastní chyby, jako by byly slabostmi druhého. Nechci tu objevovat Ameriku. Každý z nás měl jistě možnost si povšimnout, že třeba rád bude kritizovat lakotu druhých ten, kdo je sám nadmíru šetrný. Nebo zase nevěru přítelkyně nejčastěji komentují ženy, které samy nepatří k nejvěrnějším. Či zase na silnici nejvíc nadávají na neschopnost druhých řidičů ti, kteří sami za volant nepatří.

Kdysi mne napadla představa, že ty naše chyby jako by stály mezi námi a světem. Z naší strany jsou vidět na druhých, zatímco z druhé strany snad se zdají patřit k nám. Máme li pak upřímnou snahu vidět své bližní v co nejčistším světle, osvobozujeme tím vlastně i sebe.

Důležitou, ne-li vůbec tu nejhlavnější roli tu bude hrát, jak dalece se chceme zbavovat svého barevného břevna, svého filtru. Patří totiž ke klamu a mámení tohoto světa, že zatímco třísku v oku vnímáme jako element překážející a jednoznačně rušící, břevno v našem oku, pokud jej vůbec připustíme, se nám může jevit jako třeba zajímavé oživení a zpestření zkušeností. Jsme opět u již zmíněného modelu, kdy čítankové dobro se zdá třeba nepřirozené a dokonce při své nekonfliktnosti až kontraproduktivní. U druhého člověka rozpoznáme nekalé záměry, ale u sebe je odíváme do nejrůznějších výmluv a polopravd. Ano, není snadné čelit argumentům ďábla, ale existuje jakési měřítko, v našem srdci. Jsme-li ochotni obrátit se do nitra, dostane se nám odpovědi, jestli mluvíme a jednáme dobře, či špatně. Jenže my někdy tenhle tichý hlas pravdy ani slyšet nechceme.

Egocentrismus a učení buddhismu

Kapitola sama pro sebe je dobrovolné pěstování břevna, násilné a umělé rozšiřování vědomí alkoholem nebo drogou. Je to jedna z nejrafinovanějších tváří zla a běda tomu, kdo propadne jeho léčce. Cena je příliš drahá a patří k ní především ztráta soudnosti a permanentně pokřivené vidění. Je to břevno jako hrom, je to šidítko, které se stane pro závislého bližší než ten nejbližší. Je to ochromení, které zasáhne člověka v oblasti jeho vůle, jeho chtění.

V buddhismu je jedním z předních úkolů adepta, aby se v meditaci i mimo ni učil zvládat své chtění. Vždyť kdo nás nutí jednat a říkat to, co nechceme? Jsme to my sami, kdo může a má být pánem svých myšlenek, a jsme to také my, kdo má za ně zodpovědnost. Pryč s hořkostí a kyselostí, s věčnou kritikou a stížnostmi, zpravidla zcela bezadresnými.

A jak se zbavit tohoto zbytečného filtru? Pravda je, že lékem jsou prostředky značně nepopulární. Mírnost, pokora, tolerance. Už tisíciletí velebené a tisíciletí vysmívané. Na egocentrismus však působí přímo zázračně a zahánějí ho jako světlo tmu. A egocentrismus, to je přece základní hmota našeho břevna!

Melanie Rybárová

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.