V procesu lidského vývoje a sebepoznání je komunikace s vlastní duší nezbytná a proces uvědomování je spojen s naším přežitím. Připomeňme si, že centrem vědomí je složka duše, kterou nazýváme vědomé já neboli ego, jež zpracovává informace a prožitky, umožňuje nám přizpůsobení realitě v přítomnosti a přežít.

K tomuto nám slouží čtyři základní psychické funkce k chápání sebe i vnějšího světa a jsou to: vnímání a intuice, myšlení a cítění. V předchozích dílech jsme se podrobně věnovali prvním třem a nyní se budeme zabývat cítěním.

Schopnost cítění

Tato funkce je uložena v pravé hemisféře a je spojena s ženskou energií. Je zaměřena do našeho nitra a je spojená s tělem. Cítit - to znamená zavřít oči, odpoutat se od okolí, plně se soustředit na své tělo a odpovědět si na otázku: "Jak se právě teď cítím?" Touto větou přeneseme své vědomí z hlavy do těla - konkrétně do srdce, které je sídlem duše a centrem lásky k sobě. Cítění má za úkol zajistit zpětnou vazbu v komunikaci mezi hlavou - řídicí jednotkou a tělem, které představuje soubor výkonných složek.

Prostřednictvím cítění má mozek přísun informací o všem, co se odehrává v těle, a na základě toho rozhoduje o změnách a opatřeních, která mají zajistit zdraví a přežití. Pokud je dráha mezi hlavou a tělem zablokovaná, mozek nemá pro řízení potřebné zprávy o dopadu jeho pokynů na tělo. Pak se stane, že se orientuje podle vnějšího světa a jeho požadavků a neví, že je tělo unavené, nemocné a poškozené.

Schopnost cítění se opírá o tři základní složky. Jsou to city, pocity a instinkty. Ty odpovídají třem součástem naší bytosti, a to je duch, duše a tělo. City jsou projevem ducha v těle a představují trvalý stav. Pocity představují odraz duše na tělesné úrovni a představují okamžité reakce na myšlenky a podněty z venku i zevnitř. Instinkty jsou vrozenou nápovědou, která je uložena jako zkušenost celého druhu v každé buňce.

City

Cit je projevem ducha, který představuje jednotu a jako vnitřní stav je na našem okolí zcela nezávislý a je neměnný. Je to Božská podstata v lidské duši. Patří sem láska, soucit, radost, klid, spokojenost, štěstí. City jsou hlubokým a přirozeným stavem bytí, představují naši celistvost ve spojení s duší a s Bohem. Existují za hranicemi mysli a nemají žádný protiklad. Tyto stavy jsou součástí každé bytosti a jsou věčné a nepomíjivé. Pokud je nejsme schopni prožívat, znamená to, že nás ovládá mysl, která odvádí naši pozornost z přítomného okamžiku.

Znamená to také důležitou informaci, že city je třeba hledat a objevovat ve vlastním nitru a nečekat, že nám je dodá někdo jiný. Přítomnost a schopnost citu je základní výbavou každé lidské bytosti, která s ní naloží dle vlastí svobodné volby.

Základním citem je bezpodmínečná láska, která je neutrální, nemá žádná omezení ani výjimky, je trvalá a neměnná. Miluje vše a nic neupřednostňuje ani nevylučuje. Znamená to milovat stejně tmu i světlo, strach i lásku, klady i zápory, věci příjemné i nepříjemné. Bezpodmínečná je Boží láska, která miluje všechny i všechno bez rozdílů. Je základní složkou Božské podstaty naší duše. Ta však bývá často zakryta a zahalena vrstvami nahromaděného strachu a potlačených emocí a pro spoustu lidí je téměř nedostupná. Z toho důvodu je velké množství lidí stále ovládáno strachem. Součástí bezpodmínečné lásky je i bezpodmínečné přijetí. Důležité je připomenout, že vše co odmítáme přijmout a milovat, existuje dál a naším odporem a bojem je posilováno.

Lidská láska, tak jak ji zatím známe, je ve své podstatě nikoli citem, ale pocitem. Je totiž proměnlivá a nestálá, je schopna "milovat" jen to, co se nám líbí a ostatní odmítá a bojuje proti tomu. Proto není bezpodmínečná, ale podmíněná chováním druhých.

Je tedy zřejmé, že bezpodmínečná láska je citem bez protikladu, zatímco zamilovanost a náklonnost podmíněná krásou, poslušností a věrností, kterou také nazýváme láskou, je vlastně závislostí a touhou vlastnit a ovládat druhé lidi. Jde tedy o emoci, která je ovlivněná chováním druhých lidí a snadno přechází v protiklad, kterým je například nenávist a žárlivost.

Je tedy důležité, co prožíváme. Zda většinu svého času prožíváme stav vnitřního klidu a spokojenosti, a jak často a na jak dlouho jsme z tohoto stavu vytrháváni svými emocemi. Bytí je většinou ukryto pod myslí, která ovládá naši civilizovanou společnost. Bytí však ovládá veškerý život na planetě i mimo ni.  Zdá se vám prožívání citů příliš složité?  Pak přejděte od teorie k praxi. Zastavte se ve svém životním běhu na nějakém krásném místě v přírodě. Pozorujte její dokonalost, krásu a klid, až se stanete její součástí. Harmonie přírody vám umožní naladit se na harmonii ve vás. Je to ta nejjednodušší meditace. A to, co cítíte, je život, bytí, láska, podstata vašeho Božského Já...

Pocity

Pocity neboli emoce, na rozdíl od neměnných citů, představují pohyb a změnu. Jsou prožitkem, kterým naše tělo reaguje na nejrůznější podněty a na naše myšlenky. Jejich úkolem je dostat tyto informace do vědomí, zpracovat je a odpovídajícím způsobem reagovat. Aby byl tento proces dokončený, je třeba, abychom svým pocitům věnovali pozornost, vyjádřili je a tím umožnili, aby byly vyslyšeny. V praxi to znamená nechat pocit dojít do hlavy - pravá hemisféra ho přijme, neboť má schopnost cítit a předá ho do levé hemisféry, která ho převede do vědomí a vyvolá patřičnou reakci.

Pocit je vyvolán myšlenkou, cit je bytí bez myšlenek. Pocit je rozbouřená hladina na povrchu, ovlivňovaná vnějšími okolnostmi, a cit je klid v hloubce oceánu duše, kde je člověk sám sebou. Pocity, které jsou odrazem našich myšlenek v těle, jsou také reakcí na naše okolí, chování druhých lidí, situace kolem nás. Protože je naše mysl dualistická (je ovlivňována strachem i láskou), má každá emoce svůj protiklad. Mysl je nástroj, který zatím neumíme pořádně používat. Abychom se to naučili, v tom nám mohou posloužit právě pocity, které nás upozorní i na myšlenky, kterých jsme si nestačili všimnout, ale ony se pak přesto realizují. Každá myšlenka má tvořivou sílu a my si myšlenkami plnými strachu vytváříme "strašné" situace. Pocity slouží jako informace a chtějí být prožity a vypuštěny. K naší škodě je však většinou potlačujeme a vytváříme si z nich bloky negativní energie v těle. Emoce je pravdivým obrazem našich myšlenek a činů a nemá na ni vliv naše "oblbování sebe sama". Proto jsou emoce naším důležitým učitelem a tělo nám jejich prostřednictvím okamžitě sděluje, jak se sebou zacházíme.

Emoce představují vyrušení z přirozeného stavu klidu, stability a jednoty citu, znamenají pohyb, vyvolaný protiklady a napětím mezi nimi, čímž zajišťují vývoj.

Emoce nám umožňují poznávání duality - tedy přítomnost protikladných energií, které spolu tvoří jednotu. Základní protikladné energie jsou láska a strach a naše pocitová rovina má stejný počet pocitů souvisejících s láskou a stejný počet pocitů spojených se strachem. Obecně platí, že na podněty související se strachem reaguje naše tělo pocitem, který je nepříjemný a energie lásky vyvolává pocity příjemné. Proto je důležité vyjadřovat a vyslyšet všechny bez rozdílu a nechat je dojít do vědomí. Pak si můžeme uvědomit jejich souvislosti s určitými ději. Lidé mají ve zvyku pod vlivem výchovy, slušnosti a náboženských omezení své pocity potlačovat, a tím se zabraňuje jejich uvědomění a vzniku potřebné reakce. A hlavně - jejich energie zůstane uložena v těle a vytváří bloky, které brání v proudění energie a způsobují bolest, nemoci a v konečném důsledku vedou k plnému zablokování životní energie, což vede k nemocem a k fyzické smrti. Nahromaděná bolest z potlačených emocí tvoří negativní energetické pole v těle a mysli, tzv. emoční tělo. To představuje vlastně umrtvenou životní energii. Pokud nahromaděné emoce dosáhnou určité hladiny, naše tělo, vedené pudem sebezáchovy se jich potřebuje zbavit. Pokud nejsme schopni to učinit sami například při sportu, aktivní meditaci nebo při terapii, nastává situace, kdy již nemáme dostatek energie na další potlačení a nejsme schopni své chování ovlivnit. Nastává pak situace, kdy nás ovládne emoční tělo a dochází k výbuchu. Ten je směřován ven (u extrovertních povah) a jde o hysterický záchvat, záchvat vzteku a agresivity, sebelítosti..., kdy někomu a hlavně sobě uškodíme. Toto je příčina i tzv. "zločinů z vášně". Pokud je výbuch směřován dovnitř (introvertní povahy), dojde k poškození uvnitř těla (infarkt, mrtvice...).

Cílem je naučit se své emoce pozorovat, prožít a uvědomit si je. Touto cestou se naučíme nenechat se jimi ovládat a ukládat je ve formě bloků v těle. Pokud emoci prožijeme, vždy na ni naše tělo reaguje a její energie tělo ovládne. Důležité je tedy uvědomit si tuto emoci, pojmenovat ji, najít její zdroj venku i uvnitř a potom ji vyjádřit. Vyjádřená emoce z našeho těla odejde a nepoškodí ho.

Řešením je tedy hlavně své emoce nepotlačovat, a pokud se nám to stane, najít si možnost jak je vypustit způsobem, který nikoho nepoškodí. Je to možno řešit formou představy, aktivní meditace nebo terapie, která nám pomůže emoce vyjádřit křikem, pohybem, gesty, slovy. Pak nastane úleva, jsme schopni odpustit a vytvoří se v nás volný prostor pro nové láskyplné programy. Energie začne uvolněnými energetickými centry (čakrami) volně proudit. Jsou samozřejmě případy, kdy člověk sám nedokáže nejít příčinu svých problémů a bolestí. Může být skryta hluboko v minulosti, v podvědomí, a i když máme spoustu zkušeností, některé silně bolestné situace je třeba řešit s odbornou pomocí terapeuta.

Metoda, kterou jsem nazvala "Emoční energetická terapie" a léta ji praktikuji, je zaměřena právě na vypuštění potlačených strachů a emocí. Tím dojde k uvolnění energetického systému, rozproudění energie a uzdravení. Zároveň umožňuje přístup k citům a poznání bezpodmínečné lásky k sobě.

Emoce podléhají zákonu protikladů a to je odlišuje od přirozeného stavu bytí. Emoce jsou ovlivňovány naším okolím, chováním druhých lidí, situací kolem nás, kdežto vnitřní stav je na našem okolí zcela nezávislý. Optimální je vždy harmonie mezi klidem a pohybem, naším nitrem a vnějším světem. Měli bychom tedy být schopni rovnoměrně setrvávat v neměnnosti svých citů a stejně dlouhou dobu také prožívat naplno své pocity, které znamenají pohyb, vývoj a poznání.

Instinkty

Instinkt je přirozený a vrozený podnět, který je zakódován v každém živém organizmu a cílem je vždy záchrana a zachování života. Centrem instinktu je tedy celé živé tělo, každá jeho buňka. Představuje vrozenou pudovou nápovědu jako reakci na nejrůznější podněty z okolí i ze samotného těla. Instinkt představuje naši "vnitřní zvířecí moudrost". Představuje i naše spojení s přírodou a vlastní přirozeností. Naše tělo stále reaguje na určité prostředí, situace a dokáže to i v předstihu. Například cítíme, že bychom odněkud nejraději utekli - pak jde právě o instinktivní reakci našeho těla, které cítí nebezpečí nebo ohrožení. Vzpomeňme si na pověstné krysy, které opouštějí loď ještě dříve, než se začne potápět. Zvířata reagují instinktivně dokonce ještě dříve, než situace nastane, protože to zkrátka cítí. Další schopnost daná instinktem je rozlišení prospěšného a škodlivého, a tak se zvíře v přírodě vyhne jedovatým rostlinám i tvorům. Tuto schopnost jsme zdědili též, jen jsme se jí přestali řídit.

Instinktivní jednání samozřejmě vychází ze základního práva každé bytosti a tím je svoboda. Pokud je omezena nebo zcela odebrána, zvíře chce instinktivně reagovat například útěkem, narazí však na mříže či ohradu. Nastává situace, kdy jsou "instinkty raněné". Pak zvíře, přestože má zajištěné základní potřeby, reaguje zuřivostí a agresivitou, nebo apatií a odmítáním potravy.

Člověk se stal sám svým vězněm a uzavřel se do vlastních pout. Stále něco musíme, stále něco nesmíme, a tím si bereme svobodu a není divu, že jsme pak zlostní, či apatičtí, jako zvíře v kleci. Odtrhli jsme se od své přirozenosti, naše instinkty jsou raněné a nedokážeme pak rozlišovat a vyhnout se všemu škodlivému a jedovatému.

K bezpodmínečné lásce, kterou se učíme cítit k sobě samým, patří svoboda. Pouta a omezení jsou produktem strachu. Jediný, kdo nás může osvobodit, jsme my sami a tím se naše instinkty uzdraví. Je to proces, kterým procházíme při svém sebepoznávání.

Pak se naučíme poslouchat své instinkty, které nás dopředu upozorní na blížící se ohrožení či nebezpečí a intuice nám ukáže, jaká opatření a jaké kroky je třeba učinit pro naše bezpečí a spokojenost.

Závěr

Život probíhá tady a teď a platí, že očekávání ráje v budoucnosti přináší peklo v přítomnosti. Naučit se prožívat naplno přítomný okamžik - to je klíčem ke šťastnému a spokojenému životu.

Abychom si uvědomovali sami sebe v přítomném okamžiku, byli v neustálém spojení se svou duší, k tomu nám poslouží čtyři základní psychické funkce, které jsme si postupně přiblížili. Naše vnímání a intuice, myšlení a cítění, to jsou dary a schopnosti, které se máme naučit naplno využívat, abychom mohli svůj život moudře s láskou k sobě řídit - a naplno jej žít.

Jiřina Slámová

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.